Vykvákněte se na Brexit...

Jeden můj známý dal na Facebook tento status. A mně se velmi líbí, protože něco podobného napadlo i mě. Jen jsem to neformulovala tak hezky... 

• Nejde o to, že by Brexit nebyla závažná událost, která teď výrazně neovlivní politiku a kdo ví, co ještě. 
• Nejde o to, že by mi (nebo že by nám tak nějak všeobecně) mělo být jedno, jestli Velká Británie v Evropské Unii zůstane nebo ne. 
• Nejde ani o to, že bych třeba byla ráda, že odešla. 
• Nebo že bych byla naopak nešťastná z toho, že odešla. A mluvila o tragédii atd. 

Jde o to, jestli z toho, co někdo někde udělal, uděláme my sami ve své hlavě velkou kauzu, o které budeme pořád přemýšlet, rozebírat ji a číst si o ní. Nebo sledovat v TV zprávy o tom, co se teď vlastně všechno bude dít. Hodinu za hodinou. Den za dnem. Týden za týdnem. 

Protože, věřte mi, tohle bude téma na hodně dlouho... 

Asi abychom neměli tu okurkovou sezóóóónu?? :-) 

Pojďme se zavázat, že tomu věnujeme max. jednu myšlenku během dne a jednu zprávu během dne. Nebo nejlépe během týdne, Ok?? Vždyť je na světě tolik jiných věcí, kterým se můžeme věnovat!

Věřte mi, hodně se Vám uleví... 

Vzpomínám na 11.9. 2001. Byla jsem tenkrát na dovolené s kamarádkami v Itálii. Cákaly jsme se v moři a v bazénu. Mobily tenkrát nikdo z nás neměl. A teprve cestou domů se mi dostaly do ruky noviny (ještě navíc italské). Obrázky byly výmluvné. Italsky jakžtakž čtu a rozumím. Když jsme se vrátily do Čech, lidi už měli oči navrch hlavy. A v očích a v hlavách neustále se opakující záběry padajících věží a drsné titulky o válce (s teroristy). Strach by se dal krájet. A já na to tenkrát koukala jaksi z nadhledu. Jako ten mimozemšťan...

A povím Vám, nepřišla jsem vůbec o nic. Jen o ten strach a zbytečné myšlenky a obavy... 

Jsou věci, kterým neunikneme, když se po nich nebudeme pídit. Oni k nám sami přijdou a náš život ovlivní. Ale berme to tak, že jsme byli před Brexitem a budeme i po něm... 

Když už na Brexit ale budeme myslet, můžeme se nad ním zamyslet třeba zase trochu jinak. 

Třeba si můžeme vzpomenout na ten článek o rozpadávajících se manželstvích - A co když to, co se rozbilo, už nejde slepit? A můžeme celou tu záležitost vzít jako doklad toho, že někdy prostě zajde jeden partner tak daleko, že není jiné cesty než se sebrat a jít, ať si o tom myslí kdo chce, co chce. 

Můžeme mu to vyčítat. Můžeme na druhou stranu zase kroutit hlavou nad tím, jak kdo tu Evropskou unii vede, že v někom převládne názor, že už takového vedení má plné zuby a je pro něj lepší z toho spolku odejít. 

Můžeme třeba přemýšlet nad tím, čím to je, že lidé mají tendenci se rozcházet a partnerství zemí rozpadat, když člověk by řekl, že pro každého by mělo být lepší držet pohromadě??? 

Udržet partnerství holt není někdy jen tak. Vyžaduje to hodně snahy z obou stran. Vstřícnosti, trpělivosti, komunikace, snahy (z obou stran) partnerství udržet. A ne jen diktovat podmínky. Někdy je vztah už téměř odsouzen k zániku, jako v případě, o kterém jsem tento týden kupodivu zrovna psala (Co dělat, když Vás někdo hluboce zraní? Aneb od bolesti k radosti...) A přece vydrží. 

Ale někdy se můžete snažit sebevíc, jenže když vztah přináší víc trápení než radosti a spokojenosti, kdo by v něm zůstával??? Někdy teprve v okamžiku, kdy žena (nebo muž) bouchne dveřmi, ten druhý konečně pochopí, že to bylo fakt vážné... a že takhle to fakt dál nejde... 

Když je tedy dost moudrý...