Online výuka aneb jak se doma flákáme

Zase zvoní budík... vypotácím se z postele a mám deset minut na to, abych se sebou něco udělala. Vlastně bych mohla dneska vypnout webkameru... ale ne, v žádném případě! Potřebuju něco, co mě donutí se aspoň trochu nalíčit...

...a mýt si pravidelně vlasy. I když zrovna mastné vlasy webkamera schová poměrně obstojně. A nebo si to jen myslím a žáci taktně mlčí. Když jsem asi před týdnem zaspala a poprvé se připojila bez špetky make-upu v bláhové víře, že je přece šero - tedy špatné světlo - a na kameře to beztak nebude vidět, prohlásil hned v prvních minutách starostlivě jeden žák:" Paní učitelko, vy jste nemocná?" "Ne, proč myslíš?" dělám nechápavou, ale je mi jasné, kolik uhodilo. To už není náhoda, že pokaždé, když vlezu mezi lidi nenalíčená, se mě nějaký "dobrák" zeptá, jestli nejsem nemocná, jiný prohlásí že vypadám divně a další si mě zkoumavě prohlíží, načež po chvíli prohlásí:" Ty jsi dneska nějaká úplně jiná." Takže webkamera mou absenci make-upu přece jen neschovala...bohužel...

Zapíšu do elektronické třídnice, což je někdy trochu oříšek, poněvadž v aplikaci Teams, přes níž provozujeme výuku, se objevuje, kdo na hodinách přítomen JE a do systému Bakaláři naopak píšete, kdo přítomen NENÍ. Dá se sice docházka udělat až po skončení, protože u každého videohovoru najdete seznam lidí, kteří byli na hodině, ovšem má to jeden nezanedbatelný háček - vyhodí vám to VŠECHNY žáky, jež se v průběhu připojili - což znamená třeba i jen na minutu. 

A jak určitě každého, průměrně inteligentního člověka napadne, že by se dalo přihlásit, "pozewlit" a za pět minut se zase odpojit a přitom doufat, že si toho učitelka nevšimne, tak to samozřejmě napadlo i naše vynalézavé žáky. A ono na hodinách s velkou účastí si vážně nezapamatujete všechny (ještě když se soustředíte na učení), kteří se přišli ukázat jen na otočku, aby poté zase zalehli do postele a vyspávali až do oběda. (Nezřídka se stane, že v jedenáct zapisujete do třídnice chybějící a všimnete si, že na hodině v osm ráno přítomni byli. Jejich omluva zní: "Já jsem zaspal." Argument "ale vždyť na první hodině jsi byl" je rozmetán vysvětlením: "No jo, ale já si pak šel zase lehnout.")

 Takže zapsáno máme, pět minut v háji a teď hodlám začít povídáním o víkendu, abychom hned nemuseli vytahovat učebnice a ještě k tomu procvičili vyprávění v minulém čase. 

"Ok, so, Martin, tell me, what did you do at the weekend?" začnu obligátní otázkou. Na druhém konci ticho. Chvíli čekám. Nic. "Martin, can you hear me?" Načež pípne zpráva v chatu - od Martina. "Paní učitelko, já se omlouvám, ale nejde mi mikrofon."

"Ok, tak Jindro, tell me about your weekend." Ticho. Čekám. Za deset sekund se ozve chrčení. "Paní učitelko...?" To byl Jindra. "Ano, Jindro, slyším, slyšíš mě taky?" Zase chrčení. "Teď jo, ale vypadáváte mi. Na co jste se ptala?" "Your weekend, what did you do?" "Můžete to prosím zopakovat?" Opakuji tedy otázku ještě jednou, načež se dozvím: "I....football" a zase chrčení. Vzdávám to. 

"Tak třeba ty, Zdeňku." "I don´t know." "Jak nevíš? Neumíš to říct?" "Ne, já si to nepamatuju, už nevim, co sem dělal." "Ty chceš mínus?" "Ale ne, ale já fakt nevim..." Chvíli se dohadujeme a pak z něj vytáhnu dvě holé věty. "Tak ještě někdo jiný, třeba ty, Pavlíno." Ticho. Čekám. Pípnutí. "Paní učitelko, mně taky nejde mikrofon, omlouvám se." Zmocňuje se mě beznaděj. "Může mi někdo, komu jde mikrofon, říct aspoň v pěti rozvitých větách, co dělal o víkendu???" Konečně se ujme slova Honza (myslím, že jsme oba věděli, jak to dopadne) a jako vždy zachraňuje situaci. Honza si totiž rád povídá anglicky...

Přichází čas na učebnici a s ním i další část naší online tragédie. "Tak, najděte si stránku 56, máme téma bydlení, takže si přečtete text, podtrháte slovíčka, kterým nerozumíte..." nedořeknu, protože mi vstoupí do monologu Michal:" Ale já nemám učebnici!" "Proč nemáš učebnici? A neskákej mi do řeči." "No, já ji mám u dědy." "Jakto?" "No, já u něj minulej týden byl a připojoval se na hodinu. A já tam tu učebnici zapomněl." "Tam je ti teda hodně platná." "A nemohla byste mi tu stránku vyfotit?" "Mně taky, prosím", ozve se Petr. "A ty, proč nemáš knížku?" "Já ji nechal ve škole... a teď jsem doma a mám to do Plzně osmdesát kilometrů, nedostanu se tam." "Proč sis ji teda nevzal hned, když jsi byl ještě ve škole a vyšlo oznámení, že se zavírá?" "Já jsem chyběl a pak už jsem do Plzně nejel." "Mně taky..." vytrhne mě z debaty s Petrem ještě asi třikrát a já už ani radši nezjišťuju, kdo to říká. Patrání po tom, kdo nemá knížku a proč, by zabralo spoustu dalšího času a už takhle jsme v půlce hodiny. 

Je pro mě jednodušší ty dvě stránky prostě vyfotit a poslat jim je do chatu. "Tak si tedy uděláme cvičení na stránce 56, máte na to deset minut, pak si to společně projdeme..."vracím se ke svému původnímu plánu. 

"Prosím, co máme dělat?" ozve se. "Stránka 56, cvičení 3." Mám tedy pár minut na to, abych si přečetla ranní zprávy a trochu se probudila. Neuběhnou ani dvě minuty a na druhém konci uslyším: "Dobrý den, paní učitelko, já se připojil až teď, nějak mi blbnul internet, vy jste mě zapsala?" "Kdo mluví?" zjišťuju vytržena ze čtení a znovu si uvědomuju, jak příšerně ten mikrofon zkresluje hlasy. "Jarda", dostanu odpověď. "Ne, nezapsala jsem tě." "Dobře, děkuju." 

Po deseti minutách se naivně vrátím ke kontrole cvičení. "Tak, první věta - co jste doplnili? Pepo, povídej..." Na druhém konci ticho. "Pepo...?" Nic. Žádná zpráva, omluva ani reakce. Tak to vypadá, že milý Pepa se připojil a odešel dělat něco jiného, přičemž spoléhá na to, že ho nevyvolám. A nebo usnul... taky možnost. "Pájo, jak to má být?" nevzdávám se. "Já nemám učebnici..." "Cože??? Dyť jsem vám to vyfotila a poslala sem do chatu!" dochází mi trpělivost. "Pardon, to jsem neslyšela." "Tak co, Tome?" "A co děláme?" "Cvičení tři, debile!" ozve se spolužák. Korunu tomu nasadí Michal. Po vyvolání do mikrofonu hrozně huhlá. Co je zase tohle? "Pardon, já jsem to cvičení neudělal, čístím si zuby." Mám se smát, vztekat nebo brečet?! Vyvolám postupně ještě Aničku, aby mi záhy došlo, že psala, že jí nejde mikrofon, potom Patrika, jenž má problém s připojením a nakonec jsem šťastná za Janu, která místo druhé věty přečte třetí - ovšem ve správném cvičení!

"Paní učitelko, kam vám máme posílat ty úkoly?" "Nahrajete to přímo do zadání přece." "Když mě to nejde." "Tak to pošli na mail." "A můžu vám to poslat sem do chatu?" ptá se další. "Můžeš do chatu..." "A na messenger taky?" chce vědět Dan. "Dobře, i na messenger." Ano, mám žáky v přátelích na Facebooku a vyřizujeme věci po messengeru. Zjistila jsme totiž, že pokud potřebuju někoho sehnat do pár minut, šanci mám jedině na této platformě. A dále je pro mě menší stres nechat je posílat úkoly a testy kamkoli, protože jinak hrozí, že jich půlku nedostanu a ještě uslyším, že to "přece posílali." Takže raději po večerech prohledávám Teams, Messenger a email, jestli neobjevím nějaký zatoulaný úkol. 

Psaní online testů je také kapitola sama pro sebe. Snažím se snížit jejich nesmyslnost vytvářením úkolů, které se nedají tak jednoduše hodit do překladače nebo vygooglovat, ovšem tím si sama na sebe pouze pletu bič, jelikož potom opravuju tunu slohovek a cizojazyčných výtvorů, které jsou leckdy načmárané, nekvalitně vyfocené a ještě otočené o devadesát stupňů. Přestože všechny testy nahrávám ve Wordu, aby je žáci jednoduše doplnili a nahráli zpět, vždy se najdou v každé třídě tací, kteří údajně Word nemají a musejí tedy vše napsat ručně a pak vyfotit. A jak já budu někomu dokazovat, že lže, případně ho donutím, aby si pořídil Word...? To se na mě s největší pravděpodobností sesypou rodiče, že nemám právo po jejich ratolesti chtít, aby měla Word. No a mají pravdu, právo skutečně nemám. 

A takhle je to se vším. Neobviňuji žáky ani rodiče. Prostě narážíme na úskalí online komunikace - nekvalitní techniku, špatné připojení, výpadky, absenci webkamer a nemožnost reagovat na problémy osobně. Nikdy nezjistím, jestli Pepa lhal a mikrofon mu jde, jen je líný mluvit, nevidím, co dalšího dělá Roman při výuce, že neví, kde pracujeme. Je možné, že Dana se vážně musí starat o malého sourozence a Matěj se nedostane do školy pro učebnici. Nemůžu rodiče donutit, aby pořídili dětem webkameru, nedokážu Honzovi, že test opsal nebo si pomáhal na internetu. Jen vím, že se prostě musíme nějak domluvit a tohle náročné období společně zvládnout. Ovšem čím déle všechno trvá, tím jsme nervóznější, motivace upadá a disciplína také...

Další úskalí vězí v tom, že vlastně nevíte, kdy začíná a končí vaše pracovní doba. Jistě, všechno má svoje pro i proti, tudíž fakt, že si můžu v přestávce mezi hodinami vyběhnout se psy na procházku nebo na rychlý nákup, se jeví jako celkem fajn. Ovšem na druhou stranu, když ještě ve 23:30 dostáváte zprávy typu: "Dobrý večer, posílám prezentaci, mohla byste se na to podívat?" " Paní učitelko, můžu se zeptat, jakou mám absenci?" "Dobrý den, můžete mi říct, co všechno patří do maturitního tématu číslo dvanáct?" a tak dále, tak vám z toho jde trochu hlava kolem. Jistě, na jednu stranu nemusíte odpovídat nebo můžete žákům vynadat, že píšou takhle pozdě. Na stranu druhou chcete ocenit, že se nějakým způsobem o školu zajímají a dělají například na prezentaci. Některé dotazy je navíc potřeba zodpovědět co nejdříve, aby mohli pracovat dál. Ve škole při prezenční výuce se prakticky všechny tyhle věci vyřeší na místě a v pracovní době. Navíc na online hodinách vnímají žáci ještě mnohem hůře než tváří v tvář. Tudíž věci, které ve škole zopakujete třikrát, musíte po síti říct asi tak desetkrát (bez nadsázky). A stejně vám pak vždycky ještě individuálně píšou. 

Z člověka, který má své povolání rád především pro osobní kontakt s lidmi, nestereotypní náplň práce a fakt, že nemusí trávit osm hodin denně u počítače, se tak stal jedinec, jenž oněch x-hodin denně u počítače skutečně prosedí a své žáky už pomalu nerozezná ani po hlase (z blbého mikrofonu). 

Ale za to flákání se doma za plný plat to přece stojí, ne?