Ti "neevropští" Češi

Historik Matěj Spurný zveřejnil v Respektu velice zajímavou esej "Myslet odsun". Odvozuje v ní některé rysy současné české společnosti od neklidné poválečné doby kdy byl uskutečněn odsun sudetských Němců.

Podle Spurného tím se prosadila tzv. etnizace práva, tj. přiznání nebo zbavení občanských práv podle etnického principu. Po roce 1989 se tato zásada českého právního systému nezměnila, poněvadž zůstávají v platnosti Benešovy dekrety, na nichž podle Spurného "ČR staví svoji legitimitu, jakkoli se obecně hlásí k principům liberálního právního státu, jenž vazbu mezi etnicitou a základními právy odmítá".

Zajímavější však je pokračování Spurného teorie, podle níž vrhá rok 1945 "dlouhé stíny" na současnou českou realitu, především na to jak se Češi staví vůči cizincům, přistěhovalcům a jak sami sebe vnímají a identifikují. Dovolím si znovu citovat: "Imperativ kulturní jednotlivosti se stal - a dodnes zůstává - klíčovou hodnotou, na níž stojí legitimita našeho státu a s níž také padá. Asimilovaní Němci, čas od času Židé, ba dokonce ani Vietnamci, pokud se rychle přizpůsobí, nejsou ze strany většiny ani politických elit zpravidla vnímáni jako nebezpečí. Zásadní je ale, aby se podřídili určité hierarchii hodnot, mezi něž patří specifické pojetí poctivé práce či respekt k zavedeným zvyklostem a především schopnost přizpůsobit se ideálu klidného, ničím nerušeného soužití. Nikoli univerzální lidství ve spojení s teritoriálním principem, ale teprve zmíněné hodnoty preferující průměrnost a přizpůsobivost kvalifikují člověka v českém prostředí pro přijetí do společnosti".

Myslím si, že je to velice správný a trefný postřeh. Jako přistěhovalec z poměrně "kulturně blízkého" východoevropského prostředí žijící tady již 17 let si považuji za jednoho z těch "přizpůsobivějších", i když ta pana Spurného poznámka o průměrnosti nezní moc lichotivě ;-) Ano, většinový český postoj vůči cizincům je i podle mých vlastních zkušeností zhruba takový jak ho Matěj Spurný popisuje. Jenže pan Spurný ten postoj Čechům evidentně vyčítá, zatímco já jako člověk liberálních názorů sice bych to také rád udělal, ale... nejde to. Nabízená alternativa v podobě "univerzálního lidství ve spojení s teritoriálním principem" nezní totiž pro mne vůbec přesvědčivě. Mají Češi se totálně rozplynout v pestré Evropě "univerzální lidskosti"? Stát se nějakými "všelidmi" nebo abstraktními Evropany? Ale kdo ti Evropané vlastně jsou? Existují vůbec?

Tady narážíme na problém, který je podle mého názoru zdrojem většiny dnešních evropských potíží. Evropská unie byla totiž (až do krize roku 2009) velice ekonomicky úspěšným a politicky slibným projektem. Vyvíjela se však až příliš rychle a její tvůrci a "provozovatelé" v podobě již zcela kosmopolitních evropských politických a ekonomických elit a většiny intelektuálů poněkud zapomněli na realitu, v níž většina evropských obyvatel stále žije. Je to realita určovaná především rámcem existujících národních států, resp. národních identit podporovaných školskými systémy, médií (i když jejich liberální křídlo je z velké míry stejně kosmopolitní jako evropské elity), jistými tradicemi a zvyky, jichž se obyčejný člověk nesnadno vzdá (a proč by vlastně měl?). Ve střední Evropě se to projevuje obzvlášť výrazně - z několika důvodů.

Za prvé, Poláci, Maďaři, Slováci a ano, také Češi jsou konzervativnější, kupodivu i díky komunistické minulosti. Komunismus totiž, ačkoli se tvářil jako nejradikálnější levicový režim, byl ve skutečnosti režimem hodně konzervativním. Díky němu nezažila střední a východní Evropa stejnou proměnu společenských hodnot, jakou na konci 60. a začátkem 70. let prošla Evropa západní. Nemyslím tím jenom sexuální revoluci a mezi tehdejší mladší generací tolik rozšířené levičáctví, ale také větší otevřenost vůči okolnímu světu a, ano, první vlnu migrace, která do západoevropských zemí dorazila zrovna v 70. letech. To všechno zažili středoevropané mnohem později, až po antikomunistických revolucích, a co se třeba migrace a kulturní pestrosti týče, zažívají to teprve teď. Mají být pranýřováni a hanobeni kvůli tomu, že nejsou "dostatečně evropští"? Vlastně kvůli jejich nepříliš šťastnému historickému osudu v minulém století? Mimochodem na západě Evropy se veřejné mínění v otázce migrace a multikulturnosti teď také dost rychle obrací výrazně konzervativnějším směrem...

Nemám rád Miloše Zemana, když pronáší věty typu "Tahle země patří nám". Komu přesně? Občanům ČR? Ale je to zaprvé samozřejmost, zadruhé je mezi těmito občany už hodně přistěhovalců, které pan prezident nemá rád. Etnickým Čechům? Pardon, ale i když pomineme to, že takový přístup hodně zavání hitlerismem, existují ještě vůbec? Ve vládě ČR je na jedné z klíčových pozic etnický Slovák a mezi "Čechy jak poleno" je spousta Richterů, Schneiderů, Wagnerů anebo lidí s "mluvicími" příjmeními jako Polák nebo Němec. Mimochodem i moje děti jsou podle jejich mateřské řeči, místa narození a občanství také "Čechy jak poleno", ale příjmení zdědili po mně... Vadí to snad někomu? Zkratka MZ zas řekl nějakou hloupost, která mu však za dva roky ve volbách třeba přinese pár tisíc hlasů navíc.

Nicméně nárůst všech těch nepříjemných věcí, kterým se říká xenofobie, nacionalismus, populismus atp., všech těch řečeno slovy Matěje Spurného "dlouhých stínů" je dán z velké míry tím, že jednotná Evropa se bohužel nezdařila. Proto se lidé v různých zemích, Čechy nevyjímaje, zuby nehty drží toho svého, malého, úzkého, provinčního, ale toho co dobře znají, mají rádi a nechtějí měnit. Proto volí politiky jako je Viktor Orbán v Maďarsku, Jaroslav Kaczynski v Polsku, Robert Fico na Slovensku anebo Miloš Zeman u nás, ačkoli nad každým z těchto pánů by si správný liberální Evropan rád odplivl.  

20. století bylo érou vítězného nacionalismu. Stále v ní žijeme, nedělejme si iluze. Kdysi stačilo být poddaným rakouského císaře, francouzského nebo britského krále na to, aby se vás nikdo zbytečně na národnost neptal. Nebyla důležitá. Ty časy jsou dávno pryč a evropskou nadnárodní identitu se zatím vytvořit nepodařilo. Neznamená to však, že se jedná o iluzi, blud a hloupost. Je to jenom věc budoucnosti, třeba zatím desetiletí vzdálené. Evropa a evropanství se nenarodí pouze z vznešených představ o "univerzální lidskosti". Mnohem slibnější cestou je podle mne spolupráce při řešení společných problémů, třeba migrační krize. Bez hysterie, vzájemných obviňování a mocenské arogance. Je to jako v rodině: společné problémy ji mohou rozbit, ale mohou také stmelit. Doufejme v to druhé. Evropa si to zaslouží, tato země také.