Povídání o jedné takové obyčejné písničce.

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

My zvukaři to máme těžké. Žijeme v divném a pro nezasvěcené nepochopitelném světě, světě zvuků a hudby, která na nás mluví jiným jazykem než pro ctěné publikum. Neumíme poskakovat na koncertě se zdviženýma rukama a neumíme nadšeně volat HEJA HEJA. Mlčenlivě nasloucháme práci našich kolegů a hodnotíme, tu chyby hudebníků, tu problematickou akustiku prostoru, v duchu se bavíme po svém.

Tento přístup se vztahuje také na koncerty vážné hudby. Onehdy jsem byl vytažen mojí milovanou na koncert barokní hudby. Už při prvních tónech se mi zastavilo srdce. Jeden z hráčů na violu mě změnil svět. Něco tak fascinujícího a nádherného jsem neslyšel. To nebyla viola ale nástroj Bohů. Tóny se chvěly vzduchem, poletovaly a odrážely se od balustrád se zlacením, radostně se točily a poskakovaly a s tetelením mi vlétaly do uší. Proběhly tělem až do srdce, tam se salašily, shlukovaly a volaly na kamarády, lákaly je k tanci. Nenáviděl jsem celý orchestr a nesnášel jsem Šporcla. Rušil mě v poslechu milované violy, rušil mě a zavazel, chtěl jsem sáhnout po zbrani, toužil jsem vymést celý orchestr pryč. Nic mě nezajímalo jenom moje viola. Neslyšel jsem barokní hudbu, nechtěl jsem se jí zabývat, snil jsem o koncertě jediné violy.

Podobně poslouchám i hudební nahrávky, soustředím se na nějaký detail a zároveň slyším celek a užívám si. V sobotu jsem se probudil ráno v šest. Sluníčko se pralo se závěsem a pomaloučku vítězilo. Za okny zpívali ptáci a jeden z nich křičel a budil celý svět, řval až děs. Moji drahou mořilo nachlazení, spala, těžce dýchala s podmračenou tváří. Bylo mi nádherně, začínal krásný den a já jsem sáhl po svém stereu. Procházel jsem nahrávky, až jsem narazil na The Beatles - Abbey road to je moje nejmilejší deska. A nejraději mám na jejich hudbě nádherný i fascinující stereo obraz. Jistě mi dáte za pravdu, že jejich nahrávky jsou úžasně, promyšlené a skvěle technicky zvládnuté. Procházel jsem si jednotlivé skladby. Procházel si, jak je která nahraná, jak jsou nástroje rozestavěny v prostoru, jak a proč si ve studiu s tou i onou částí písničky pohráli. Tu je basa uprostřed a jindy nalevo nebo vpravo, tu si autoři pohrávají s prostorem a nechávají posluchače žasnout. Po dvou hodinách přetáčení  návratů a poskakování mezi skladbami jsem si všiml, že se moje drahá probudila a zírá na mě. "Co že to posloucháš, stereo obraz? Jsem u tebe zvyklá na hodně, ale takovou blbost jsem ještě neslyšela!"

Jak bych jí co nejlépe vysvětlil můj vnitřní svět......? Vlastně víte co, věnujte mi dvě minuty a třicet sedm vteřin vašeho života. Sedněte si ke svému stereu, do vrcholu rovnoramenného trojúhelníka, kde další dva vrcholy budou tvořit levá a pravá strana vaší stero aparatury. Staňte se na chvíli mojí ženou, které vysvětluji,  jak poslouchám můj oblíbený stereo obraz. Dejte desku "seržanta Petře" na gramofon, požádejte vašeho potomka, aby položil přenosku na začátek písničky When I´m Sixty-Four. V tento okamžik zastavíme na chvíli svět, váš potomek je mladý a chvíli vydrží u gramofonu nehnutě stát.

Té chviličky se zastaveným světem využiji tak, že vám nejdříve řeknu něco o nás o lidech. Jsme průzkumníci, lovci a sběrači. Máme dvě oči a dvě uši postaveny tak, abychom vnímali svět v prostoru. Objekty, které jsou vpředu před námi a jsou dostatečně vzdáleny v nás vzbuzují zvědavost, ale zároveň klid. Očekáváme zda se přiblíží a zda nás ohrožují nebo zda jsou pro nás příjemné. Objekty  po stranách v nás vzbuzují neklid, vážíme zda se otočit čelem nebo je nechat bez povšimnutí, objekty nahoře v nás vzbuzují pocit lehkosti a dole zase evokují  pocit síly a pevného základu. U vědomí těchto zákonitostí pochopíte více o práci zvukařů, autorů hudby, aranží i hudební režie. Rozhlížím se kolem a všímám si pozorných čtenářů, Jindra i Jan zdvíhají obočí. Ano kluci, vím že jsem to vzal hopem a při použití odborných termínů byl by můj výklad přesnější, ale uvědomte si, že u gramofonu stojí potomek našeho ctěného čtenáře a začíná být nervózní, bolí ho ruce a chtěl by jít po svém, musím být stručný i za cenu nepřesností.

Vyhovme tedy přání našeho potomka a nechme ho spustit přenosku gramofonu. Zavrzání, zahučení několik drobných lupanců a již je tu hudba. Výrazná basa uprostřed nahoře, lehoučké bicí spolu s basou, ale ta muziku moc netvrdí. Hluboké tóny jsou do značné míry podtrženy  hlasem a klarinety, které budou za chviličku umístěny vlevo a vpravo. Na pravé straně hrají klarinety jednoduchou vyhrávku. Překvapí vás to, začínáme vpravo a nevyrovnaně. Přidá se zpěv  na levé straně. Slyšíte to napětí, to dělá umístění zpěvu a klarinetu na periferii stereo obrazu. A napětí umocňuje také to, že si vzájemně mění krátké a dlouhé tóny až se před refrénem shodnou na rychlých a úderných. A abychom se nenudili naservírují nám autoři v centru úderné akordy kláves. Mezihru charakterizují výrazné klávesy uprostřed nahoře a vokál na pravé straně nahoře. Okamžitě, když se opět ozve hlas zpěváka chápeme umístění vokálů, vytváří pocit, že zpěv ze země přechází k nebi, krásný obraz prostoru, vytvoření prostorové konstelace. A abychom nebyli na pochybách, tak se na levé straně nahoře přidává zvuk zvonu. Jeho údery nás sami povznášejí nahoru k vokálu. Jo a nezapomeňte na mikro pauzy. Všimli jste si, kam umísťují kluci ve studiu hal a kraťoučké tóny kytar? Najděte si je. Nezapomínejte na "hajtku", provází nás, je cinkavá jak opečená cibulka.

Celá skladba je postavena na kontrastech. Kontrastech pozice nástrojů i hlasů, kontrastech a střídání a výměně krátkých a dlouhých tónů, kontrastech umístění nástrojů v centru pozornosti a na jeho periferiích. Kdybyste neměli zavřené oči, váš překvapený potomek by se nestačil divit, jak se panenky vašich zraků otáčí tu nalevo a napravo tu před sebe. Máte pocit těkání a zároveň pocit klidu a pohody. Jo pěkný, řeknete o takové obyčejné písničce. O to je práce ve studiu pro mě dokonalejší. Je to tak zvláštní a zároveň je to tak přirozené. Skladba doznívá, poučený potomek tiše přichází a zvedá přenosku. Hudba ve vás doznívá. Moje žena otevírá oči: "Nikdy jsem si neuvědomovala, že je to taková krása!"

Zkuste si poslechnout vaši oblíbenou hudbu a poslouchejte, jak vás provází práce lidí ve studiu. Zaměřte se na prostor a všímejte si co jej charakterizuje. A až všechno prozkoumáte, poslechněte si ji opět a opět. Uvidíte, že budete stále něco nalézat, stanete se hledačem. Už nebudete poslouchat jenom hudbu, nahrávka vás bude obohacovat o invence a nápady, které jste dříve nevnímali.

Tak přátelé teď jsem vás nakazil. Příště budete v hudbě také hledat a nalézat, tak jako mi zvukaři. Jenom se bojím, že už nebudete na koncertech skákat a volat se zdviženýma rukama HEJA HEJA. Budete zasněně hledět a pátrat v druhých a třetích plánech autorů ve vašem stereo světě. To je hrozná představa, celé sály bez poskakujících ruce zdvíhajících posluchačů. Svou ukecanou hubou jsem si zase hloupě přivodil jednu noční můru.

Za nákazu zvukařským virem se vám předem omlouvá Váš zasněný mistr zvuku z Jižní Moravy

Metoděj Skřeček

Údaje o zmiňované písni mám z veřejných zdrojů a neručím za jejich přesnost.

LP: Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Autor: Paul McCartney
Sólový zpěv: Paul McCartney
Délka: 2:37

Začátek nahrávání: 6. prosince 1966

Producent: George Martin

Zvukař: Geoff Emerick

Hudebníci:
Paul McCartney - zpěv, klavír, basová kytara
John Lennon - zpěv, kytara
George Harrison - zpěv
Ringo Starr - bicí
Robert Burns - klarinet
Henry MacKenzie - klarinet
Frank Reidy - klarinet

Paul McCartney   tvrdil, že ji složil v 15-ti letech.