Slečna, u níž si vybavím tvář, ale už ne jméno, zmizela neznámo kam. Prosbu nevyslyšela, zůstala mi jen báseň.
POLŠTÁŘKY ( 1998 )
-
Polštářky hebkých prstů
kráčí směrem k městu,
nad zemí se víří prach.
Neminou se těsně,
trefí zcela přesně,
cíl už mají na dosah.
-
Sevřeni v pevném šiku,
za pár okamžiků
před branou se zastaví.
Obrněni v zlatě
od hlavy až k patě,
nad průvodem vlají zástavy.
-
Meče, luky, štíty,
rozmrzelost bytí,
řvou si hřmotně do kroku.
Zde před branou města
končí jejich cesta,
trubač vyzve k útoku.
-
Plení, zuby cení,
padá opevnění.
Rozpoutaná zběsilost.
S předstíraným klidem
přišla láska k lidem,
nezvaný či zvaný host.
-
Polštářky hebkých prstů
našly svoji cestu,
má dlaň v její spočine.
Myslím jenom na ni,
mám jen jedno přání,
ať nemyslí …
… na jiné.
.-
OČIstec ( 2005 )
-
Ze šálku čaje upíjíš,
ta nemoc zlá je – to si piš.
Dál ... svý role hrajem, jen každý zvlášť,
když s dalším novým ránem umíráš.
-
Proč ... do očí se slzy derou.
Když vybrat mám si – nevím kterou.
-
Po řádcích sjíždíš pohledem,
jak dřív jsme se svedli, se nesvedem.
Co do vášně, v pasti máš mě, stále vedu na zájem,
jdu-li do důsledku, beze svědků, trápíme se navzájem.
-
Nejsem z těch co jenom berou.
Když vybrat mám si – nevím kterou.
-
Mám v očích – zločin, z nevyspaní vrásky,
vždy když řeč se stočí na téma „sejměme si masky.“
Upřímně se snažme skrývat
anonymní bolest
melancholii
a sedativa.
-
Milovat obě stejnou měrou.
Když vybrat mám si – nevím .....
