Víš v čem je tvůj problém?

ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 6. Lesknoucí se nit stříbřitého pobřeží se stala Elvisovými kolejemi, severozápadní vítr vanoucí mu do zad byl jeho vlak. Nízkotlaký motor Tichého oceánu, ovládaný mraky a chlazený mrholením hnal vlak na sever rychlostí dvacet uzlů. Nechal se svézt každým zčeřením tisícimílové pobřežní vlny, jako se každý tulák sveze ve vagonu, do nějž se mu podaří naskočit. Nejprve mu připadalo obtížné udržet se na hřebenu vzdušných vln pouze pomocí letek, ale za necelý den klouzal bez veškeré námahy. Cítil, že má v genech uloženy znalosti svých předků. Neznal sice mechanismus, ale když se soustředil, tak to šlo. Někde hluboko uvnitř slyšel hlas, který mu říkal, co má dělat. Kdykoliv začal hloubat, jestli má ten hlas pravdu, tak udělal chybu.

"Kdyby tady jen byla Golondrina," říkal toužebně, "poradila by mi, co dělat."

"Intuice," slyšel, "naslouchej hlasu své intuice, nepřemýšlej tolik."

Od toho okamžiku začal Elvis naslouchat vnitřnímu hlasu intuice. Pil rosu z mraků plujících stovky stop nad jeho hlavou, tak jak to kdysi říkávala Golondrina.

Ukázalo se, že nejpříznivější počasí pro létání na vysokých vlnách vzduchu se projevuje větrem provoněným šalvějí a vanoucím od jihu. Tahle změna byla pro začátečníka jako Elvis šťastná. Nevěděl nic o vznášení se ve velkých výškách, ani o letu přes pevninu a netušil, jak traversovat z jednoho proudu teplého vzduchu do jiného dřív, než ztratí optimální výšku.

Elvis nikdy v životě nekroužil ve sloupci teplého vzduchu, ani neplachtil, ani neklouzal (tyto techniky v té době ještě neznal). Nechal se tedy hnát kupředu větrem, ten se naštěstí pro něj obrátil a nyní mu dul do zad. Nesl jej jako matka nese své dítě. Cítil chladnou přitažlivost severu. To byl směr, kterým chtěl letět.

Třetího dne svého dobrodružství ucítil, že zřejmě bude muset letět ještě jeden den, než se dostane na místo, kde Matka Země vyplivuje své horké sliny. Prvního dne byl tak vzrušený letem vysoko nad zemí, že zapomněl na svůj prázdný žaludek, ale druhého dne uslyšel kručení jako zlověstný rachot. Takto silně tenhle nový pocit zažíval poprvé, nikdy předtím se mu to nestalo.

Nejprve měl divný pocit. Nevěděl odkud pramení a přesto se nebál. Potom uslyšel bručivý zvuk, přicházející odněkud z jícnu a nakonec mu došlo, že se ozývá prázdný žaludek. Byl překvapený - přišlo to z ničeho nic.

"Kéž bych teď měl chřestýše nebo alespoň tu zatracenou krysu," pomyslel si a tahle myšlenka jej naprosto ohromila. Pozoroval město rozprostřené v dálce okolo nějakého zálivu. Myslel neustále na Joeovu štědrou ruku a vzpomněl si na Mariiny výborné hamburgry.

Díval se, jestli něco neuvidí na zemi. Co takhle krysa? Uměl je lovit, Soraya ho to naučila a ted by se mu to mohlo hodit. Neměl by nic proti chřestýši, ale myšlenka zabíjet a živit se zabitým se mu zdála cizí a odpudivá. Elvis, míli nad zemí, bojoval na jedné straně se svými tělesnými potřebami a na straně druhé se svou výchovou.

"Nějaký způsob se najít musí," pomyslel si. "Stačila by krysa," říkaly mu útroby, zatímco se nebeský vlak řítil stále kupředu. Musel by z něj vyskočit, protože míli nad zemí nebylo nic k snědku. "Chytím si hada," rozhodl se Elvis. Zakroužil a snesl se k pobřeží porostlému borovicemi. Jak se snášel, měnilo se jemné mrholení v déšť. Byl rozrušený nadcházejícím lovem. Když klesl natolik, aby mohl pozorovat zemi, začal prohledávat svým výborným zrakem terén. Ale nenašel nic, co by se dalo ulovit.

"V tomhle počasí je rozumné zůstat doma," usoudil. Cítil se trochu lépe, vzrušení úplně zastínilo hlad.

"Možná, že něco najdu na pobřeží," řekl si. Letěl nízko nad zemí k blízké zátoce s kamenitou pláží. Chodil dokola a hledal něco k snědku, ale skály byly pusté, omyté vodou. Už měl z hladu závrať. Snažil se rozkousat mořský vřes vyplavený na pláž, ale chutnal jako gumová hadice.

"Kéž by tu tak byl Joe s Marií," pomyslel si. Najednou si Elvis uvědomil, že mu chybí potlesk obecenstva uznávajícího jeho talent. Měl to v krvi, potřeboval, aby jej někdo zbožňoval. Proč tedy stál na udusaném písku nehostinné pláže? V tom se rozhodl, že se vrátí domů.

Rozběhl se po hladké pláži proti vánku, který přicházel od oceánu, a už se vznášel ve vzduchu. Byl sotva sto stop nad hladinou oceánu, když spatřil mořské vydry. Míli od pobřeží lovily hvězdice, chovaly v náručí svá mládata, laskaly a krmily je. Odpočívaly na plovoucích ostrůvcích z rákosí a hrály si. Některé matky byly pár stop od mládat, ale většina své potomky dobře hlídala.

Elvisův hlad se stal opravdu nesnesitelným. Najednou zapomněl, že je poražen, že si neumí opatřit potravu, a že se chtěl vrátit. Pozoroval matku vydru s dítětem. Leželo v rákosové postýlce, houpající se jemně na vlnách, zatímco ona připravovala oběd. Na hrudi měla kámen, potom chytila do tlapek měkkýše a tloukla tím kamenem, dokud jej nerozlouskla. Mořské vydry byly velké, desetkrát větší než krysa, kterou tehdy zabil ve voliéře.

Vznášejíce se nad vydří osadou, vzpomněl si Elvis na to, jak poprvé zabil, jako by to bylo včera. Rozhodl se, že sklouzne níž. Nehlučně přeletěl za zády matky vydry a vyšel mu hned první pokus. Chytil vydří mládě zezadu za krk a zvedl jej, leč bdělé matce se podařilo popadnout své dítě pevně za zadní nohy. Ale když zjistila, že s Elvisem nemůže soupeřit, sledovala už jen vyděšenýma očima, jak orel letí ke břehu. Matka-vydra pronikavě a zoufale zakvílela.

Viděl, že matce-vydře vyhrkly do očí slzy. Přestože roztomilé vydří mládě nebylo větší než krysa, kterou kdysi zabil, rozhodl se pustit je zpátky do tlapek zoufalé matky.

"Jsem civilizovaný!" řekl Elvis, uklidňujíce sám sebe. "Jsem a jsem a jsem!"

Když se ohlédl, uviděl, jak dítě dopadlo do vody vedle své matky. Ta mu plna láska, strachu a pochopení začala olizovat rány.

"Ty jeden hladový, civilizovaný nekňubo!" posmíval se mu jeho vnitřní hlas. "Ach, vždyť bylo tak roztomilé!" pitvořil se nelítostně a napodoboval přitom Elvisovo falešné ospravedlňování se. "Ted se můžeš klidně obrátit a letět zase domů. Víš, v čem je tvůj problém?" řekl nyní už známý hlas a zdůraznil slovo tvůj.

"Ovšemže. Jsem dobrák."

"Nechceš čelit pravdě."

"A proč mi teda laskavě neprozradíš, kde pravda je," odsekl netrpělivě Elvis.

"Teď jsi orel a ne člověk, tak se podle toho chovej. Netahej do toho lidi. Ta vydra zabíjela kamenem mekkýše."

"A co já s tím mám společného?"

"Všechno," odtušil nemilosrdně hlas.

"Chtěla nakrmit své dítě," vysvětloval mírně Elvis.

"Mám pro tebe novinku," řekl stroze hlas. "Není proč mít dilema. Takhle to prostě chodí a jestli jsi orel a ne zbabělec, tak se tím řid. Vydra obědvala měkkýše," řekl hlas, " a tys měl mít k obědu její mládě."

___________________________________________________________________________

Pokračování přistí pátek v 9:00