Dětská zvídavost aneb otázka bez odpovědi

Každý z nás si občas klade ty důležité a zásadní otázky. Mají rakve doživotní záruku? Proč nosí Superman červené slipy na oblečení a nikoli pod ním? Plave jednonohá kachna pořád dokola nebo to zvládne i rovně?

DĚTSKÁ ZVÍDAVOST ANEB OTÁZKA BEZ ODPOVĚDI

Je tolik otázek, na které neznám odpovědi, ale rád bych, kdyby tomu tak nebylo. Kupříkladu: Co je mé životní poslání? Jaká budou výherní čísla v nedělní Sportce? Nebo co bude následovat, až zaklepu bačkorami, které od školy nenosím a na nebeskou bránu, pokud existuje? A samozřejmě otázka nejdůležitější: Než se tak stane, střihnu si konečně švédskou trojku? Pokud možno se dvěma ženami, protože minule jsem své přání špatně formuloval.

Pak jsou tu otázky, které sice jsou důležité, ale ne tolik, že by mi nedaly spát. Mají rakve doživotní záruku? Proč nosí Superman červené slipy na oblečení a nikoli pod ním? Plave jednonohá kachna pořád dokola nebo to zvládne i rovně? Jak se mám zachovat, když vidím ohrožené zvíře jíst ohroženou rostlinu? Který agent se nejvíc zasloužil o medializaci ornitologie?

Na opačné straně spektra jsou otázky, na které odpovědi znám, ale nikdo mi je nepokládá. K čemu je mi dobré, že si pamatuji vítěze Tour de France od roku 1938 po současnost? Umím zpaměti desítky písňových textů? A že jsem chodící encyklopedie filmu? I když tuto dovednost jsem vlastně jednou využil, když jsme u kamaráda Červa na chatě museli v rámci chlastací hry předvádět pantomimicky názvy filmů. Napsali jsme vybranému jedinci ze soupeřící trojice na papírek název filmového díla a ten pak bez použití slov musel“napovídat“ svým spoluhráčům. Hrálo se do deseti bodů a my už prohrávali 3 : 8, když jsem vytáhl těžký kalibr. Sníh padá na cedry, Věčný svit neposkvrněné mysli, Mrtví muži nenosí skotskou sukni, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. No schválně si to zkuste. Červ & spol. si na tom vylámali kusadla.

Téměř každé dítě je zvídavé a pokládá rodičům, prarodičům i náhodným kolemjdoucím všetečné otázky. I já byl takový a možná kdybych lépe využíval kapacitu svého mozku, nemusel bych dneska hákovat v rachotě a mohl jsem se živit hlavou. Jako většina mých kamarádů.Takhle chodím do práce, oni do zaměstnání.

Ale zpočátku jsem měl našlápnuto dobře. Pamatuji si, jak nám na prvním stupni soudruh ředitel zadal matematický úkol. Chodil po třídě a zvědavě nakukoval přes ramena žáků, kdo se s ním popasuje. Moje odpověď byla: dvě červená kolečka. Jenže můj soused v lavici a nejlepší kamarád Standa, co měl samý jedničky, měl pět červených koleček. Další kamarád Martin, co k nám propadl, měl taky pět červených koleček. Celá třída měla pět červených koleček, jen já blboun nejapný měl dvě. A tak jsem, než soudruh ředitel obešel celou třídu, své pochybení napravil.

A soudruh ředitel spustil svůj proslov. „Děti, ta matematická úloha je chyták, který obvykle všichni zbaští. Ale našel se mezi vámi jeden chytrý kluk …“ Soudruh ředitel se zastavil se u mě a položil mi otcovsky dlaň na rameno. Poté vzal do ruky můj sešit a do nastalého ticha pronesl zklamaně, „takže nic!“

Můj prvorozený syn Dáda taky není žádný „genius“, co se týče učení, ale zase po mně „zdědil“ lásku k filmu a smysl pro humor. K jeho introvertní povaze pasuje i to, že je v mnoha ohledech spíše samouk. Ale pokud na to přijde, nebojí se zeptat, když ho něco zajímá. Když mu bylo nějakých pět let, vyprávěl jsem historku o kamarádce Martině a mimoděk jsem si vzpomněl, co mi kdysi vyprávěla.

„Martina, když se narodila, měla šest prstů na nohou, ale jak byli všichni unešení z toho malého novorozence s velkou svraštělou hlavičkou plnou světlých vlásků, nikdo si toho hned nevšimnul …“

„A jak se jmenuje?“ přerušil mě Dáda.

„No Martina,“ připomněl jsem mu, že nedává pozor.

„Já myslím, jak se jmenuje ten prst?“ rozhodil mi čakry Dáda a začal ke svým prstům postupně přiřazovat názvy. „Mám palec, ukazováček, prostředníček, prsteníček a malíček. Ale vymyslel někdo jméno pro ten šestý prst?“

Takže vážení čtenáři, kdyby to někdo z Vás náhodou věděl, ať se se mnou o to tajemství podělí. Moc rád bych mu po letech odpověděl, a to dřív než budu na smrtelné posteli.

Předchozí blogy ze série Hovory s T.G.M (tápajícím genetickým materiálem)

Odkaz