Herectví máme v rodině v krvi. Můj strýc Rudolf to dotáhl nejdál. Byl sbormistr ve Velkém Divadle v Plzni. Už mí prarodiče říkali, že se nejlépe cítí na “prknech, co znamenají svět,” a ne někde v kravíně či ve Škodovce u soustruhu. Moje máma, když maturovala v Plzni na zdravce, dostala práci na sále v nemocnici Na Františku, hned u Vltavy, jak Národní. Neboť měla díky strýci Rudovi taky impresivní divadelní CV, vzali ji nejen na DAMU, ale i do sboru Národního Divadla. Byla mladá, plná energie, atraktivní, teda ne žádná filmová krasavice, ale uměla zpívat, tancovat a hrát na piano. To vše jsem po ní zdědila. Můj o deset let starší táta Jan, který tehdy hrál v liberecké činohře, byl zase krasavec. Měl obličej jako správná filmová hvězda, vypracované prsní svaly a dlouhé nohy. To jsem zase zdědila po něm. Po jeho nezapomenutelné roli nováčka v Cizinecké Legii ve filmu režiséra Bílého, “Pluk ztracenců,” mu ND nabídlo anganžmá v činohře. Nutno říci, že každý tehdy v Československu ten film viděl nejméně třikrát. Moje matka Barbora, neb se do táty bezútěšně zamilovala, viděla tento exotický film nejméně třicetkrát. Řekla mi, že to byla láska nebeská a na první pohled. No ale já věděla, že alespoň z její strany, to byla nejen láska, ale i bezútěšný chtíč. Aby bylo mezi námi jasno, Barča byla bohapustá vášnivka. To vím, taky jsem to po ní zdědila. Ale souhlasím, že do jejího horoucího lůna jí musel tátu přihrát sám Pán Bůh. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak bylo možné, že si Jan správně nespočítal, kolik kroků může jít pozpátku, aniž by při zkoušce spadnul ze scény do hlediště. Barbora, která byla schována v přítmí hlediště, odkud polykala Jana zatím jen očima, z té tmy vyšla se svou příruční lékárničkou nejen proto, aby mu ošetřila jeho krvacející ruku. Věděla, že ji Pán Bůh vyslyšel a chce, aby do krásného Jana zatla v tomto příhodném momentě své na růžovo-nalakované drápky. Tehdy si Jan, film-star, Barušky-sboristky poprvé všimnul a to úplně stačilo.
Byl začátek léta 1968. Když začali karnálně polykat jeden druhého, Barbora mu řekla, že před začátkem nové sezóny poletí na tři týdny za tetou do Ameriky. Jan ji ujistil, že i když se mu bude stýskat, že jí bude věrný, že na ni bude čekat a že ona je ta nejlepší ženská, kterou kdy měl. Věděla, že nelže. Znala svoje kvality. Těšili se, až se vrátí, jakou budou mít spolu sezónu. Ale tehdy v srpnu přišli Rusové a situace se změnila. Barbora, která měla víza už v pase, řekla Janovi, že sice za tetou pojede, ale že se nevrátí. Zeptala se Jana, jestli chce jít s ní. On jenom kývnul. Věc byla jasná. Nemohl bez ní žít a oba dva věděli, čeho se vzdávají, ale také, že v tom světe, co přijde, žít nechtějí. No, a než se zavřely hranice, vzali se v Dejvicích na Kulaťáku a pak jeli spolu do Vídně Vindobonou. Tam se snažili zapomenout na “prkna, co znamenaji svět”.
Miss Barbora Buriánová, nyní Mrs. Bobi Novak, byla na emigraci připravená. I když v srdci byla muzikálová herečka, na rozdíl od táty měla profesi, kterou mohla v Americe uplatnit. Neboť u tety v New Yorku už párkrát byla, uměla slušně anglicky. Práci jako sestra na sále dostala hned. John napřed dělal vrátného v hotelu v Brooklynu a pak jezdil po Manhattanu s taxíkem. Chodil na kursy angličtiny a na konkurzy, kam se dalo. Když UPS inzerovala, že hledají řidiče náklaďáků na rozvážení balíku, táta, kterému angličtina moc nešla a už se vzdal hledání rolí filmových či divadelních, si vzpomněl, že na vojně jezdil s Tatrou 111 a že se mu to moc líbilo. Řikal, že i když ty náklaďáky u UPS jsou podstatně větší, že by to s nimi po zácviku neměl být žádný problém. Po deseti letech ježdění, když se naučil slušně anglicky, mu bylo skoro padesát. Na Broadway či Hollywood bylo pozdě. Pak z něj v UPS udělali dispečera. Když se po pěti letech stal manažérem a mamka hlavní sestrou na operačním sále New York University (NYU) Medical Center, já jsem promovala na NYU s dvojím diplomem. Můj první B.A. byl ze zdravky jako registrovaná sestra (RN), tj. abych se uživila, než budu slavnou, a druhý byl z Tische, jako Drama Queen – abych slavná mohla být: aby mě v divadelní branži brali vážně. Bylo jasné, že pokud chci běhat na broadwayské konkurzy během dne, je lepší být nemocniční sestrou než roznášet pivo v pajzlech kolem Times Square.
***
V show byznysu je zcela nemožné sehnat agenta, pokud nemáte něco, s čím se můžete pochlubit. A abyste se mohli něčím pochlubit, musí vám někdo opravdovou roli dát. No ale nikdo vám ji nedá - pokud nemáte agenta. Hlava 22. Já kromě malých rolí a roliček kolem Broadwaye a školních představení na NYU Tisch, které se počitají, jen když si vás na nich nějaký ten agent všimne, jsem kromě své visáže nic moc neměla. Takových, ještě krásnějších a s talentem větším než mám já, na Manhattanu běhají stovky. V Los Angeles jsou jich tisíce. Každý, kdo chce na Broadwayi uspět, musí mít nejen talent, ale ješte něco navíc. Něco unikátního. Něco extra. A někdo si toho musí všimnout. Po stovce konkurzů na Broadwayi a kolem, kde jsem se snažila dostat něco pořádného, jsem začala přemýšlet, jak na to. Čas mi utíkal. Potřebovala jsem prorazit. Bylo mi pětadvacet. Nechtěla jsem dopadnout jako moji rodiče, vzdát se svého snu. Máma byla v Národním jen sboristka, tátovi tam skončila kariéra, ještě než začla. Úspěch naší celé rodiny závisel teď jen a jen na mně.
V tom mi přišel do cesty tajemný pan Wilson.
Celostránkový inzerát na konkurz do muzikálu “Takový je život” jsem našla v novinách VARIETY, které někdo nechal v podzemní dráze. Jako by byl napsaný pro mne. Byla to hlavní role, co nemohli jen tak obsadit. Proto to byl “open call”. Zkoušeli každého, kdo přišel. Byla to role zdravotní sestry ve vojenské nemocnici po Vietnamu. Byla to oduševnělá, fascinující kráska, která hrála na piano, dovedla tancovat a zpívat a všichni pacienti se do ní zamilovali. No ale věděla jsem, že budu mít ten samý problém jako vždycky. Udělám první a druhé kolo, což je talent: tancováni a zpívání, a pak pohořím v kole třetím, což je “osobnost”. Fascinující zřejmě nejsem. Ke konci se vás ptají pošetilé otázky jako: Kde chcete být za pět let? Jaké lidi nenávidíte? Proč tady vlastně jste? Co považujete ve svém životě za nejdůležitější? Čemu řikáte úspěch? atd., atd. To je proto, aby viděli, co vyzařujete a jestli z vás diváci nemohou odtrhnout oči. A o to na Broadwayi jde. Udělat se tak šíleně zajímavou během 5ti minut konkurzu, aby ten režisér, který se od vás nemohl odtrhnout, pak řekl: Tohle je ta jediná ze všech stopadesáti. Tu chci a ne jinou.”
Honilo se mi to hlavou, jak jsem šla v šeru chodby během noční služby jako privátní sestra v nemocnici, kde pracuje moje máma, na pokoj za pacientem. I když Mr Wilson byl z Los Angeles, jeho ledvinové kameny si vzpomněly, že o L.A. nestojí a že chtějí zůstat v New Yorku.
Zvědavost se v při privátní službě netrpí. Pacientů se neptáte, co jsou zač, ani nevyzvídáte, kolik mají peněz. To je no-no. Nicméně, když se pan Wilson zeptal mne, kdo že jsem, co moje rodina a jaké mám plány pro život, řekla jsem mu všechno. Řekl, že mám špatnou strategii. Že by mi s tím mohl pomoci, ale že už ho zítra ráno mají propustit, tak abych mu dala svojí majlovou adresu. Pak si postěžoval, že se mu bude těžko usínat, jestli bych mu něco nezazpívala. Zavřela jsem dveře na chodbu, sedla si mu k uchu a zazpívala ukolébavku, co zpívala máma mně: Lula, lula, lula… Tu snad i vy znáte.
Kupodivu, majlík od Mr Wilsona přišel dva dny před konkurzem.
Tam to bylo přesně, jak jsem předpokládala. Blázinec a narváno. Lidí nejméně tisíc. Do druhého kola se nás dostalo asi sto padesát. V deset večer mi poslali smsku, že jsem zvaná na poslední kolo, které bude ve čtvrtek, a že budu na řadě ve čtyři odpoledne, ale abych tam přišla o hodinu dřív. Když mne zavolali na jeviště a pustili na mne reflektor, tak jsem ty tři, co seděli v temnotě hlediště, neviděla. To byl ten účel. Věděla jsem, že tam jsou dvě ženy, a jak to na Broadwayi bývá, ten hlavní byl muž. Podlamovala se mi kolena. Stojím a čekám, co se zeptají, jako třeba: “Mohla bys nám povědět něco o sobě?” Když tu slyším jejich první otázku od jedné z těch žen. Nemohla jsem věřit svým vlastním uším.
“Každý z nás měl v životě den, na který nikdy nezapomene. Miss Novak, popište nám ten váš.” Museli slyšet, jak jsem si vzdychla. Trvalo mi to chvíli, než jsem se zeptala jako stroj: “Opravdu to chcete slyšet?” Že prý ano. Ptám se, jestli mohu mluvit o něčem jiném. Že prý ne. Buď mohu odpovědět na jejich otázku nebo, Miss Kim Novak, i s takovýmhle jménem můžete jít domů.
***
Tak jsem řekla něco o naší rodině, a že v ’68 táta s mámou odešli jako na ‘svatební cestu’ z Československa. Pak jsem jim začla vyprávět o tom dnu, když jsem přišla po maturitě ze školy domů a pustila zprávy v televizi. Tu vidím přenos, nahraný z kamery helikoptéry, jak se řidič, kterému praskla přední pneumatika a jeho auto se nekolikrát přetočilo, snaží dostat z auta ven. Auto se zastavilo na poli hned vedle dálnice, kde začalo kouřit. Byla to totálně zoufalá řidička. Věděla jsem, že pokud máte auto s elektrickymi okny a elektricky zamknuté dveře - když vám motor neběží – je vyloučeno okna či dveře otevřít. Laskavý televizní režisér, který ve studiu rozhodoval, na co se budou či nebudou jeho diváci koukat, odsekl tu část, kde polo-šílená žena zjistila, že nemá jakoukoliv šanci. Viděla jsem z jiného úhlu, jak se lidé, kteří běželi na pomoc, zastavili, když nádrž auta vybuchla a plameny schvátily auto a jí v něm.
“Chtělo se mi zvracet. Vypnu televizi a zvednu zvonící telefon. Volal táta z práce”.
“Sedni si, Kimberley, povidá. Zněl hrozně.
“Něco se stalo?” ptám se.
“Máma je mrtvá,” a začal mi popisovat, co jsem viděla před chvílí na obrazovce. Začala jsem vzlykat a nemohla jsem to zastavit.
***
Slyšela jsem, jak ty dvě dámy v hledišti taky vzlykají. Když začal popotahovat i ten muž, omluvila jsem se jim, vytáhla z kabelky kapesník, a začala smrkat, utírat si nos a oči.
Někdo rozsvítil světlo v hledišti. Bylo vidět, že ti tři, co tam seděli, jsou z toho úplně zdrcení. Pořád se omlouvali. A já je pořád ujišťovala, že je to OK. Řekli, že mi nechají vědět ještě dnes, jestli nějakou tu roli mám. SMSka přišla, když jsem vycházela z podzemní dráhy u našich. Nabídli mi hlavní roli. Hned jsem odpověděla, že jsem vděčná, že děkuji a přijímám.
***
Doma na mne netrpělivě čekali táta s mámou.
“Dostalas to?”
“Jo.”
“Co jsi jim řekla?” ptala se máti.
“Který ze scénářů, co ti napsal ten pan Wilson?” upřesnil záležitost táta.
“Ten třetí. Jak máma uhořela v autě. Suché oko nebylo v hledišti. Bulili a šíleně nás všechny litovali”.
“To bych si vyprosila,” řekla máti. “Takový drasťák.”
“Tak to ma být,” pochvalil otec, “jsem na tebe moc pyšný, jak jsi to zahrala, holka.”
“Jak v Národním,” souhlasila máti.
“Řekla jsi jim po tom, že jsem živá a zdravá?”
“Ne. Brian mi poradil, abych neříkala nic. Poslala jsem prvně smsku jemu. Hned odpověděl. Že prý se s tím režisérem dobře zná a po prémiéře mu všechno řekne. Uvítal mě v první lize show byznysu a dal mi jméno agenta u William Morris Agency, za kterým mám zajít zítra v poledne. A vám vzkazuje, že teď už konečně máte v rodině opravdovou broadwayskou muzikálovou hvězdu."
A jak jsem toto rekla, ti dva moji emigranti se vzali za ruce a plakali a plakali.
_____________________________________________________________________________________
