Kterak Čoudek s Vomrzajdou vydupali s Pajdou

„Vy jste personál?“ pídila se stařenka ke komu Čoudek patří. „Ne, já jsem persona,“ zavtipkoval Čoudek, ač rozhodně nebyl typickým představitelem společenských norem a chování. „Patřím k Vomrzajdě,“ ukázal na dceru.

KTERAK ČOUDEK S VOMRZAJDOU VYDUPALI S PAJDOU

Bouchnutí papírového pytlíku v luxusní restauraci způsobilo, že se Liborova máma polila, jeho otci zaskočilo a Čoudkova „kamarádka“ servírka obsluhující vedlejší stůl upustila tác s jídlem. Čoudek si v tu chvíli vzpomněl na kamarádova slova: musíš Martině předvést své lepší já, ukázat jí, že ses změnil, dospěl, jsi zodpovědný. Červ by z něj asi neměl radost a radost neměla ani Martina. Čoudka chtěl srovnat vedoucí restaurace i Libor, ale ona oba předběhla, chňapla Čoudka za ucho a vytáhla ho tímto potupným způsobem až před restauraci.

„Tak jseš debil, Čoudku!?“ vyštěkla na něj Martina na ulici.

„Všimla sis, že se naše dcera nudí?“ přešel do protiútoku Čoudek. „Vážně chceš, aby vyrůstala v takovéhle škrobené společnosti?“

„A je to lepší, než vyrůstat s nezodpovědným otcem, co neustále riskuje život?“ nabídla mu svůj pohled na věc.

„No … tak možná nejsem dokonalý, ale neříkej mi, že Libora, ten zachráněnej potrat, miluješ?“

„Ale podívejme se, kdo se tu ohání slůvkem milovat. Kolikrát si mi za ty roky řekl, že mě miluješ? Jednou, dvakrát?“ dostávala se víc a víc do ráže Martina.

„Napsal jsem Ti to …“ vzpomněl si Čoudek.

„Kdy?“ Martina si byla jistá, že kecá. Na žádný dopis či sms zprávu si nepamatovala.

„Orální abecedou přece,“ máchal před ní ukazovákem Čoudek. „Tenkrát když jsme se zhulili, jsem lízal tvoji velkolepou pičku a jazykem ti vyznal lásku. Měla jsi hádat, ale to „odezírání“ ti moc nešlo,“ vytkl jí Čoudek, že neumí naslouchat.

Martina si v tu chvíli vybavila jeho hbitý jazyk a všechno, co s ním uměl. Nejen ukecávat, slibovat, ale taky navnadit, vzrušit a potěšit. A musela i chtě nechtě přiznat, že tentokrát nejspíš neplácá nesmysly.

„Mám o tebe a Vomrzajdu strach,“ přiznal zničehonic Čoudek.

„Viděl jsi to video Na vlastní oči?“ překvapila ho Martina. Čoudek netušil, že jí o tom Libor řekl už dřív a dnes, když Čoudek vytáhnul Pacienta Pajdu, znovu.

„Přiznal se na prvním rande, je to jeho 13. komnata, tehdy byl na drogách, to bys zrovna ty měl umět pochopit.“

Vrátili se do restaurace s tím, že se Čoudek omluví a po zbytek večera se bude snažit chovat jako člověk. A Čoudek se vážně snažil, dokud se Liborova máma nepozastavila nad tím, co na něm Martina viděla. Otázka byla sice adresována polohlasně Liborovi, ale Čoudek jí rád odpověděl.

„Víte, co na mě viděla? Vomrzajdo, zacpi si prosím tě uši,“ instruoval dcerku.

Čoudek to chtěl té zmalované nádheře vysvětlit hezky od plic a váhal mezi dvěma variantami proslovu.

Za A) „Vážená dámo, bez urážky, jděte do prdele!“ Mylně se totiž domníval, že když před vulgarismus dá ono slovní spojení bez urážky, nemá tazatel právo, se urazit.

Za B) Přicházela v úvahu sonda do života jedince, co se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse. Osud mu naopak rozdal mizerné karty. Jeden černý Petr vedle druhého. Bolestivá smrt bratra na leukémii, osvobozující sebevražda fotra násilníka ve vězení, matka bojující se závislostí na alkoholu.

Nakonec si v tom rychlém sledu myšlenek z těch dvou variant nevybral ani jednu.

„Vážená dámo, nevím, co na mě viděla, ale vím, co jsem viděl já na ní. Že to není jen zbytečný kus masa kolem píči, ale nádherná, tolerantní a temperamentní dívka … žena, která mě bere takového, jakej jsem. Vedle Červa byla mým nejlepším přítelem a taky je skvělou matkou. Martina se mnou trávila svůj drahocenný čas a činila můj život šťastným …“ poprvé se veřejně vyznával Čoudek. „A čím jsem zaujal já jí? To vážně netuším … možná se mnou byla proto, že můj pták je jako Aladinova lampa.“

Martina se poprvé za celý večer a vlastně za dlouhý čas od srdce zasmála. „Jak jako Aladinova lampa?“

„No … stačí ho jemně třít a splní ti každé přání.“

Druhý den ráno, po noci, kterou Martina strávila jen s Liborem, zamířila přes zahradu do domu pro hosty. Danielka chtěla spát u táty a Libor ji v tom samo sebou podpořil v domnění, že si s Martinou užije a druhý den tím bude Čoudka dráždit. Libor s Čoudkem byli jak malý kluci, co si poměřují pindíky. Jenže Martina neměla náladu, země se nezachvěla. Celý ten večer v restauraci byl jeden velký omyl. Mělo jí dojít, že posadit ty dva k jednomu stolu v luxusní restauraci je totéž, jako vypustit dva kohouty na smetiště. Libor přes všechno to hrané sebevědomí tušil, že Martina se od Čoudka úplně neodstřihla. Stejně jako jeho matka nechápal, co na té nule, lidském odpadu vidí. Domníval se, že při vzájemné konfrontaci Martině dojde, že má navíc. A to víc je on. Poznal ji coby fotografku, která pracovala pro reklamní agenturu, s níž spolupracovala firma jeho otce. Od majitele agentury se dozvěděl, že je svobodná matka a začal se jí pomalu a systematicky dvořit. V prvotní fázi na to šel přes práci a pak přes nabídku přátelství. Byl zvyklý na zájem žen, který byl ovšem dán tím, že měl peníze. Jenže Martina byla jiná liga. Žádná nablblá zlatokopka. Ač sama měla hluboko do kapsy, jeho kapitál na ni nezapůsobil. Nevlhla z představy šperků a drahých šatů. Mnohem větší dojem na ni udělaly charitativní akce, v kterých se Libor (jen kvůli ní) začal angažovat. Vždy měla vyvinuté sociální cítění. I sám Čoudek v dřívějších dobách tvrdil, že fakt, že s ním chodí, je svým způsobem charita.

Když Martina vešla do domu pro hosty, první, čeho si všimla, byly stopy po obuvi na stěnách a stropu v chodbě.

„Mami, já slaňuju,“ dožadovala se pozornosti Danielka, stojící na několikacentimetrové římse nad schodištěm. Měla na sobě pyžamo, celotělový úvazek a přidržovala se zábradlí. Na té bezpečné straně schodiště čili za zábradlím stál Čoudek a dcerku jistil. Když uviděl Martinu, s úsměvem od ucha k uchu jí zamával. „A vůbec se nebojí!“ zavolal dolů.

„Za to já jsem posraná strachy a někoho zabiju,“ zašeptala Martina a Danielku dole chytla do náručí.

„Miláčku, jsi moc odvážná a šikovná, ale musíme se jít přichystat na oslavu,“ políbila dcerku.

„A co bude dělat tatínek?“

„Tatínek si bude číst knihy Gutha-Jarkovského, aby věděl, jak se má chovat,“ připomněla Čoudkovi jeho včerejší prohřešky proti etiketě.

„Ženo, víš, že já na čtení moc nejsem,“ oponoval Martině Čoudek.

„Já vím, ty seš na filmy a historii za pět set,“ vzpomněla si Martina, jak ji jednou porazil v jakési vědomostní hře v televizi.

Čoudek měl na mysli jinou svou přednost. „Máš recht, ve starých pornofilmech se vyznám.“

Danielka se samozřejmě chtěla zeptat, co jsou to ty staré pornofilmy, ale to už ji Martina kroutíc nevěřícně hlavou táhla pryč.

Následná dvojitá oslava byla přehlídkou noblesy a elegance. Desítky hostů se promenádovaly po domě, zahradě či se občerstvovaly pod velkým párty stanem. A mezi nimi lítal polonahý Čoudek jak Tarzan, král opic. Pro něj to byla příležitost, jak si s Vomrzajdou a jejími malými kamarádkami i kamarády zařádit na nafukovacím skákacím hradu. Svádět bitvy s vodními pistolemi v bazénu i mezi hosty na rautu. Zatímco většina pánů byla mírně řečeno pohoršena, děti a ženy Čoudka obdivovaly. Caparti proto, že byl spontánní a vtipný, a dámy pro jeho osvalenou, vysekanou postavu.

„Mladý muži,“ oslovila ho Jiřinka, panímáma někde mezi osmdesátkou a rozkladem, když se následován dětmi přiblížil k jejich stolu, „my jsme si tady s holkama …“ ukázala na podobně zachovalé kamarádky, „…říkaly, ke komu vy patříte?“

„Vy jste personál?“ přidala se jedna z kamarádek, Věrka.

„Ne, já jsem persona,“ zavtipkoval Čoudek, ač rozhodně nebyl typickým představitelem společenských norem a chování. „Patřím k Vomrzajdě,“ ukázal na dceru, „její máma, v dočasném pominutí smyslů, chodí s tím šaškem, co dnes slaví narozeniny.“

„Libor Graf je její vnuk,“ ukázala jedna z pamětnic na duchem nepřítomnou kamarádku. „A ten chodí s tou fotografkou.“

„Ale ta patří ke mně,“ snažil se stařenkám vysvětlit Čoudek a ukazoval jim, že ta slečna, co ji opět majetnicky objímal Libor, je jeho životní láska. „My jsme propojený něco jako Romeo a Julie … Spejbl a Hurvínek.“

„A jste si jistý, mladý muži?“ pochybovala o jeho příčetnosti Jiřinka. „Nevypadá to, že by měla oči jen pro vás.“

„No … oči možná ne, ale pusu jo.“

Stařenky zbystřily, neboť nechápaly.

„Při felaci na matraci mi vždycky vcucávala prostěradlo mezi půlky. Než být bez ní, tak to radši nežít,“ dodal Čoudek pateticky a následován dětmi vyrazil znovu na zteč.

„Co říkal?“ chtěla vědět Liborova babička, která si zapomněla naslouchadlo.

„Něco že ho svrběj kulky, že tam má nežit,“ ztratila se v překladu Jiřinka.

Inu Čoudek nebyl persona, ale persona non grata čili osoba nežádoucí.

To se mu ostatně snažil vysvětlit i Libor s Martinou, když ho přiměli se na chvíli zastavit, posadit a vyslechnout je. Ukázalo se, že skutečným důvodem, proč sem byl pozván, nebyla ani tak oslava Vomrzajdina svátku, jako spíš plánovaná cesta do Anglie. Bylo to jako když se chcete rozejít s holkou, a aby vám neudělala scénu, pozvete ji do vyhlášené restaurace plné čumilů.

„Já tam mám jisté obchodní zájmy a Martina by ráda studovala fotografii v Middlesbroughu na The Northern School of Art.

Čoudek nahodil hodně nechápavý obličej. „A Vomrzajda zůstane tady se mnou?“ dovtípil se.

„Ta by samozřejmě jela s námi, pokud s tím budeš souhlasit,“ vyváděla ho z omylu Martina. Že jeho souhlas potřebuje, mu na radu Libora zatajila.

„Samozřejmě ti umožníme, aby ses s ní nadále vídal,“ připojil se velkoryse Libor. „Letenky ti zaplatíme.“

Čoudek se beze slova zvednul a začal chodit po zahradě. Kdyby tak neučinil, Liborovi by fláknul pěstí a Martině řekl něco hodně ošklivého.

Komunikovat spolu začali až mnohem později. Už se stmívalo. Nikdy spolu nevedli tak dlouhý a upřímný rozhovor. Mluvili o nich, o Danielce, o minulosti i budoucnosti. Na konci toho rozhovoru Martině slíbil, že ty papíry podepíše a umožní jim vycestovat do zahraničí.

„Vždycky budeš její táta,“ vděčně ho objala.

I Čoudek byl dojatý. „Pořád mám z tebe pnutí ve spodkách,“ upozornil Martinu na nepřehlédnutelný fakt.

Martina mu lehce pěstmi zabušila do hrudníku. „To je mi líto, že máš kvůli mně střevní problémy,“ bránila se humorem.

„Tušíš, proč nám to nevyšlo?“

Zavrtěla hlavou. „Kdysi jsem četla článek o rozchodech a o osmdesáti a dvaceti procentech,“ vzpomněla si. „Partner ženě dává osmdesát procent, vydělává peníze, je skvělý otec, spolehlivý a pozorný, ale jí přesto chybí těch dvacet procent. Řekněme, že to je vášeň a sex. A to ji nabízí někdo jiný. Ona osmdesátiprocentního muže opustí, ale nedojde jí, že ten druhý jí dá jen těch dvacet procent. Bude to nespolehlivý flákač, nevěrník, hajzl.

„Takže mluvíš o tom, že jsi mi před lety dala přednost před Kamilem?“ zesumíroval si to Čoudek.

„Ne, ty jsi jiný případ. Padesát procent skvělý sex a třicet za to jak to umíš s Danielkou.

„Ale nejsem schopný se postarat o rodinu,“ došlo Čoudkovi. „Ale můžu se přece změnit.“

„Ale to už bys přece nebyl ty,“ dala mu pusu na čelo Martina a odešla za tím, kdo jí nabízel ty životní jistoty.

Čoudkovi nezbylo než se zhulit a opít. Jeho mission impossible skončila totální fiaskem. Ať dělal, co dělal, nedokázal Libora vytočit natolik, aby se znovu proměnil v pacienta Pajdu. On už nejspíš, na rozdíl od Čoudka, dospěl.

Druhý den ráno měl Čoudek okno jak výkladní skříň a ani oslavenec nebyl v nejlepší formě. Byl evidentně podrážděný, neboť otec před jeho kamarády a obchodními partnery zpochybnil jeho důležitost pro chod firmy. To byla těžká rána pro jeho sebevědomí.

„Co si ten starej zmrd vlastně myslí?“ rozčiloval se před Martinou. Mezi ním a otcem byla dlouhá léta nesmiřitelná řevnivost, neboť starý Graf na jedné straně hlásal, že se stahuje do ústraní na zasloužený odpočinek, na straně druhé měl ale neustále potřebu syna kontrolovat, poučovat a peskovat.

Ač byli s Martinou domluvení, že Čoudka odveze na vlak ona, Libor s nabouranou psychikou nechtěl ty dva nechávat o samotě. Martina se nechtěla hádat, a jelikož už byla na rozdíl od Libora převlečená, řekla mu jen, že na něj počkají v autě.

O slabou čtvrthodinku později Libor v obleku Hugo Boss vešel před dům a podezřívavě si prohlížel, kterak Martina na sedadle spolujezdce žertuje s Čoudkem a Danielkou, kteří usedli na zadní sedadla jeho Aston Martinu.

„Klíče mám!“ zavolala Martina na Libora.

„Ale já nemám doklady,“ plácl se Libor teatrálně do čela, poté co usedl za volant a připoutal se. „Dej mi klíče od domu.“

„Ty já ale nemám,“ namítla Martina.

„Když jsem vyšel z domu, říkala jsi, klíče mám,“ připomněl jí Libor.

„Myslela jsem klíče od auta,“ snažila se mu vysvětlit Martina.

„Ty vole, když sedíte v otevřeném autě, tak je asi jasné, že máš klíče od auta!“ vyjel na ní Libor.

Čoudek zpozorněl a uvědomil si, že tohle už vypadá slibně. Pacient Pajda se hlásí o slovo a schyluje se k hádce. Oslovení „ty vole“ Martina z duše nenáviděla.

Jenže po Martinině omluvě, „promiň, ale myslela jsem klíče od auta,“ Čoudkovy naděje na roztržku rychle povadly.

„To je takový problém zazvonit na rodiče?“ snažila se o smířlivý tón Martina.

„Fotr mi zase řekne, že jsem neschopnej!“ ujišťoval ji Libor, že to problém je.

Martina si odepnula bezpečnostní pás, šla zazvonit a udělat ze sebe neschopnou blbku.

Jak se tak proplétali ucpanou Prahou směrem k nádraží, Libor byl víc a víc nervózní. Ze všech těch pitomých kreténů za volantem, z otce, co ho neustále shazuje, i z Čoudka, co zdánlivě bezstarostně vtipkoval s Martinou i s dcerou. Daniela navíc v jedné ruce svírala rozkousanou tyčinku a v druhé láhev s pitím. Vždy, když se chtěla napít, musela tyčinku položit na sedačku a povolit uzávěr.

Zase budou všude drobky a pocintaná sedačka, děsil se Libor. Musím vydržet tu cestu tam a zpátky, pak si odpočinu, uklidňoval se v duchu. A napiju se,“ uvědomil si, že díky včerejší zvýšené konzumaci alkoholu je dehydrovaný a má sucho v ústech.

„Broučku, nedala bys mi napít?“ poprosil Danielku. Ta mu láhev podala do ruky, kterou natáhl dozadu za hlavu. Libor ji ve vzduchu přetočil dnem vzhůru a zase zpět, dal si ji mezi stehna a poprosil Martinu, ať mu odšroubuje víčko. Když mu Martina sáhla mezi nohy, slabě zasténal a aby Čoudka vydráždil ještě víc, polohlasně dodal, „miláčku, nech si taky něco na večer.“

Když se napil, vrátila Martina láhev dceři a Čoudkovi věnovala omluvný pohled. Ani ona toho v noci moc nenaspala, ale nemělo to souvislost s alkoholem. Horečně přemýšlela, jestli se s tím odjezdem do Anglie neunáhlila. Přemýšlela o tom, co říkal Čoudek. Nikdy ho nepřestala milovat, jen s ním prostě nemohla být, když se stále choval jak neřízená střela.

„Bože, dej mi znamení, co mám dělat…“ zaprosila v duchu a on skutečně promluvil.

Teda ne Bůh, ale Libor, jenž se jako všemocný často choval. „Broučku, dáš mi ještě napít?“

Danielka se z láhve právě napila a chtěla víčko zašroubovat. Předtím ale pohlédla na tatínka a ten ohrnul spodní ret a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jasně, Líbo,“ podala mu láhev do natažené ruky.

Libor ji opět nad hlavou překlopil dnem vzhůru, ale tentokrát už nepotřeboval od Martiny pomoc s povolením uzávěru. Sladká lepkavá tekutina mu tekla do klína a na sedačku. A Pacient Pajda se po letech probudil k životu. Čoudek bleskurychle zakryl Vomrzajdě uši, aby neslyšela ty nadávky, kterými ji Libor počastoval. Martina dostala znamení shůry a pohár její trpělivosti přetekl. Čoudek si v tu chvíli uvědomil, že vyhrál bitvu, ale ne válku. Aby dostal druhou šanci, bude muset k těm osmdesáti procentům bezpodmínečně nějaké drobné ještě přidat.

Předchozí Čoudkovy eskapády naleznete zde: Odkaz