Díky lékařům i zdravotním sestrám.

Vlastně je to o politice, o mé vlastní politice. O mém postoji a také o úžasných lidech, o zdravotnících.

V posledních letech se stává módou naplákat, stěžovat si, kritizovat vše a všechny. Jakoby se naše společnost propadla do děsivé deprese. Nevím čím to je, ale mám svá podezření, jenomže o nich dnes psát nechci.

Chci se postavit alespoň té části veřejnosti, která si stěžuje na zdravotnictví a zdravotníky. Patřím k lidem, kteří by na tomto světě dávno nebyli, kdybychom neměli lékařskou péči jakou máme. Má drahá leidenská mutace mi způsobuje oboustranné plicní embolie a také je jednou z příčin mých potíží se srdcem.

Když jsem navštívil mého přítele a praktického lékaře a svěřil mu moje potíže poslal mě na různá vyšetření. Výsledek byl jasný, ale ne úplně konkrétní, takže jsem skončil na koronografii. Je to dnes už běžné vyšetření, takže jsem očekával, že mi protáhnou "drát" do srdce, popřípadě mi vloží "králíčí pletivo" do žil a bude to.

Ano, každý kdo mě trochu zná ví, že jsem bolestínek, přestože jsem věděl, že to vyšetření nebolí,  jistá míra obavy ve mě byla. A jako vždy v posledních letech jsem i ve Fakultní nemocnici v Brně narazil na velice milé a příjemné zdravotní setry, které mě postupně směřovaly až na příslušný sál. Osazenstvem sálu byly překrásné mladé ženy - v mých očích andělé. Ale hlavním dojmem byla profesionalita. Každá z nich přesně věděla, jaké je její místo v týmu. Už dlouho jsem neměl v nemocnici tak dobrý pocit. Pak přišel mladičký lékař, pozdravil, představil se a vysvětlil mi co a proč bude dělat. Ležel jsem na stole pod podivně vyhlížejícím rentgenem. Lékař mi lokálně umrtvil pravé zápěstí. Chystal se na výkon, krásným andělům uděloval pokyny. Cítil jsem něco v žíle pravé ruky a najednou pocit, který by se dal popsat dvouslovím ZAHUČALY HORY. No bodejť by mě nechalo chladným tolik krásných žen, bodejť by se mi z té krásy nezastavilo srdce. Od té chvíle jsem nevěděl o světě až do chvíle, kdy mi ten nejkrásnější anděl pohladil vlasy na čele: "Už jste zpátky s námi?" Ano, jsem tu s vámi s anděly. Pak již vše pokračovalo bez problémů.

Ale ten pocit, že jsem mezi anděly, kteří ví, kteří jsou jako jeden, ten mi zůstal. Mladičký lékař řídil tým svých andělů tak, že ve mě sílil pocit hrdosti. Byl jsem hrdý na jejich schopnosti na jejich práci na jejich znalosti a lásku k jejich umění, umění léčit lidi. Když vše skončilo, vysvětlil mi lékař co bylo smyslem jejich práce a proč původní záměr změnil. Potom už mě ten nejkrásnější anděl odváděl. "Doufám, že jsem vám moc neublížila", na můj udivený pohled reagovala s milým úsměvem. "Vy si to nepamatujete? Na začátku výkonu se vám zastavilo srdce, tak jsem na vás skočila a masírovala jsem vám srdce, až jste se nám vrátil." Řekla to tak, jakoby mi nezachránila život, s lehoučkým úsměvem na své andělské tváři. No, nejsem já šťastlivec? Šedivý stařec s postavou slůněte má tolik štěstí, že se na jeho hruď vrhne ta nejkrásnější úžasná mladičká žena a začne ji masírovat.

Ale díky mé slabosti a bolestínství jsem zůstal v nemocnici a byl jsem odeslán, pod pípajícím monitorem až na třinácté poschodí. "Jste pan Skřeček? Chci jenom vědět, jestli jste můj?" Ano anděli, jsem váš odpovídám se smíchem. A tak jsem vyměnil jedny anděle za druhé. I ve třináctém poschodí Fakultní nemocnice v Brně je jich plno. Mají úsměv na rtech a dobré srdce pro nás, pro jejich pacoše.

Dnes je mi už famfárově a píšu tento blog, jako hold našim lékařům a všem zdravotníkům.

Každou práci dělají lidé a každý člověk má své dobré i špatné dny. A je tomu tak i mezi zdravotníky. Nevím jak vy, ale já s nimi mám ty nejlepší zkušenosti. Většina z nich je na mě milá a příjemná. Dobře, řeknete si, Dan tvůj lékař je kamarád, tam je to jasné. Možná, ale jsem přesvědčen, že jako pacoš jsem pro něj stejný jako ostatní. Všem nám dává to nejlepší co umí.

Pravidelně chodím na kontroly a pro léky do nemocnice na hematologii k paní primářce MUDr Kelnarové. Nepamatuji si ani jediný případ, že by ona nebo její tým mě nebo mého tatínka nepřijímaly s mile a s úsměvem. O odborné péči ani nehovořím, díky vám děvčata.

Tu a tam se dostanu do nemocnice v Kyjově na radiodiagnostické oddělení. Ať jsem tam odvezen sanitkou, či ať tak jedu sám, vždycky se mnou jednají mile a příjemně. Úsměvy a pohoda. Před časem jsem byl objednán na určitou hodinu, ale z nemocnice jim poslali několik babiček na vozících i lůžkách, takže jsem tak strávil o dvě hodiny déle než jsem počítal. Velice se mi omlouvali za zdržení, ale ty pacientky měly prostě přednost. Říkám jim s úsměvem, proč se mi omlouváte, přeci vím, že někdo potřebuje to vyšetření rychleji než já - statný chlap svou postavou zvící slonečka.

Možná že, řeknete si, možná že ten úsměv přinášíš s sebou. Možná, já to beru tak, že svět je s úsměvem vždy krásnější než bez něho a to, že se snažím přinášet do ordinací se svými bolestmi také jemný úsměv na tváři nikomu nemůže uškodit. Ale pravda bude asi taková, že valná většina zdravotníků má svoji práci ráda. A když mohou, přidají k ní i laskavost ba i ten úsměv. A ten také léčí přátelé.

Tak vám všem přeji ať nikdy nemusíte mezi anděle ve fakultní nemocnici a ani nikam jinam. Ať jste zdraví jak řípy. I když pánové..... taková koncentrace nádherných žen a andělů.....

To vám přeje mistr zvuku z Podluží

Metoděj Skřeček