Buďme hodní na děti, budeme je potřebovat

V pondělí brzy ráno, prvního září, když mi bylo šest a půl roku, matka vstala od šicího stroje, kam zasedla před pátou, dala mi novou košili, podívala se, jestli mám čisté ruce a uši, a poslala mne z domova do národní školy. Řekla mi, abych se nevracel až za pět let. Hned první den mne třídní Kraus nechal poškole. Byl naivní. Předpokládal, že to doma pěkně slíznu. Neslíznul jsem nic. Táta doma nebyl a matka byla zabraná do šití. Takhle jsem to táhl v národní škole celých pět let. Zatímco moje sestra Anna o mně říkala, že jsem ‘pěkné číslo’, třídní si stěžoval, jaký jsem to lotr, šlengr a lump. Moc jsem těm výrazům nerozuměl, hlavně jaký je mezi nimi rozdíl. A jako klukovi mi nebylo jasné, proč mi tak říká. Stejné názvy teď používá moje tchýně, když se baví o českých politicích. Kromě dvou. Tomu, co má hlavu jako meloun, říká ‘Švejk’, prý je to takový zloděj, že snad i krade psy. Když jsem se jí zeptal, proč nepojmenovala taky toho ‘úlisného, co vypadá jako vypasený cikán a má bradavici na tváři, jenom odsekla: Čoveče, ten je tak špatnej, že mu ani na méno nemůžu přijít’.

Abych se vrátil k té mé anabázi z národní školy. Táta doma nebyl nikdy a máti vždycky jen řekla, aniž by zvedla hlavu od stroje: “Ty už jsi doma? Ani jsem tě neslyšela, když jsi přišel.” Můj problém začal, když zavedli žákovskou knížku. Bylo to asi ve čtvrté třídě. Třídní Kraus, který si na mne zased', do ní psal s vervou svůj blog na pokračování. Nebylo to nic příjemného. Jako většina blogařů, čišela z něj negativita, což mě přinutilo eventuálně s tím něco dělat. Třídní ode mne vyžadoval, aby to jeho blábolení máma četla a stvrdila svým vlastnoručním (v.r.) podpisem. Neb na rodičovské sdružení nikdo z našich nechodil, Kraus prý s ní chtěl mít diskusi písemně. Neboť jsem své těžce pracující máti nechtěl zbytečně kazit náladu, podepsal jsem to v.r. za ni sám. Díky tomu jsem tehdy objevil své tři velké talenty: 1) že budu jednou výtečný profesionální ‘problem solver’, tj., řešič problémů, 2) že budu milovat grafiku a, 3) že se ze mne stane plánovač. Začal jsem je uplatňovat hned, a když mi bylo deset, problém žákovské knížky jsem vyřešil tím, že jsem se naučil podepisovat oba své rodiče perfektně.

 Když to prasklo, máti se pohádala s třídním Krausem, že i když si vůbec nepamatuje, že něco takového podepisovala, ale teda, že ten podpis je definitivně její.  To samé řekl můj otec. Problém ovšem nebyl tak snadno vyřešitelný s tátou. Ten totiž věděl na beton, že mi nejen nikdy nic nepodepsal ale že “žákovskou”, stejně jako mne, v minulém roce vůbec neviděl. Tudíž jeho podpis v tomto závažném dokumentu, i když naprosto autentický, musel být zfalsifikován. Zůstal absolutně klidný a prohlásil, že jsem podvodník,  ale že beztak nejsem jeho syn a tak je mu to jedno. Nicméně, aby mne nějak kompensoval za výtečnou práci, dal mi pořádnou facku. Bylo to jedinkrát, kdy si mě vlastně v životě všimnul.

 Tehdy to bylo jednoduché. Žádní dětští psychologové nebyli a věc se řešila tím, že kluk dostal pořádný výprask. Být to dneska a v nějaké slušné zemi, kde se bití dětí trestá, třeba jako ve Švédsku, tak by moje nebožka matka dostala doživotí. Byl jsem samá jelita od rákosky, měchačky či řemene. Nikdo se tehdy nepozastavil nad tím, jestli jsem emocionálně stabilní, jestli nemám ADHD, a jestli, čistě náhodou, nepotřebuji k snídani místo buchet s povidly Ritalin®.

 Všichni učitelé a všechny školy byly stejné a všechny děti, co jsem znal, snad kromě Evy Heiderové, co bydlela u tratě, byly emocialně nestabilní. Děti byly zlé, plné frustrací, nenávisti a závisti jeden k druhému. Chovaly se krutě. Kluci se rvali, holky brečely. No, a co by ne? Kdo by nebyl frustrovaný, když žijete ve světě, kde jste trpaslík, nemate korunu v kapse, a pokud vám ji někdo nedá, závisíte na ostatních? Nikdy jsem neslyšel, že by někdo či Stát měl “porozumění k dětem”. O děti nikdo moc nestál. Dostaly najíst, aktovku, tepláky a kecky, žádné cavyky. Jako děti jsme moc dobře rozuměly, že můžeme být vidět, ale nemůžeme být slyšet. Takoví tehdy byli dospělí.

 ***

 Teď je vše jiné. Svět se změnil. Existuje jen pár zemí, které jsou solventní. My dospělí, kteří jsme při řízení Státu o děti nikdy zájem neměli, jsme jim svět pěkně zruinovali. Stát je zadlužen a všichni víme, kdo bude platit ty dluhy, které ti ‘lumpové a šlengři’, jak jim říká moje tchýně, udělali.  Všechno je v limbu a čeká se na pověstné datum 8. 8. 18, které prý vše vyřeší. Já v to ‘nevěřím’, já to ‘vím’. Nicméně už je vidět, že světem vládnou děti, ne my. Ani nevím, kdy a jak se to stalo. Možna s tou úžasnou technologií. Dříve si dospělí mysleli, že ví všechno, teď to jsou teenageři. Všechno je na internetu a na těch chytrých telefónech, na které my nestačíme. Jak je vidno, chytří moc nejsme. Podívejte se, jaký maglajs jsme udělali kolem. Ekonomie? Hanba! Žákovská už není a děti se už ve škole nebijí. Sedí za počítači a mluví jazykem, kterému my dospělí nerozumíme. Děti se teď rozmazlují a my víme proč: jak to ti lumpové a šlengři ve vládě po léta vedou, za pár let žádná penze nebude a o nás se budou muset místo zbankrotovaného Státu starat děti.

 V to všichni doufáme.

_____________________________________________________________________________________________

1.cervna, Den deti