Jak jsem dostal dar

V minulém blogu jsem psal o smutku zvukařově, dnes je to jiné, dnes jsem rozjásaný a mám dobrou náladu.

Na tento ples jsem se fakt těšil, je v mé rodné obci, kde mám hodně přátel, kamarádů, rodiny a cítím se tam doma. V našem sále jsem už zvučil snad všechno, schůze, plesy, dechovku, cimbálky, bigbíty a i Molavcovou a Suchého s celým divadlem. Dnes to tedy bude Sokolka. Ten sál mám rád, ale i v něm je zakleto něco co zvukaři nemají rádi. Nejenom odrazy zvuku a jejich násobení, nejenom tichý děs zvukařův. Aby toho nebylo málo jsou zde v tisících rozesety střípečky ze zrcadla Zimní královny, které rozbíjí zvuk plynoucí k našich uším. Způsobují mě i mým kolegům nálady, které nám berou smích ze tváří a působí vrásky na čelech.

No nešť, já si náladu sebrat nenechám. Je to tím, že se potkávám s úsměvem Stanikovým, zářícími kukadly jeho Zdeničky, vtípky Olinovými a s mnoha upřímnými stisky rukou mých přátel a rodáků. Mám radost, že dnes můžu být s nimi a každý krátký rozhovor je velmi milým a příjemným okamžikem, který mi nalévá optimizmus do žil. Každý se sem přišel pobavit, zatančit si a zažít příjemné chvíle na něž bude moci vzpomínat. I „zasedání vlády Republiky Kravihorské“ je vedeno v duchu, jaký máme rádi. I právo milosti udělené prezidentovi, je vedeno duchem kamarádství a přátelství a nutí nás k úsměvům a i ke smíchu.

Kapela hraje jednu skladbu za druhou. Dnes jsem si vzal moje oblíbené Auditechniky pro partu zpěváků. Byl to dobrý nápad, postupně nastavuji eqvalizéry, šudlám se s kompresními poměry, ani panorámu nenechám zahálet. Tu a tam stisknu na setinku vteřiny central mjůt, jo se zvukem je to mnohem lepší než nasucho. Ale máte pravdu k dokonalosti má ten zvuk hodně daleko, sál mi dává zabrat a není sám. V duchu ničemnosti se k němu přidávají i odrazy. Trubka zaduje a zvuk se tu odrazí ode stěn a vydá se ke skleničce starostově, od ní pak pročísne vzduch až ke světlům u stropu. Nejhorší jsou ale rozeseté střípečky ze zrcadla Zimní královny, jsou ostré jako žiletky a řežou zvuk a zarývají se do našich srdcích a studí na duši. Nenechávají nic na pokoji a mě opravdu dráždí. Nemám je rád a nemám rád Chaoz, který rozsévají vůkol. Co dělat, zvučím co má rád, v místě které mám rád. Přírodní zákony jsou víc, než zvládnu já i moje aparatura. Líp to už nejde, snad jenom zázrakem.

Na Jižní Moravě milujeme zpěv, jako nic jiného. Zpíváme ne ústy, ale srdcem a duší, zpíváme o lásce, o vínu, kamarádství. Kapelník to ví, a tak chtěl udělat mým milým radost, zazpíváme si společně o víně. Všichni v sále stojí vedle sebe, ruce kolem ramen, trubka zazní a kapela hraje jenom úsporně a něžně, přidají se zpěváci a celý sál pěje. Mizí odrazy a zvuk se mění. V tu chvíli se stal zázrak, střípečky ze zrcadla Zimní královny, které rozbíjí zvuk plynoucí k našich uším zmizely. Nezní kapela a zpěváci a mí přátelé v sále – teď tu zní chór. Možná mi nebudete věřit, ale v té chvilce se vše spojilo do jednoty našich srdcí, Zimní královna nad námi ztratila moc. Tryská z nás láska našich předků a našich přátel. Tryská z nás milující obec, v níž jsme vyrůstali. V té chvíli nezpíváme ústy, to zní naše duše, ta jenž miluje kamarády, práci na vinicích i ve sklepích. Je to hlas znějící do presúzú: „Volal´s?“ a vrací se mu s úsměvem: „Kopal´s?“ To zní přípitky a objetí našich lásek, pošťuchování našich kamarádů. Jsem vetchý již zvukař s postavou zvící slůněte, ale za mnou je moje babička s dědečkem a Světlanka a Vratik, s nímž jsme lumpačili v opičích skalkách a kouřívali v suchém turkynisku. Jsou tu se mnou všichni, které má rád a potkám je až v nebi. Také se držíme kolem ramen, jako když jsme se potkávali v dědečkově sklípku a popíjeli jeho portugálek.

To jsou chvíle, kvůli kterým to dělám. Nestává se to často, ale když se to stane, dělá mě to šťastným. Nezní kapela a zpěváci a lidi v sále – je to chór. Plný zvuk bez chybičky, otevírám pomyslnou omniovku a nabírám si na horší časy. Dostal jsem od mých rodáků, rodiny, kamarádů i přátel ten největší dar, který může zvukař dostat – krásný zvuk, plynoucí a v tu chvíli nezanikající. A jako ten nejlepší dar není jenom pro mě, je pro všechny zúčastněné, je to dar, co si odneseme do svých domovů a uzavřeme si jej do srdcí a duší.

Až se příště potkáme, nemusíme nic říkat, jsme společně obdarovaní sami sebou. Usmějeme se na sebe, podáme si ruku – přátelský stisk řekne vše sám.

Tak vám děkuji moji rodáci, přátelé, kamarádi i rodino. Ten dar si ponesu vždy v srdci, stejně jako vás všechny.

Krásné plesy vám přeje Metoděj – mistr zvuku