Úplně zbytečná svoboda?

Jedna z prvních čtenářských poznámek, které jsem na tomto blogu dostal, zněla takto: „Dejte pokoj s "demokracií", navíc v tak velké zemi jako je Rusko. Putin je sympaťák a dělá to dobře“. Nepřekvapilo mně to. Žiju tady dost dávno na to, abych pochopil, že poměrně velké množství Čechů si toho co má příliš neváží. Myslím tím demokracii a občanské svobody. To že podle průzkumů dosahují dnes volební preference komunistů téměř 20 procent, je toho čerstvým důkazem. Říká se, že svobodu si na chleba nenamažeš. Je tomu doopravdy tak?

Běloruský spisovatel a filozof Valjancin Akudovič jednou napsal, že by se vztah různých lidí ke svobodě dal přirovnat ke vztahu zvířat k létání. Ptáci nedokážou bez toho žít, k čemu by jinak měli křídla? Avšak třeba krtek by vám stěží poděkoval, kdybyste ho hodili do vzduchu – ať si zalétá! Nepotřebuje to, žije ve své podzemní noře a je s tím náramně spokojený. Stejné je to se svobodou. Kdo vyhrál po revoluci? Především lidé, kteří, pokud to řeknu poněkud zjednodušeně, dokázali čerstvě nabyté svobody použít ve svůj prospěch. Podnikatele, kteří dostali prostor pro své aktivity. Lidé pracující v odvětvích ekonomiky napojených na světový trh, pro něž pád „železné opony“ znamenal spoustu nových příležitostí. Umělci, spisovatelé, novináři a příslušníci jiných „svobodných“ profesí, poněvadž svobodu projevu potřebují stejně jako pták volný prostor na létání. A také politici, protože jim volná konkurence a vztahy s podnikatelským prostředím poskytly bohužel obrovské možností pro rychlé a ve většině případů beztrestné zbohatnutí.

Co zbylo pro takzvaného „obyčejného člověka“? Myslím tím člověka, který pracuje převážně rukama, má průměrné nebo podprůměrné vzdělání, anebo i když patří k vzdělancům, je odjakživa špatně placen, jako například většina kantorů nebo lékařů. Zbyla na něj především dřina a nepříliš pohodlný život ve světě tržních vztahů a globalizace. Tento svět je ze své podstaty mnohem pohyblivější a nestabilnější než paternalistický svět takové ČSSR nebo SSSR. Tam vám sice toho moc nedovolili a nenabídli, ale téměř každému loajálnímu podanému poskytli nějaké minimum. Byt v paneláku (bez vyděračské hypotéky!), chatku v chatařském sdružení, nepříliš kvalitní, ale bezplatnou lékařskou péči, občas dokonce nějakou tu dovolenou v Bulharsku a, což byl asi největší bonus, možnost žít podle známé zásady „my děláme, že pracujeme, oni dělají, že nám platí“.

Že nebyla svoboda projevu, tak k čertu s ní, hlavně aby byl v televizi hokej a nějaký ten seriál… Pohoda! Vůbec nejsem překvapený, že si tolik lidí na ty časy vzpomíná v dobrém a leckdo si jejich návrat upřímně přeje. Anebo alespoň příchod nějaké „vlády silné ruky“, která konečně s tím demokratickým bordelem něco udělá. Třeba nějaká česká podoba sympaťáka Putina či běloruského Lukašenka...

A teď se na to všechno podívejme z jiné strany. Že byl socializmus sovětského typu (včetně jeho československé podoby) neudržitelný kvůli své naprosté ekonomické nesmyslnosti, je snad jasné pro každého kdo si pamatuje fronty na maso, banány nebo toaletní papír v 80. letech. Že komunisté kdysi, na rozdíl od dnešních papalášů, tolik nekradli? Za prvé není to úplně pravda, za druhé nepotřebovali krást ve velkém, protože stejně jim všechno patřilo a mysleli si, že jsou u moci navždy. Takový saudský král přece také asi nekrade, k čemu by mu to bylo, když je celá země vlastně jeho soukromým majetkem? Že je autoritářství jakýmsi poctivějším zřízením, než demokracie, je také lež. Rozdíl je ten, že se za demokracie o korupci nejen mluví, ale díky politické konkurenci, svobodným médiím a víceméně nezávislým soudům nějaký ten korupčník typu Bárty nebo Ratha přece jen padne, zatímco za takového Putina za mříže putují pouze ti (domnělí) zloděje, kteří se z nějakých důvodů s vládcem a jeho kumpány nepohodli – viz případ někdejšího nejbohatšího Rusa Chodorkovského. Ostatní prosperují, mají na to svolení „Jeho Veličenstva“ a mohou si třeba užívat tak drahých „hraček“ jako je fotbalová Chelsea (jíž gratuluji k vítězství v Lize mistrů, Péťa Čech a spol. jsou v každém případě borci) patřící Romanu Abramovičovi zvanému v jistých ruských kruzích „kremelská peněženka“.

Problém Česka, stejně jako většiny postkomunistických zemí, není demokracie samotná, nýbrž to do čeho se v posledních letech proměnila. Pomalu se totiž zbavuje toho, co ji vlastně demokracií dělá – společenské kontroly za vládnoucí vrstvou. Postupně se stává oligarchií, a proto mají možná pravdu ti, kdo říkají, že je tato země zralá na druhou „sametovou revoluci“. Vláda si může dovolit potápět se v korupčních kauzách, zavádět reformy, aniž by občanům normálně vysvětlila, k čemu ty změny vlastně jsou, proč musí být zrovna takové a jaký budou mít dopad, téměř úplně se vykašlat na zahraniční politiku v době, kdy to s Evropou jde od desíti k pěti, a společnost na to všechno nemá ani nejmenší vliv! Napraví to všechno vláda komunistů nebo „silné ruky“? Těžko, protože bude ještě méně kontrolovatelnou.

V dobách krize je zapotřebí více, ne méně svobody. Je totiž jako hasičák: visí někde v koutě, nikdo si ho ani nevšimne, dokud nezačne hořet. V tomto případě je velice užitečný.