Lehkost bytí je skutečný životní styl

ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 8.  Elvis před sebou uviděl kluzáka třpytícího se proti slunci. Jeho zářivá křídla měla obrovské rozpětí, několikrát větší než Elvis. Ve skleněném poklopu seděli dva plachtaři-piloti, a když prolétali kolem, uslyšel Elvis, že ten starší učí toho mladšího zákony letu. Kovový plachťák klouzal v poledním žáru a oni hovořili o vznášení se nad horskými hřebeny, o stoupavých vzdušných proudech a o vztlaku.

"Pozoruj Ikara, je to eso a dá nám lekci."

"Poletím přesně jako on," řekl mladší pilot sedící vpředu a stříbrný pták se stočil doleva.

"Všichni mu říkáme Ikarus," řekl starší pilot," protože je skvělý. Nikdy jsem neviděl nikoho tak dobře plachtit." Potom dodal: "Za chvíli, až bude dost vysoko, nechá se nést proudem stoupavého vzduchu. My uděláme to samé."

"Velice elegantní," poznamenal obdivně mladší pilot.

"Instinkt," souhlasil instruktor.

 Elvis si byl jistý, že jej piloti nevidí. Jak tedy věděli, že letí za nimi, a proč mu říkali Ikarus?

"Ztratil jsem ho," řekl mladší pilot a starší muž ukázal na úzký a okrouhlý otvor, který vedl jako komín mezi dvěma velkými mraky. Potom ho Elvis spatřil. Byl to sytě zbarvený zlatý orel, jehož ocas přecházel z jednoho odstínu hnědé do druhého. Měl rozpětí křídel o stopu větší než Elvis.

Byl to opravdu mistr nad mistry. Jeho tělo se třpytilo na slunci, hladké jako jiskřící vzduch sám, a Elvis viděl, že křídla o rozpětí sedmi stop mají miniální odpor vzduchu. Kroužil rychlostí pečlivě řízenou optimálním úhlem křídel. Potřeboval to proto, aby na něj působila nejefektivnějšívztlaková síla. Plynulým a přesto nepředvídatelným pohybem roztáhl Ikarus křídla tak, že téměř vystoupila z jeho ramenních kloubů.

Klouzal pomalu, skoro se zastavil. Když dosáhl středu rychle se pohybujícího vzdušného proudu, vrátila se jeho křídla do normální polohy. Klidně zůstal stát a pohupoval se jemně dopředu a dozadu, doleva a doprava. Vzduch ho hnal vzhůru rychlostí deset, padesát a konečně přes sto stop za vteřinu. Stoupal stále rychleji, a přesto se jeho křídla téměř nepohnula.

Elvis nevěděl, že tohle je jeho první vyučovací hodina. Pozoroval kouzlo, spočívající v tom používat dvě vnější letky coby jemné regulátory pro perfektní let. "V absolutní rovnováze. Bez sebemenší námahy," pomyslel si Elvis, "není divu, že se od něj ti dva učí."

Mladý pilot chtěl také sdílet radost z Ikarových výkonů, ale narozdíl od orla, podle něhož letěl, se mu nepodařilo vmanévrovat velkého, stříbrného ptáka, v němž oba piloti seděli, do úzkého proudu vzduchu. Nakonec se muži obrátili a odletěli poohlédnout se po vzdušném proudu vyhovujícímu jejich letadlu.

 "Tak rád bych také byl jeho žákem," pomyslel si Elvis.

"Když se chceš učit, učitel se vždycky najde," slyšel najednou slova Golondriny. "Ale jak mu to mám říct?" ptal se Elvis sám sebe, protože nevěděl nic o orlí kultuře.

"Leť za ním, ale ne moc blízko," poradil mu vnitřní hlas. "Drž se několik set stop stranou, abys nevstoupil do proudu, který ho nese vzhůru." Elvis přikývl a ujistil se, že proud, do nějž se chystá vlétnout, je pár set stop pod Ikarem.

 Zdálo se mu, že je pozorován, přesto nebyl nervozní. Rozpomněl si na Ikarovy jednotlivé kroky a jejich načasování a na rychlost, s jakou vlétl do vzdušného proudu, a byl připraven. Nepočítal ale s tím, že se během té doby rychlost přehřátého vzduchu změnila. Ikarus tenhle gejzír znal, a proto mohl riskovat a připojil se ke stoupajícímu teplému vzduchu předčasně.

Ikarus letěl plynule a očekával erupci gejzíru pod ním. Byl jako kovboj, předvídal další pohyb vzpínajícího se koně, na němž seděl. Elvis se nedíval na zem, takže ani netušil, že by měl být připraven na teplý proud.

Elvis čekal pouze jemný vztlak a vlétl do středu proudění. Dravý proud páry vystřelený z gejzíru ho udeřil do tváře tak silně, že jej málem omráčil. Výška a malá rychlost mu zachránily život. Neopařil se, ale řítil se dolů volným pádem, ztráceje kontrolu nad svým tělem.

"Sevři křídla. Pevněji. Drž je při těle," zaslechl, jak na něj křičí cizí hlas. Pálily ho oči. Snažil se zjistit, jak je vysoko. "Musíš cítit ten tlak. Musíš cítit ten tlak! Bude ti signalizovat nebezpečí."

Ve zlomku vteřiny Elvis ucítil, že má trochu rozvinout křídla. Koutkem oka spatřil rychle se přibližující zemi a rozeznával žlutohnědé obrysy skalnatého terénu v okolí gejzíru.

"Připrav se na přistání! TEĎ!" vykřikl hlas, Elvis roztáhl křídla když v tom sebou žuchnul. Zabředl až po stehna do louže plné bahna a jeho bílá ocasní péra, jeho chlouba a pýcha, se pokryla kalem. Na druhé straně mu tahle nechutně páchnoucí hmota pravděpodobně zachrámila život, protože ztlumila pád. Kapky horkého bláta dopadly na bílou hlavu a popálily mu oční víčka, byl pomalu stahován ke dnu sirnatého bahenního jezírka.

"Určitě jsem v pekle," řekl si Elvis.

"Peklo pro orla, ale ráj pro kachnu. Létáš jako kachna a taky tak vypadáš."

Koutkem oka, které se mu podařilo rozlepit, zahlédl Elvis tvář orla, jež k němu hovořil. Nebyl to nikdo jiný než Ikarus, sedící bezpečně na skále nepříliš vysoko nad ním.

"Nehledáš tam lososy, že ne? Zajímalo by mě," pokračoval Ikarus s úsměvem, "jak může orel, který létá jako kachna, lovit lososy mimo sezonu a v takovémhle blátě. Ptám se tebe, orle!"

"Měl jsem smůlu," povzdechl Elvis.

"Nemůžeš spoléhat na štěstí tam, kde potřebuješ zkušenost," dostalo se mu prostořeké odpovědi.

Přestože Elvis cítil, že ho bahno stahuje palec za palcem, vteřinu za vteřinou dolů, a že se nedokáže sám osvobodit, nezapomněl na své dobré vychování.

"Jmenuji se Elvis," řekl uctivě, rozpačitý tím, že se nemůže ani hnout. Tohle se mu nikdy předtím nestalo.

"To je v pořádku, Elvisi. Ted si nemůžeme pokecat," řekl letec a podal Elvisovi dlouhou bambusovou tyčku. "Jmenuji se Ikarus, ale říkej mi Ike. Říkají mi tak přátelé. A ted jsem tvůj nejlepší přítel právě já."

"To bych si nedovolil zpochybňovat, Iku," řekl Elvis a pokoušel se chytit větvičku do spárů.

"Na to zapomeň," poznamenal Ike sledujíce Elvisovu snahu osvobodit nohy. "Popadni ji do zobáku a vytáhni z bláta jedno koleno, než tě to stáhne dolů. Drž křídla nad tím bahnem. Nechceš je mít přece obalená blátem. Tohle je pak horší než námraza." Šlo to. Tlačili a hekali a za chvíli byl Elvis zase volný.

"Jsem ti zavázán, Iku," řekl Elvis, když stál zase na pevné zemi, "bez tebe bych to byl nedokázal."

"Není zač. Co to druhé oko?" ptal se Ike když šli spolu skrz pole suché trávy aby utřela Elvisovi bahno, které mel na břišních pérech všude ze spoda, dříve než bahno mohlo ztuhnout.

"Oko je v pořádku, vůbec jsem si jej nespálil."

"Viděl jsem tě, jak letíš nad hřebenem hory. Když létáš," poznamenal Ike, "vypadal jsi divně."

"Co je tak divného na létání nad horským hřebenem?"

"Létají tak kachny," odpověděl posměšně Ike. "A rackové, ale ne orli."

"Orli tam nelétají?" otázal se Elvis, ale Ike, který ho obcházel a obhlížel, neříkal nic. Nakonec povídá: "Kachny létají. My plachtíme. To si pamatuj." Na chvíli se rozhostilo ticho a Elvis věděl, že tohle byla jeho první lekce.

"Moc mě nebaví létat. Radši plachtím, vznáším se, nechávám se hnát větrem, plavím se, pluji, cestuji nebo plachtim mezi nečím. Poletovat z místa na místo, není žádná zábava," v Ikově hlase se objevil osten uštěpačnosti. "Leťet od někad někam, nutně vede k závěru, že víš kam letíš," řekl, jako by to bylo něco, čemu by se vyhnul za každou cenu. "Ledaže, samozřejmě," pokračoval vesele, "nasáváš sílu proudící ze slunce anebo letíš někam, kde se dá dobře najíst."

"To máš pravdu. Dal bych si hamburger."

"Ale nepovídej," rozesmál se Ike, ukázal na Elvisivo břicho. "Vykrmené. Určitě máš alespoň deset liber nadváhy. Dneska nedostaneš, chlapče, nic a zítra taky ne." Pak se přestal smát. "Radši zapomeň na hovězí. Je to nebezpečné."

"Myslíš cholesterol?"

"Tohle je cholesterol?" řekl Ike a popleskal Elvise po pupku. Ten kývnul.

"Farmáři vyhazují otrávené hovězí, aby se zbavili kojotů. Taky tě to může zabít. Nikdy nesahej na mršiny."

"A co tady vlastně jíš?"

"Se mnou se netrap," zasmál se Ike, "jím všechno. Ale ty," poznamenal s úsměškem, "ode dneška budeš jíst jen ryby."

"Slyšel jsem, že vy, zlatí orli, nejíte ryby."

"Nemůžeme je chytat, neboť naše drápy na to nejsou zařízené. Ale když máme takového prapodivného kamaráda jako jsi ty," řekl Ike a ukázal na podložky u Elvisových spárů, které vypadaly jako kousky velkra, "tak je jíst budeme. Kamaráde, už se nemůžu ani dočkat."

"Proto je mám?"

"A proto se je musíš naučit používat," usmál se Ike. " Víš, co se říká: Nedávej orlovi ryby, radši ho nauč, jak si je má chytit."

"Proč bys ty, kdo miluje pevninu ---?" ptal se Elvis, "mě měl učit, jak rybařit?" ale Ike ho přerušil.

"Asi jsem taky divný pták," odpověděl Ike, jako by tu bylo něco, o čem nechtěl mluvit. Pak ukázal na Elvisova ušpiněná křídla a na blátem pokrytý ocas a dodal: "A rovnou se přitom můžeš vykoupat."

"Nikdy jsem nejedl ryby."

"Táké mě to napadlo," řekl s porozumněním Ike.

"Mí rodiče se domnívali, že by mi mohla zaskočit kost."

Tentokrát se k Elvisově radosti Ike nesmál a ani se na nic neptal. Přistáli na rozeklané skále nad jezerem Berryessa a po krátkém vysvětlování teorie rybaření přeletěli jeden za druhým nízko nad vodou, po cestě vyznačené krvavě rudými paprsky zapadajícího slunce. Ike ukázal Elvisovi, jak pozorovat kořist, jak se k ní přiblížit a jak ji chytit.

 "Myslím, že mi to došlo," řekl Elvis, kterému už zase kručelo v žaludku.

"Tak to zkus. Nejdřív nějakou malou."

 S Ikem v patách přeletěl Elvis nad vyhřátou mělčinou, kde viděli ani ne stopu hluboko v čisté vodě hejno okounů. Rychle klesal a jak se snášel, odkryl své ostré, hrozivé spáry. Viděl, jak hřbetní ploutev čeří hladkou hladinu jako zářící bod asi sto stop od něj. Bez váhání udělal to, co jej Ike naučil: zamířil na něj. Byl to okoun velký úměrně jeho hladu, bylo by ho dost pro oba dva. Chytil jej prvním spárem. Měl to bezvadně načasované. Jako nůž pronikající do kostky másla, spár prošel přesně za hřbetní ploutví, tak jak jej to Ike naučil.

"Jesliže ji chytíš kdekoli jinde, vyklouzne ti," vysvětloval Ike. "Tam je tuhá šlacha, která vydrží náraz, tlak a váhu ryby. Ryba je pomalá a ty jsi rychlý, to je ten náraz, o kterém jsem hovořil. Musíš dostat rybu z vody, ale ta ti ji nebude chtít vydat. Voda je její ochránkyní. Bude tě stahovat dolů."

"Jo, stejně jako to bahno," poznamenal Elvis a Ike věděl, že se jeho žák opravdu poučil.

Pak Ike dodal:" To ještě není všecno. Musíš jí vytáhnout, pevně jí držet a letět s ní pryč." V okamžiku, kdy chytil Elvis okouna, ucítil, že Ikeova slova o síle té šlachy byla přesná.

 "Ike měl pravdu", pomyslel si, jakmile ucítil, že je pevně spojen s rybou. "Kdybych ji správně neuchopil, vyklouzla by mi." Elvis zvedal rybu a najednou se zřítil. Hladina hladká jako sklo byla jako betonová runway a Elvisovy první dva drápy, jimiž pevně držel okouna, se změnily v podvozek, který se zasekl ve výmolu na té runway. Spadl do vody a na hladině se držel pouze pomocí křídel sloužících mu jako vor.

"Pusť ji nebo tě stáhne ke dnu," slyšel, jak se Ike směje jeho neštěstí.

"Nemůžu, popadl jsem ji příliš dobře."

"Spíš příliš špatně," odvětil Ike a pomáhal mu, neboť ho vyděšená ryba stahovala pod vodu.

 "Pořád ji drž. Chytím ji za žábry a vytáhneme ji spolu," řekl. Šlo to. Vynesli společně pětikilovou rybu a položili ji na plochou skálu, které Ike říkal "jídelní stůl".

"Musíš se o své peří starat lépe," poznamenal Ike, když Elvis setřásal vodu. "Podívej se na sebe. Už zase vypadáš jako kachna."

"Co jsem udělal špatně?"

"Nemáš zkušenost," odtušil Ike, rozkrojil okouna a vytáhl váček plný jiker. "Nesmíš být tak temperamentní."

"Příště to bude lepší," řekl Elvis s jistotou.

"Nestarej se o to, co bude příště, a ted si vychutnávej tuhle rybu, ano?" odpověděl Ike klidně, stáhl rybu z kůže a vybral ty nejlepší kousky. "Ztratil jsi rovnováhu."

"Mohl jsem také ztratit sám sebe."

"Jo," odpověděl Ike úsečně.

"Život orla závisí na rovnováze," vysvětloval Ike. "Ztratil jsi rovnováhu, protože jsi zaútočil pod špatným úhlem. Došlo k tomu díky úhlu, který svíraly tvé natažené nohy s tělem, díky rychlosti, jakou jsi letěl, a díky váze kořisti. S tím vším jsi měl počítat."

"Měl jsem hlad."

"A spěchal jsi. Chtěls ji honem honem chytit, vylovit a spolykat," a Elvis souhlasil. "Musíš se naučit být trpělivý."

"Trpělivost přichází s věkem," vtipkoval Elvis.

"Nebo taky nemusí. Protože nemusíš vůbec zestárnout," odsekl vážně Ike," ledaže bys, jak jsi říkal, dbal lépe na všechno na co máš dbát."

"Nebudu mít dost času na to, abych všechno spočítal, je toho moc," řekl rozmrzele Elvis.

"Ale budeš, a musíš s tím být okamžitě hotov, dřív než se začneš na něco soustředit," odvětil Ike. "Mimochodem, zapomněl jsem vlhkost, teplotu a boční vítr."

"To je všechno? Sedm faktorů?"

"Může jich být i víc," zasmál se Ike.

"Tak rychle počítat nedovedu."

"Používej intuici," poradil mu Ike.

"Co to je?" otázal se Elvis, zatímco učitel rozkrájel zbytek ryby na malé kousky a většinu z nich dal svému studentu.

"Mohl bys to také nazvat hlubšími možnostmi," odpověděl Ike záhadně.

"Ty nemáš rád ryby, Iku?"

"Mám, ale nepřejídám se," řekl Ike. "Dojez ji, jestli máš ještě hlad. Musíme zůstat lehcí kvůli orlím záležitostem."

"Jaké záležitosti to jsou?" zeptal se Elvis.

"Lehkost bytí a Vzdorování gravitní tíze."

"Vznášení se?"

"Vznášení se je pouze jeden způsob, jak dodržujeme Životní zásady orlů."

"Což je...?"

"Tělesná zásada a Zásada života."

"Jaký je mezi nimi rozdíl?" otázal se Elvis.

"Vzdorování tíze je tělesná záležitost a Lehkost bytí je skutečný životní styl.