Náš pan školník je nepřehlédnutelná postava. Ať už Hagrid nebo Rumcajs - to, že má autoritu, je neoddiskutovatelný fakt. Aneb něco málo o tom, že každý žák potřebuje ve škole někoho, koho se apriori bojí...
Ano, bojí - a já to nejsem. I když kolikrát bych dala nevímco za to, aby ze mě žáci měli hrůzu a klidnili se, jen co se mihnu na chodbě. Jenže bohužel. Možná, až budu starší. Momentálně jsem totiž stále věkově blíž svým žákům, než většině kolegů. A podle toho to i vypadá.
No, zas tak moc si nestěžuju. Nedávno jsem pochopila, že každý věk má svoje a všechno bychom si měli prožít/ užít a nehudrat na to. Fakt je, že si ještě příliš živě pamatuju, jak moc mi lezli na nervy přehnaně autoritativní učitelé, příšerné vstávání v sedm a úzkoprsé, zatvrzelé chování některých kantorů.
A tak tedy se žáky diskutuju, i když bych neměla, a poslouchám individuální důvody, proč nemohli udělat domácí úkol a nebo proč se zrovna dneska nedokážou soustředit na cvičení sedm v pracovním sešitě. A už teď je mi taky jasné, že jim neprospívám v tom smyslu, že za deset let je bude zajímat, proč je ta blbá učitelka nenaučila anglicky a ne to, že ji tenkrát s pláčem přemlouvali, ať jim nedává pětku, protože den předtím měli schůzku s překrásným klukem. Ale to už je holt riziko povolání. Vidím v nich zkrátka sebe před nějakými deseti, patnácti lety a mám dojem, že musím napravit všechny nespravedlnosti, které byly tenkrát napáchány na mně.
Ovšem nic z toho neznamená, že neocením, když někdo umí zjednat pořádek. Rovnováha musí být. Takže tolerantní i drsní učitelé, lehké i těžké předměty, individuální i striktní přístup. Velmi mi pomáhá náš pan školník. Žáci jej pro jeho vzezření překřtili na Hagrida nebo Rumcajse, ovšem bojí se ho jak čert kříže. (Až na pár koket z mojí sedmičky. Ty ho naopak chodí obšťastňovat s různými neobvyklými požadavky, jako jestli nemá náhodou letáky z Lidlu nebo desatero nůžek a lepidel navíc. Týna dokonce prohlásila, že se školníkem je "docela prdel").
Stačí, aby se prošel po chodbě, sem tam letmo nakoukl do nějaké třídy a hluk se sníží o padesát procent. Nebo nedejbože, aby do některé vešel a pod vousy zabručel: "Jak se to rozvaluješ na té lavici? Neumíš si sednout normálně?" On neřve, on se nevzteká, jen projde kolem a všichni cítí, že by se mu neměli protivit, protože ve vzduchu visí skrytá hrozba. Vždycky, když jsem tohoto svědkem, si říkám, jaká je škoda, že ve školství nepracuje víc chlapů. Ovšem je to pochopitelné...
Jednou odcházím ze školy a přede mnou "drsňáci" z osmičky hulákají jednu sprosťárnu za druhou. "Ku*va, co je to za zm*da?" "Co děláš, čů*áku?" "Jdi do p*dele, ko*ote" a mnohé další mi zvoní v uších. "No co to slyšim?!" ozve se najednou za mnou a rozhostí se hrobové ticho. Následně už nikdo ani necekne a všichni se kvapně rozcházejí domů. Nádhera! To kdybych se já začala rozčilovat, vypadala bych asi jako malý, vzteklý trpaslík a navíc vyprovokovala osmáky k tomu, aby začali chrlit sprosťárny ještě víc. Holt když na ně zařve sebevědomý chlap, je to úplně něco jiného, než když se durdí malá ženská. Jistě, já mám svoje prostředky, ale prostředkem pana školníka určitě nevládnu. Ono je totiž rozdíl, když si nemůžete být jistí, že vám pan "Hagrid" vzápětí nerozbije držku a když vidíte vztyčené pěstičky mladé učitelky v růžové sukni.
Jindy z dobré vůle vezmu osmáky na školní zahradu, že se budeme "učit" venku. Přibližně za tři minuty toho lituju. Učení se totiž určitě konat nebude. Já blbá si říkala, že ocení mou ochotu dopřát jim jarní sluníčko, a budou v klidu. Chyba lávky. Jako první obsadí okolní lavičky stylem - zadek na opěradlo a nohy tam, kde normální člověk sedí. "Prosím vás, sedněte si normálně", zlobím se, "vždyť ty lavičky celé ušpiníte". Nic, jako kdybych mluvila do větru. Spokojeně si lebedí tam, kde byli. Za chvíli ovšem vidím, jak VŠICHNI kvapně slézají a přesouvají se na sedací část. To bylo bleskové. Co se děje? Nejdřív nechápu. Pak zaregistruju vyděšený pohled Kuby někam za moje záda. Že by...? "Do p*dele, školník!" uslyším vzápětí. Ano, nepletu se, blíží se k nám jako anděl pomsty vousatá postava. "Hele, to neumíte sedět NORMÁLNĚ?!" houkne a všichni sedí způsobně jak v kostele. Ó, díky, Hagride!
Časem zjišťuji, že pan školník je mírumilovná, až flegmatická osoba. Ale baví se tím, že se ho žáci bojí. Schválně se několikrát denně projde po té chodbě, významně nakoukne tu a tam, někoho napomene, na jiného lehce zvýší hlas. A funguje to. Poučení? Každý z nás v životě potřebuje nějaký ten bič, z kterého má strach. Jinak by se jen flákal, nic nedělal a nikam se neposunul.
