Pár slov k oslavám osvobození...

Nemám proti oslavám ozvobození vůbec nic, naopak, ale mají pro mě trochu hořkosladkou příchuť. Jsem totiž vnučka veterána z Rudé armády.

Byl při osvobození Prahy a zůstal. Pamatuji si, že mu každou chvíli přišla poštou nějaká medaile a ani jsem jich moc neviděla, protože je někam schoval a při jejich vybalování z balíčku se vždycky smál, že neví, proč mu je posílají. O válce nikdy moc nemluvil, až na konci života jsem od něj slýchala věci, které mu utkvěly. A právě ten jeho konec, před půldruhým rokem, mi oslavy ztrpčuje.

Na stará kolena se u dědy začal projevovat Alzheimer a takové ty různé neduhy stáří, jejichž kombinace způsobila, že už nemohl bydlet sám v domku kdesi v Horní - Dolní, a bylo třeba ho přesunout blíž k nám. Naše rodina není velká a všichni pracujeme, takže jsme pro dědu chtěli najít nějaký domov důchodců v Plzni a okolí (nechme, prosím, stranou diskuzi o tom, proč jsme si ho nevzali domů). Nikdy bych nevěřila, jak dlouho to trvalo a jaké úsilí rodiny bylo třeba. Najít v Plzni lékaře, který by ho převzal do péče (staré a nemocné lidi neberou), obvolat domovy důchodců a zjistit, že by pána vzali hned, ale pouze s bezmocností třetího nebo čtvrtého stupně (děda měl stupeň první, protože u doktora nebyl 10 let) a přitom zajistit péči, než se vše podaří vyřešit. A když se to konečně podařilo, nevzali nám ho do domova důchodců kvůli Alzheimerovi, tak jsme museli počkat, až se v přilehlém ÚSP uvolní místo (rozuměj než tam někdo zemře). Trvalo to rok, možná déle, nepamatuji si to přesně.

V mezičase jsme si vzpomněli na Svaz veteránů, kde byl sice moc vstřícný pán, ale řekl nám, že kdybysme chtěli, můžou dědovi zadarmo vozit obědy. Upřímně, čekali jsme trošku víc. Byť jen třeba kontakt na nějakého lékaře, sociálního pracovníka, nebo nevímco. Ty obědy jsme nepotřebovali.

Chápu pána, který do televizní kamery při letošních plzeňských oslavách říkal, že takto chtějí vzdát čest bojovníkům za svobodu. Seděl v džípu a měl na sobě jakousi uniformu. Ale na rovinu - při počtu veteránů k dnešnímu dni bych to vzdávání cti ráda viděla i jinak - třeba pomocí vyřešit situaci "kam s ním".  

Při psaní mi volně plynou myšlenky na záběry mávajících malých i velkých na kolony aut, kladení věnců u památníků a říkám si, jestli my ovšem nejsme spíš národ velkých gest, která jsou ve finále snazší, ovšem méně důležitá, než ta malá. Jako je třeba situace, kdy se pokládaly věnce u plzeňského pomníku Díky, Ameriko! Hrála u toho státní hymna, a víte, co se stalo? Vůbec nic, drtivá většina chodců se ani nezastavila.