Polštářky

Slečna, u níž si vybavím tvář, ale už ne jméno, zmizela neznámo kam. Prosbu nevyslyšela, zůstala mi jen báseň.

POLŠTÁŘKY                                                                                                                ( 1998 )

-

Polštářky hebkých prstů

kráčí směrem k městu,

nad zemí se víří prach.

Neminou se těsně,

trefí zcela přesně,

cíl už mají na dosah.

-

Sevřeni v pevném šiku,

za pár okamžiků

před branou se zastaví.

Obrněni v zlatě

od hlavy až k patě,

nad průvodem vlají zástavy.

-

Meče, luky, štíty,

rozmrzelost bytí,

řvou si hřmotně do kroku.

Zde před branou města

končí jejich cesta,

trubač vyzve k útoku.

-

Plení, zuby cení,

padá opevnění.

Rozpoutaná zběsilost.                                   

S předstíraným klidem                      

přišla láska k lidem,

nezvaný či zvaný host.

-

Polštářky hebkých prstů

našly svoji cestu,

má dlaň v její spočine.

Myslím jenom na ni,

mám jen jedno přání,

ať nemyslí …

            … na jiné.

.-

OČIstec                                                                                                        ( 2005 )

  -                                                                                                              

Ze šálku čaje upíjíš,

ta nemoc zlá je – to si piš.

Dál ... svý role hrajem, jen každý zvlášť,

když s dalším novým ránem umíráš.

-

Proč ... do očí se slzy derou.

Když vybrat mám si – nevím kterou.

-

Po řádcích sjíždíš pohledem,

jak dřív jsme se svedli, se nesvedem.

Co do vášně, v pasti máš mě, stále vedu na zájem,

jdu-li do důsledku, beze svědků, trápíme se navzájem.

-

Nejsem z těch co jenom berou.

Když vybrat mám si – nevím kterou.

-

Mám v očích – zločin, z nevyspaní vrásky,

vždy když řeč se stočí na téma „sejměme si masky.“

Upřímně se snažme skrývat

anonymní bolest

                    melancholii

                                   a sedativa.

-

Milovat obě stejnou měrou.

Když vybrat mám si – nevím .....