Banka jako magnet

Pojmenovat cokoliv je problém. Já to dobře vím, neboť jsem studoval marketing a marketingem a reklamou jsem se kdysi živil. Jméno musí být popisné, lehce vyslovitelné, zapamatovatelné a ukazující serióznost vašeho úmyslu, protože přeci zakládáte organizaci napořád, ne na rok či dva. Člověk musí být vizionář. Pojmenovat produkt či organizaci není tak lehké, jako pojmenovat potomka. Když dítěti dáte jméno po sobě, ukazuje to buď, že jste byl přinucen okolnostmi (děda Josef je pracháč, a když kluka po něm pojmenujete, předpokládá se, že tak bude po něm dědit) nebo že jste líný myslet. Pojmenovat fabriku není žádná legrace. Když rytíř Škoda začal před lety vyrábět kanony, houfnice a tanky, jeho jméno bylo samozřejmě na místě, neboť čím větší škoda, tím lepší to dělo bylo. Ale i tak chytrý člověk, jako byl pan Škoda, netušil, že sto let po jeho smrti nějaký ten chytrák v Boleslavi začne šroubovat jeho jméno na kapotu auta. Na štěstí (a k omluvě dotyčného) exportu to nevadilo, neboť to venku vyslovit umí, ale nikdo nemá šajna, o co jde.

Americký General Motors takové štěstí neměl. Před lety pojmenoval 'šikovně' auto NOVA, a pak ho ve španělsky mluvících zemích nemohli prodat. Samozřejmě. Kdo by si koupil auto, které nejede? (NO VA = nejede to). No, a teď ma Mitsubishi PAJERO coz ve slangové španělštině je osoba "Que se masturba con frecuencia." A to tedy raději komentovat nechci.

Zjistil jsem, že ze všeho nejtěžší je pojmenovat banku. Škodovka je jenom jedna, ale banky rostou jako houby po dešti. Jméno banky musí znít solidně i honosně, musí mít v sobě čestnost, upřímnost a určitou familiárnost, protože ve jménu je všechno. Kolikpak z nás smrtelníků se jmenuje Rotshild či Rockefeller nebo Kennedy?

Totiž, co se stalo....

Volala mi bývalá kolegyně z VŠE, Tonička Vindiškrécová, ta co učí Marketing, a říkala mi, že se jednou o mně bavila se žáky a pan Veverka, co je teď pravá ruka ministra financi a jeho dcera je u ní ve třídě, byl pověřen jeho šéfem, aby založil opravdovou banku. Celostátně. Ještě si pamatujete, co ČSSD slibovala v minulých volbách? Asi četli můj blog o tom, jak banky v republice oškubají všechny, ne jenom mě. Já to psal tehdejší vládní Karolině Peake, že proto, že mám u nich čtvrt milionu, mi za to 'parkování' započítávají 220 korun měsíčně. Já si myslím, že je to úžasný nápad. Stát udělá banku, jakoby soukromou, povede ji dobře, nebude odírat lidi všemi těmi směšnými poplatky, na které může přijít jen a jen 'vyčůraný' MBA, aby zvedl profit a dostal prémie. Úplně jsem zajásal, neb to bych dělal já, kdybych byl ministrem financí. Udělal bych to jako MICROSOFT a vystrčil bych všechny cizáky, kteří odírají našince, z republiky.

Zajásal jsem. Už dlouho jsem nebyl zapálený a nadšený nějakým projektem.

Že prý potřebuje tu banku správně pojmenovat, mi vzkazoval pan Veverka, a že za opravdu fantastické jméno mi dá padesát táců. „To by mi spravilo v Praze zuby. Potřebuji vyměnit ten můj plastický můstek a jeden implantát.“ povídám Toničce.

„Veverka,“ povídám kolegyni a rozesmál jsem se, „je přeci spořivá, schovává si oříšky na zimu. Alespoň je to někdo, kdo má správné jméno. Představ si, kdyby se jmenoval Šizuňk nebo Šejdíř nebo dokonce jako ten z těch Harvardských Fondů.“

Tonička říkala, že jeho dcera je šikovná a na bankéře mu to jméno zřejmě padne.

 Souhlasil jsem a druhý den pan Veverka volal.

 „Vždyť jste od fochu. Neměla by to pro vás být žádná těžká práce. Dvě, tři slovíčka a je to. Ale chci v tom jméně něco silného, unikátního pro soukromou banku (ale garantovanou státem). Něco, co přitáhne průmysl. A také něco mezinárodního. Chci, aby banka sloužila hlavně našincům, ale aby je nemusela oškubávat, musí dělat velké kšefty, velké peníze po celém světě. Prostě, financovat železárny, chemičky, ale i lehký průmysl. No, a také chci jméno, které bude přitahovat muže, ženy, švadlenky, opraváře, zámečníky a všechny, co cestují.“ Veverkovy oči zářily vášní dálek, seriózních peněz, ale také oddanými a bezzištnými službami českému lidu.

 „Banka musí vydělávat, ne okrádat! Musíme vydělat hodně peněz. Nikláky, železňáky, papírové a hlavně barevný kov. Naše finanční situace, jak víte, je prekérní.“

 A když mi pyšně ohlásil, že plánuje vyplácet správné úroky a že kšefty poletí, hned mi to bylo jasné. Souhlasil jsem, plácli jsme si a hned jsem zapnul myslivnu. Pak ještě dodal: „Pochopitelně, že jména, jako Národní, Federální, Státní, Městská, Obchodní či Agrární, Zemědělská, Stavební nebo Ústřední nepřichází vůbec v úvahu. A o České, v jakékoliv formě, ani nemluvím. Jo, a také budu potřebovat logo. To je ten symbol, co budeme mít všude: venku na baráku, na dopisech a v elektronické korespondenci. Vždyť dovedete kreslit, s tím byste problém mít neměl.“

 „To si myslíte.“ ušklíbnul jsem se. „Bude to mistrovské dílo. V Sydney kdysi chtěli jen kulturní středisko, ale ten dánský architekt jim tam postavil unikátní a světově známou budovu Sydney Opera House, bez které by nikdo nevěděl, že Sydney existuje. A ještě mu vynadali. Ale víte, jak na to přišel?“

„Nevím“ odpověděl čestně pan Veverka.

„Když krájel pomeranč. Ale kreativita něco stojí.“

„Kolik?“

„Padesát tisíc." povídám.

„Korun?“ vyhekl.

„Ne. Euro.“

Cuk' se se a pak povídá: „Musím se zeptat šéfa.“ Požádal jsem ho, aby ho ode mně pozdravoval, a také jeho krásnou paní. Do hodiny volal, že padesát táců je OK.

No, a tak jsem se do toho dal. Z názvu banky Zlatá koruna, i když jsem opravdu na korunu podloženou myslel, jsem musel upustit, neboť to znělo jako nějaká monarchie nebo hotel s dozlatova vypečenou husou. Bankorama znělo víc jak panorama. „Sakra,“ povídám „něco, co přitahuje!“ A v tom mě osvítil Duch svátý.

Úplně jsem zařval: „Ježišmarja, vždyť on chce magnet!“ Křičím: „Veverka chce magnet na peníze!“ No, a pak to šlo jako po másle. A jako holič, co si nemůže vybírat, jestli holí zloděje či dobráka, neboť má náročnou manželku jako já, jsem nakreslil krásné logo, zobrazující magnet v kosočtverci, symbolizující čtyři světové strany, aby všechny přitahoval. No, a aby to hovořilo k průmyslu, tak jsem tam pod ten magnet přikreslil pár šroubků a nějaké ty jehly pro švadlenky. Pro kluky z Wall Streetu jsem tam připojil "THE".

A jak jsem s tím byl hotov, radostí bez sebe, tak se ozvalo moje svědomí: „Dělals na tom necelou hodinu a Veverkovi počítáš takový balík. Že se nestydíš!“

„Nestydím. NIKE kdysi zaplatil holce za jejich logo 36 dolarů. No a podívej se, co by za něj dostala teď!“ já na to. „360 melounů. Já také myslím na budoucnost. Jsem v penzi a žena-cikánka chce letět na čtvrt roku do jižní Ameriky trajdat a já potřebuji nové kecky. Jo, a ona chce nové auto. Mercedes, dvoj-sic. Ostatně, co ty víš o životě. Ty si sedíš léta vevnitř ve mně, v teple, moc toho neděláš, neboť já to všechno tady za tebe oddřu, a ještě si na mě otvíráš hubu.“ Cítil sem, jak se moje svědomí zarazilo, ale nedalo se: „Tak dej do té reklamy aspoň nějaké varování. Vždyť je znáš, Čechy jedny nevychovaný. Můžeš?“ A já udělal, jak svědomí kázalo.

Když pan Veverka přišel, vše několikrát přečetl, zaplatil mi v hotovosti, aby to bylo bratru bez daně, a nadšeně prohlásil: „Mistře, Vy jste genius! Tímto názvem je úspěch zaručen!“ A samým nadšením mi dal tác navíc za to heslo, které se mu, jak jsem předpokládal, moc líbilo. Jeho oči se od toho nemohly odtrhnout: THE MAGNET BANK -  Vždycky méně než 13 % úroků. Není a nikdy nebude jako Harvardské Fondy.

No a co teď? Pan Veverka je moc spokojený. Já šťastný, že naše vláda plní slovo. A vy? Vy teď víte,  kam máte moudře investovat vaše nikláky a bankocetle. No, a až jí teda stát postaví, jak slíbila ČSSD, THE MAGNET BANK bude jediná solidní a čestná banka v naší krásné vlasti.