Než dorazí smečka

"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které  jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka  Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _____________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 11. Celý týden cvičili vznášení a plachtění, létali ve dne i v noci a spali jen zřídka. Měli ideální počasí pro cvičné lety, bylo jasno, sucho a vysoká viditelnost. Gejzír jim sloužil jako výtah, vyvážel je až do výšek kolem tří kilometrů a tam obvykle začala zábava. Dokonce zapomněli na jídlo a poletovali tak několik dnů, jen aby vybrousili jemný bod rovnováhy až k dokonalosti. Seděli na jedné z Ikeových oblíbených suchých borovic pod rozeklaným skalnatým výchozem a Elvis cítil, že Ike je s ním spokojený. 

"Poleťme. Musíš ještě zvládnout let střemhlav," řekl Ike. "Kličky, smyčky a pohupování se, to je zábava, ale umíš-li se střemhlavě snést, je to něco jiného. To znamená, že nebudeš mít hlad."

Několikrát se snesli a potom zase vzlétli několik kilometrů. Zkoušeli to znovu a znovu. Nechali se nést západním větrem vanoucím přes nedaleký horský hřbet.

Zahlédli ji z výšky při posledním sletu. Třpytící se bod na vodní hladině přehrady, šperk s jedním drahokamem, nádherná a sebevědomá. Smaragdové peří svítilo na slunci, byla jako diamant, jež někdo zapomněl ukrýt. Chvíli se nad ní vznášeli. Neboť nebyli až tak hladoví, pozorovali okouzleně, jak se krášlí. Očividně nevnímala svět nad sebou a kolem sebe, marnivě zaujatá sama sebou.

"Kachny se loví ve dvou," řekl rozpustile Ike a Elvis věděl, že bude následovat další lekce.

"Je krásná," poznamenal Elvis.

"Krásná a hloupá, jak to obyčejně bývá," odtušil Ike a přiložil křídla k tělu.

Elvis také svinul křídla a následoval Ika. Během několika vteřin si nádherně vyšperkovaná kachna uvědomila, že není kde by se skryla. Vzlétla napříč přes přehradu, tloukla zuřivě křídly a nohy s plovacími blánami běžely po hladině směrem k pobřežnímu orobincovému porostu, který byl však příliš daleko.

Vznášeli se nad ní, odřezávali jí všechny únikové cesty a mařili pokusy o útěk. Byl to vzrušující boj na život a na smrt, Elvisovo srdce divoce tlouklo. Pak si kachna uvědomila, že jediné místo uprostřed přehrady, kde se může schovat, je pod vodou.

Nejdřív se snažila plavat pod vodou ke břehu, ale brzy zjistila, že kdykoli se vynoří, aby se nadechla, číhají na ni. Znovu a znovu mizela pod hladinou, plavala v kruzích. Vznášející se stíny a neustálé výpady ji přiváděli k šílenství. Potom se vynořila.

Nedbaje jejich hrozivé přítomnosti, dál si čistila peří. V jediném okamžiku pravdy položila život za to, co měla nejraději. Ike naznačil Elvisovi, aby počkal a díval se.

Seděla na hladině krásná jako nevěsta. Naposledy se nadechla a čekala, až ji Ikeův ostrý spár přinese vykoupení. Smrt ji vysvobodila od hrozivých stínů nad její hlavou i od nedostatku vzduchu pod vodou.

***

Když dojedli, hovořil Ike o tom jak přežít a o využití rozmanitých technik lovu.

"Důležitý je zrak. Musíš vidět, co lovíš, ale narozdíl od sov orli loví ve dne," řekl. "V noci tak dobře nevidíme."

"To je škoda, že nejsme schopni vidět i ve tmě jako sovy," řekl Elvis a zakoulel očima. Ike se rozesmál.

"Vedle zručnosti je důležitá i matematika."

"Matematice, jak vidím, neuniknu," povzdychl si Elvis s předstíraným zoufalstvím.

"Ani nemůžeš. Každý orel si musí umět spočítat, jak rychle letět, aby si ulovil zajíce."

"Zpočítat vzdálenost podle rychlosti, ne?"

"Jasně," souhlasil Ike. "Jak nejlépe to dovedeš. Když klesáš rychlostí přes sto mil za hodinu, tak se ti nezbytně musí hodit i antigravitační počty."

Seděli vysoko v koruně sekvoje, jejíž hnědý kmen byl pevný jako skála, a rovnali si peří. Najednou se slunce schovalo za mraky a setmělo se. V dálce zahřmělo a Elvise začala bolet hlava, protože klesl tlak. Ale nechtěl přerušovat tok Ikeových myšlenek.

"Důležitý je sluch. Čas od času se musíš zastavit a zaposlouchat se. Hledat nebezpečí a pokud jsi ve společnosti, vzít na potaz přítomnost ostatních orlů.

Elvis si vzpomněl na Golondrinu.

"Svoboda. Co to je, Iku?"

Po chvíli mu Ike odpověděl. "Téměř žádná pravidla," řekl konečně. "Taky to znamená, že se staráš o své věci a necháváš ostatní na pokoji. Respektuješ jejich prostor. Nepleteš se do cizích záležitostí. Cítíš, že to co děláš, je správné a děláš to, co cítíš."

Elvis si všiml, že se Ike nikdy nesdružoval s jinými orly, pokud ho k tomu někdo nepovzbudil. Existovala nepsaná pravidla. Orli vysoce cenili svobodu sdružování a svobodu pohybu. Jasně uslyšel vzdálené hřmění.

"Jo, dobrý sluch je důležitý," pokračoval Ike. "Poslouchej předpověd počasí."

"Máš tu někde rádio?"

"Hm, jo. Tuhle," řekl Ike a ukázal na svoje uši. "Musíš naslouchat, jinak tě někde může chytit jeden z těch strašných lijáků. Jednou v Arizoně se mi to stalo."

"V poušti?"

"Jo, v poušti."

"Co jsi tam dělal?"

"Létávám tam každý rok, než to tady úplně promokne."

"Ty se v zimě stěhuješ?"

"Jasně. Kdo by chtěl denodenně moknout?"

"To je rozumné."

"Dobře, nech mě abych ti řekl, co se mi stalo," řekl Ike a naznačil taktně Elvisovi, aby ho nepřerušoval.

***

Ike vždycky uctíval slunce. Kroužil rád v jeho teplých paprscích, uznával proudy ohřátého vzduchu a nechával se jimi ukolébat. Uznával i déšť, věděl, že vláha je velmi důležitá a nebyl by bez ní život. Deštivá období přesto neměl v lásce. Toho roku přišla dlouhá uplakaná zima a tak se Ike rozhodl letět na východ do arizonské pouště.

"Déšť v poušti, to je jako bys na sebe převrhl vědro vody," vzpomínal Ike na slova svého otce, když jej poprvé vzal s sebou mezi kaktusy.

"Není kde by ses schoval, synu. Kaktus se nedá srovnávat se stromem a nejsou tam žádné převisy." Ike si to sice zapamatoval, ale ted tam byl na vlastní pěst. "Byl jsem vyhladovělý, dychtil jsem po mladém chřestýši a neposlouchal jsem. Jaro už začalo a já jsem věděl, že je slunce zanedlouho vyláká z doupat. Byl jsem příliš hladový a nevěnoval jsem pozornost nozdrám," a ukázal na proužek holé kůže u kořenu zobáku. "Tady máš barometr i kompas," vysvětloval. "Cítil jsem sice v hlavě tlak, ale místo abych hledal suché místo chráněné před deštěm, jak mi tiše radily moje nozdry, poslouchal jsem kručení v žaludku."

"No a co se stalo pak?" zeptal se Elvis uctivě. Uvědomil si, že migrénu způsobil pokles tlaku.

"Hlídkoval jsem na obloze, čekal jsem, až hadi vylezou a slunce pálilo a pálilo. Náhle jsem spatřil, jak se přímo pode mnou plazí z doupěte ten «můj» chřestýš. Vylezl z díry, aby se zahřál na slunci a napil z louže. Tlak vzduchu, na který jsem si měl dávat pozor, znenadání rychle klesl. Mělo mě napadnout, že se chystá jarní bouřka, ale měl jsem hlad a nestaral jsem se o to. Had se musel přeplazit přes takovou rovinu, byla tam tvrdá zem a nerostly tam žádné kaktusy, pod nimiž by se mohl ukrýt. Po měsících strávených v tmavém doupěti byl určitě zesláblý, oslepený a rozespalý. Počkal jsem, než se přiblížil a potom jsem se na něj vrhl," řekl Ike mhouříce oči.

"Měl jsem pravdu. Ani nevěděl, co ho zabilo. Usekl jsem mu hlavu, stáhl kůži a dal jsem se do jídla. Byl jsem asi tak v polovině, když vtom začalo pršet. Co říkám pršet, přišlo to jako řeka. Stál jsem na té rovince a neměl jsem se kde ukrýt," Ike se rozhlížel, jako tenkrát v Arizoně, "ani kam zahrabat. Podklad byl tvrdý jako skála. V okamžiku jsem promokl na kost a peří mi ztěžklo tak, že jsem se nemohl ani hnout. Než dorazily ty řvoucí peřeje, tak se mi naštěstí podařilo vyskočit na nějaký balvan. Málem jsem přitom přišel o chřestýše. Stál jesm tam, promočený, bláhový a s mrtvým hadem v zobáku jsem musel vypadat jako naprostý idiot. No, a pak přišel ten kojot."

Mladou kojotí samici překvapilo, že našla pod kaktusem sedět obrovského ptáka plácajícího křídly. Plížila se k němu zezadu a proti větru, takže si dovolila přijít velmi blízko. Protože věděla, že orlí čich za moc nestojí, dávala si pozor, aby ji nespatřil. Musela počítat s otrým zrakem a sluchem.

Chytré zvíře bylo vyhladovělé a chtělo jíst. Cokoliv. Pozorovala ptáka držícího v zobáku metr dlouhého chřestýše a zmateného neschopností vzlétnout. Nevěděla sice nic o peří ani a odolnosti proti vodě, ale došla k názoru, že s tím ptákem prostě není něco v pořádku, že je nějak oslabený.

Řeka přestala řvát a déšť pomalu ustával. Ike stál na kamenu a naslouchal. To samé dělala kojotice. Potom začal roztřepávat křídla. Ted už kojotice věděla, že se nespokojí jenom s chřestýšem, kterého si orel ulovil pro sebe.

"A je po mně," blesklo Ikeovi hlavou, když na něj kojotice zezadu zaútočila. Podařilo se mu otočit se, takže vytrhla jenom pár per z ramene. Šla mu po krku, ale jeho výborný sluch mu zachránil život. Zastavila se dusíce se vyrvanými peříčky a plivala kolem sebe ta, která ve spěchu spolkla.

Neboť ztratila kojotice okamžik překvapení, začala jednat opatrněji. Pták nemohl odletět, to věděla, ale zato mohl skákat. Osm ostrých, dlouhých drápů a zobák jako kladivo, v této situaci to nebyl rovnocený soupeř pro její čelisti. První kolo skončilo, ale Ike tušil, že to bude ještě dlouhá bitva. Přišel o několik per a byl stažen z kamene. Fena kulhala kolem oslabena krvácející ránou na kyčli. Po několika dalších kolech ani jeden nevyhrával. Chytrá kojotice zvrátila hlavu, zavyla a zavolala si svou smečku na pomoc.

Stáli na protilehlých stranách ringu vymezenému čtyřmi kaktusy. Ike odpočíval a ona vyla zas a zas. Nikdo neodpovídal. Zdálo se, že ostatní členové její smečky jsou příliš daleko. Zkoušela to znovu a s každým dalším zavytím bylo Ikeovi jasné, že z toho vyvázne. Byl vděčný za to, že štěstí stojí na jeho straně. Kojotice ustupovala, viděl ji odbíhat.

Když už nebyla na dohled ani špička jejího ocasu, ze vzdálených hor přišla znenadání dlouho očekávaná odpověd. Ike pochopil, že se radoval předčasně, a že pravděpodobně nevyvázne pouze s ponaučením, aby naslouchal svému čichu.

"Než dorazí smečka, chvíli to potrvá. Hory jsou daleko a ona nezaútočí, dokud nepřijde posila," pomyslel si Ike.

Mezi mraky problesklo slunce. Sušilo svými paprsky Ikeova křídla, vždyť už bylo na čase. Zuřivě jimi potřásal a přitom nespouštěl oči z kojotice. Stála poblíž a upřeně jej pozorovala. Nebylo ale nutné chovat se tak opatrně. Ike věděl, že mu zbývá ještě pár chvil a moudře je využíval. Jakmile uslyšel smečku ženoucí se krajinou plnou juk, chol a kaktusů, podařilo se mu vyskočit na kandelábrovitý kaktus. Seděl vysoko a v bezpečí.

"Nikdy nedoufej v takové štěstí," řekl Ike. "Podobné počasí může trvat věky, vždycky na to musíš být připravený a v suchu, nakrmený a s dobře ošetřeným peřím."

"Zjišťuji, že je rozumné dávat pozor na to, co radí nozdry," řekl Elvis. "Ani jsem pořádně nevěděl, nač je mám."

"Fajn, ted to víš. Jednou se ti může stát, že veškerou svou sílu a energii budeš využívat jenom k tomu, aby ses zahřál, než se zase udělá hezky."

_____________________________________________________________________________

Pokracovani pristi patek v 9:00