Vošahaná čokoláda

Přece jen jsem se jí konečně dočkala. Bála jsem se, že tenhle týden bude psychologicky zcela nezajímavý, ale přišla. V pátek, za pět minut šest. Zákaznice snů.

Nebudu jí popisovat, protože bych byla pranýřována za blbosti, ale jedno k tomu uvedu. Kamarádova spolužačka měla s rodiči obchod s obuví v Dobřanech (pro Západočechy známé svojí psychiatrickou léčebnou). Samozřejmě chodili nakupovat i pacienti a tuto spolužačku naprosto ochromil jeden, který dorazil pro nové botky v květnu ve sněhulích, vytáhl bosou nožku a bezelstně oznámil, že je "čas se přezout". Takže asi tak.

Dáma se mi svěřila, že jde na návštěvu, takže potřebuje koupit nějaké čokolády jako dárky.  Pátrala, našla půlkilovou belgickou čokoládu a oznámila mi, že za tyhle peníze by se mohla někde najíst. Čekala na můj souhlas, tak jsem přisvědčila. Fakt by mohla. Celou jí prohmatala a po několikanásobném vysvětlení, že ty hrbolky fakt nejsou oříšky, ale sklady na papírovém obalu, se rozhodla jí koupit.

"Ale tuhle si nevemu, tu už jsem moc vošahala". Na můj němý zděšený výraz nereagovala, tak jsem jí poradila, že by si jí právě proto měla vzít.

"Kdepak, já jí chci jako dárek a vošahanou nikomu dát nemůžu". Moje odpověď zněla, že někdo jiný jí přece taky bude chtít jako dárek? Ještě teď slyším ten poťouchlý smích.

Vybrala ještě něco a pokračovaly jsme v krasojízdě.

"A teď chci ňáký víno, suchý červený a ať je sladký, kyselý nepijem". Takovéhle přání mně už naštěstí rozhodit nemůže, tak jsem se řídila prvním přídavným jménem a vybrala něco v požadované cenové kategorii. Pak už naštěstí došlo k placení a osamění za pultíkem. Rychlému rozdávání jmen neznámým lidem se vyhýbám, ale tentokrát mi to dalo sakramentskou práci.

Znáte je taky :o)?

Dobrou noc přeji, M.