Je práce vůbec zdraví prospěšná??

Slyšela jsem, že "mládež už to ví". Do práce se prý nehrnou a když už, tak alespoň za 30 000 Kč. A moc se nesedřít. Slyšela jsem na tuto představu z řad "starých mazáků" hromy blesky. Líní jak vši prý. Ale nemají mladí pravdu?? 

Tak nevím. V mém okolí asi vši nežijí (tedy pokud je nepřinese dcera ze školy). Jedna neteř studuje, pracuje a do toho hraje závodně florbal. Druhá neteř zřejmě pochopila, že diplom z cestovního ruchu nestojí za ty hodiny zbytečně strávené ve škole, nad učebnicemi a u státnic, a ve studiu dál nepokračuje. A pracuje. 

Tento průzkum toho, jak si mladí vysokoškoláci představují své budoucí uplatnění, mi nepřijde nějak katastrofální. Kdo by neměl nadsazené finanční představy?? Kdo by nechtěl mít víc prostoru pro rodinu a koníčky? Nesvědčí to spíš o mladické naivitě než o lenosti?? 

Ano, nejspíš by se našla veliká skupina mladých, která má dojem, že za málo práce bude spousta koláčů. Nedělám si iluze. Ale o tom tento článek není. Je spíš o tom, jestli ti mladí nakonec nemají pravdu v tom, že práce, tak jak ji spousta lidí dnes zná, FAKT není smyslem života.... 

Tak teď ruku na srdce. Fakt Vás takový život těší??? Hoďte na chvíli za hlavu takové to rozumné dospělácké "no jo, ale copak si můžu vyskakovat?", "no jo, ale dnes to tak chodí...", "no jo, lepší mít tuhle práci než být bez peněz na pracáku" atd. atd. atd. A ještě jednou a tak dále. 

Nikdy Vás nenapadla věta, že "není to divné, když někteří lidé mají práce, že nestíhají, a druzí nemají práci žádnou???" A ne, fakt to nemusí být jen tím, že sedí na pracáku, protože pracovat nechtějí. Jestli to třeba nebude tím, že firmám holt nezbývá nic jiného než zaměstnat méně lidí než by bylo zdravé... 

Protože firma má náklady... 

Protože lidé mají představy... a své vlastní náklady... 

No, ale pak kolem sebe slyšíte: 

- zkolaboval

- pracovní úraz

- vysloužil jsem si cukrovku

- z toho tlaku mám vysoký krevní tlak

- infarkt

Zajímavé je, že spíš než bych potkávala mladé, kteří by nechtěli pracovat, spíš potkávám čtyřicátníky (i mladší), kterým už té práce prostě hrabe.... 

Vy ne??? 

A to nemluvím o "nadšení", se kterým ráno do práce odcházejí, a jak srší energií a pocitem dobře odvedené (a ještě k tomu smysluplné!) práce, když se z ní vrací... 

Nejčastější nemocí z povolání je prý syndrom karpálního tunelu... 

Ale vzhledem k tomu, že takové věci jako choroby krční páteře nebo vyhoření prý do seznamu nemocí z povolání zatím zařazeny nebyly, tak předpokládám, že i tohle zjištění se bude týkat spíš než kancelářských pozic těch fyzicky náročnějších. Největší počet nemocí z povolání (tak, jak jsou zatím uznávány) je totiž prý mezi horníky, zdravotnickým personálem a ve výrobě motorových vozidel. Pokud by Vás zajímaly statistiky do roku 2014, TADY je najdete. 

Ale ono sedět hodiny v kanceláři, zírat do obrazovky počítače, stresovat se kvůli tomu či onomu na zdraví určitě taky nepřidá... 

Vlastní příklad: 

Mám pohodovou práci. Většinou. Učím angličtinu v jazykovce. Největší stres mám maximálně tak z toho včas se připravit a nalézt ty správné materiály. Jestli jsem připravila zajímavé aktivity. Jestli budou děti, které také učím, ty aktivity bavit a nebudu místo učení spíš "krotit divou zvěř". Jestli budou studenti dobře naladění a motivovaní, případně ochotní se nechat trochu "vyladit". 

A i když všechno dobře dopadne a odcházím z práce s úsměvem na rtech, bývám vyšťavená. Což je přirozené a není to problém, pokud má člověk možnost si odpočinout. Načerpat energii. Pravidelně. Ne jen o prázdninách pár týdnů, kdy ještě často stejně musí být na příjmu, kdyby náhodou něco. Mít možnost úplně vypnout. Nemyslet na pracovní problémy (případně na problémy se spolupracovníky), minulé nebo případné budoucí, je prostě zásadní. Máte takovou práci??? 

Jediná práce, kterou jsem kdy dělala a která mě naopak energií nabíjela, bylo lektorování čchi kungu Orla v hnízdě.  Takový už prostě je. Nabíjí, protože člověk není v hlavě, ale v těle. A uvolněně. 

A právě protože dělám "Orla" a učím "Orla" mívám světlé chvilky, kdy opravdu hmatatelně cítím, jaké to je být jen tak v naprosté pohodě. Plní energie a vnitřní spokojenosti. Bez ohledu na to, jestli jste zrovna obklopeni kamarády někde v lese. Nebo v kině. Nebo v báru. Nebo za volantem silného auta. Nebo... sami si dosaďte, co nám tak v reklamách podsouvají, že nás udělá šťastnými. 

A ze stejného důvodu vnímám poslední dobou velmi citlivě, když z této pohody vyklouznu...

A tak Vám mohu říct, že i když děláte to, co Vás baví a naplňuje... i když Vás nikdo (ani nadřízený, ani kolega) neprudí... když po Vás nechtějí nic, co se Vám příčí, apod., nechat se pohltit prací a zapomenout na všechno okolo, jak už to tak je jakýmsi zvykem v našem pracovním prostředí, je nejlepší cestou do nemocnice. Dříve nebo později. Mladí příliš dobře vědí (možná to vidí na rodičích?), kam takový způsob práce vede. K rozpadu rodin i zdraví... 

Vždycky jsem si myslívala, jak to mám dobře nastavené, že když mě něco chytne, dokážu se tomu věnovat naprosto naplno. Pokud takovou motivaci sama v sobě necítím, vše, co dělám, je jen poloviční. Nejsem v tom já. Nejsem v tom cele. 

Ale takový přístup skrývá jednu zásadní zradu..

Jeden týden jsem se takto vrhla na přípravu svých angličtinářských stránek Radost z angličtiny, protože uvažuji o tom, že pojedu víc sama na sebe, a budu učit trochu jinak, než se to tak obvykle dělá. Všechny ty děti, které už roky v kroužcích učím, mě asi tou svou ještě neutlumenou radostí ze života inspirovaly...  

Položila jsem se do toho tak naplno (a stále ještě vlastně nejsem hotová), že jsem najednou cítila, že bez úzkého kontaktu s tím čímsi uvnitř, z čeho normálně čerpám energii a spokojenost a který jsem neuměla v tom náporu udržet, mi to nedělá vůbec dobře. Pamatujete na film Akumulátor?? Ten za chvíli taky jen tak ležel a zíral do blba, pokud si dobře pamatuju já... Ale ono si stačí vzpomenout, jak někdy spousta lidí vypadá, když se vrátí z práce. Třísk s sebou na gauč...

Jak dlouho to tak asi průměrně zdravý člověk může vydržet.... 

Druhý týden jsem si nedala říct a dokončovala jeden projekt, který mám na svém domovském blogu Žít je umění. Každý měsíc tam lidem chystám PDF magazín zdarma -  Magazín Aves. Myslívala jsem si, že to bude jednoduché. Ale trávím nad tím nakonec vždycky dost času a je potřeba to udělat na začátku měsíce. Vždycky mě to pohltí. Vybírat ty správné články, dopisovat úvod a závěr s otázkami. Najít ty správné otázky, které dokáží člověku ukázat cestu. Nakonec se obvykle ukáže, že celý magazín píšu i sama pro sebe :-) 

No a březnové číslo je nakonec o smrti a o pochodujících mrtvolách. To zrcadlo zombie-upír-člověk v podobě testu se mi tentokrát opravdu povedlo! :-) Někdy se člověk nejen musí setkat s opravdovou smrtí, aby ocenil hodnotu opravdového života. Někdy si musí sáhnout na to, jaké to je být opravdu naživu, a pak na to, jaké to je, když z Vás práce bez kontaktu se zdrojem energie tu energii vycucá... 

Teprve pak se člověk možná chytne za nos a uvědomí si, že ti mladí třeba mají fakt pravdu. Možná si řeknete: "No jo, ta nadělá. Citlivka. Jasně že je člověk unavený. Jen lenoch si na to ale stěžuje. Ostatní jdou a makaj..." 

Tak jistě. Jít a makat je nutné. Jen je potřeba si uvědomit, že s prací se musí velmi opatrně. Jak s těmi dráty vysokého napětí na zem spadlými. Pracovat klidně naplno, ale učit se vnímat i v něm tep života. Nenechat se prací vyšťavit. Spálit na troud. A stejně jako maratónec musí pravidelně regenerovat, protože není stroj, tak i pracovník by to neměl podceňovat. Protože stejně jako je na světě spousta maratónců, je na světě i spousta pracovníků.

Všechno za Vás jednou někdo může udělat. Jen o Vaše zdraví a o Vaši psychickou pohodu se musíte postarat Vy sami - tohle za Vás neudělá nikdo....