… jen tiše tichounce sténat…

Jsou dny, kdy člověk jaksi pozapomene vítězit, vyhrávat či porážet svoje démony. V ústech pachuť vrabčího srdíčka….ale o tom později.

Mám to snadné, kluci z kapely nachystají pódium, já zapojím PAčko a mix. Potom už se jenom hraje. Plesy jsou ovšem velmi záludné neboť se odehrávají v sokolovnách, orlovnách popřípadě v tělocvičnách. Pořadatelé to dělají kvůlivá nám zvukařům, bychom se nenudili. Nastavit kapelu zvící jedenácti dechových nástrojů a bicích a k tomu ještě nějaké ty zpěváky, je v těchto prostorách úděl Sisyfův. Srdce milovníka hudby pláče a naříká, těch odrazů a ruchů v sále, hučící dav nebo zpívající publikum, to všechno nám zvyšuje akustický tlak. Pak babo raď, chci-li udržovat úroveň hudby na snesitelné úrovni, tož to potom bojuju s každým ždibíčkem na faderech.

„Pane, nešlo by to trošku ztišit?“ domáhá se pořadatel před začátkem plesu. Ukazuji na konzolu: „Nešlo, ještě jsem ani zapojil aparaturu, vážený.“ Ale pán je neodbytný, nemělo by vám to tak řvát, dožaduje se svých práv. „Víte,“ snažím se být vstřícný, „napadá mě jedno řešení, ale muzikanti jsou proti. Bylo by potřeba nacpat každému do trubky ponožku.“ Pořadatel pochopil, že si z něj dělám srandu, ale na svém trvá. Co si počít? Jak to zařídit? Možná, že bych mohl zbořit stěny a strop. Jenže, pořadatelé by jistě byli proti, na plese by pak bylo zima a prach z bořených zdí. A ženský mají jenom takové šatičky, mrzly by šaty zaprášené.

Sedím za pultem šudlám fejdry a vážím každý kousíček na jejich dráze. Každou chvilku konzolu zamjútuju, abych se přesvědčil, že mix není silnější než akustický tlak, co dělá kapela sama. Je to drbajdos, ale celkem se mi daří. I ten zvuk není úplně špatný a jistě nemůže nikoho urazit, jak říkává Jindra Varhan. Zpěvákovi jsem dal můj mikrofon, konečně zní jako člověk. Tak fajn, říkám si, to bychom měli. Začínám si užívat, tu zvednu sólo, tu zkusím stáhnout master Dart fejdr, jestli to jde. Pokud bych měl být upřímný, tak to sice není zvuk, který bych chtěl naládovat do omniovky a schovat si jej na zimní večery, ale hraje to a je tam všechno, jak má být. Pohoda jazz.

Pak jdeme na večeři a já se hrozím neodvratitelného. Po tombole se bude hrát do prázdného sálu a to mě děsí. Zvuk se rozpadá a odráží a plácá od předu dozadu a je hrozný. Očima tahám lidi na parket, marně.

Jak bych vám to jenom……

Představte si, že jste doma v kuchyni, na stole hrneček obilí a kolem něj hejno vrabců. Poskakují, zobkají, čiřikají, jo to takové milé a uměřené podmínkám, asi jak ten namíchaný zvuk. Najednou někoho napadne, co? Vrabci na stole? Vezme brokovnici a střelí do nich. Ve vzduchu jsou jejich zobáčky a tlapičky a hlavičky a jazýčky a žaludečky a hromada krve na zdech a stropě a srdíčko mě vlítne do pusy…… Hnus, jako ten zvuk v prázdném sále.

Vidím tam jen tak poletující peříčka a ledviky vrabčí a střeva ve vlasech procházející dámy. Hnus a děs běs. Jímá mě deprese. Veškerá několika hodinová snaha je vniveč. Prázdný sál a hrající kapela a z beden se řine něco, co nechci slyšet. Mám chuť strčit hlavu mezi ňadra mojí milované ….. a jen tiše tichounce sténat…..

Je to potupa. Děs běs, musím se usmívat a dělat, že paráda lidi. Doběhne za mnou pořadatel: „dneska to hraje parádně šéfe!“, plácá mě po zádech a nabízí kořaličku. Vracím mu úsměv idiota, nic lepšího se mi nedaří, je to tím vrabčím srdíčkem na jazyku, jak se mám tvářit?

Pomaličku se plní parket. Zvuk se vrací k normálu, jenom ta debka a pocit, že moje hlava by měla být úplně někde jinde než na dnešním plese, zůstává. A tak to potom všechno končí, opona padá. Balíme a já už sedím doma, zatopeno v krbu, nohy nahoře, zobkám klobásek a zapíjím pivem. Hnusná chuť vrabčího srdíčka se mi vrací, mám debku. Ňadra mojí milované jsou navrchu v ložnici a moje hlava touží po jejich přítomnosti a mě se chce jenom tiše tichounce sténat.

Krásné plesy vám přeje Metoděj – mistr zvuku

P.S. Do vrabců v kuchyni fakt nestřílejte brokovnicí……