O závislostech

Opravdu mně baví, jak si ty svoje závislosti hýčkáme a přitom si je odmítáme přiznat.

Oblíbila jsem si kolegu blogera, Zbyňka Skleničku, který nám velmi otevřeně popisuje svůj boj se závislostí na alkoholu. Kupodivu se pod jeho články nediskutuje o blbostech, ale těch pár negativních reakcí je z velké části většinový názor, který mně někdy ohromně provokuje. Ona taková závislost na alkoholu je jedna z nejviditelnějších a nejznámějších, na paty jí šlape drogová, kterou ale vždycky nevidíme na první pohled. I když někdy ne ani ten alkoholismus, ale já mám zkušenostmi velice dobře formované oko a čich.

Ty další závislosti jsou méně probírané a viditelné, je jich ale strašně. Co třeba třeba jídlo, nakupování, děti, práce, běžnější druhy léků (kapky do nosu) či lékaři? Jednou jsem si vypěstovala závislost právě na kapkách do nosu, zachránila mně magistra v lékárně, která mi řekla, o co jde, a že mi v mém zájmu kapky neprodá, ať  to týden vydržím. Vydržela, za týden mohla používat nos i k dýchání. Musela jsem si ale přiznat, že s tím něco musím udělat. A to šlo, prosím, jen o blbý kapky do nosu. Jinak si taky musím dávat veliký pozor na jídlo, vyvážené a kvalitní jídlo mám, ale jsem schopná ho spotřebovat mnohem víc, než potřebuji. Vím to, tak se prostě musím hlídat. A to je problém nejen můj, má ho dnes většina lidí, jenže málokdo věří, že je to stejné, jako s tím alkoholem. Hrozně mně rozčiluje, když lidé v mém okolí, kteří pijí téměř každý den 1,5 litru vína, tvrdí, že mají pití pod kontrolou. Nemají, pod kontrolou mám pití já, když si dám jednou za měsíc tři malá piva a jindy dvě sklenice vína. A taky nic pod kontrolou nemají ti, kteří tvrdí, že je normální sníst k obědu půlkilovou porci jídla a dezert navrch. Zdravotní dopady se také moc neliší, nemoci z obezity tvoří velkou část nákladů zdravotních pojišťoven. A lidé jsou nemocní, protože jsou obézní, ne obráceně, jak se to obvykle traduje.

Ono se rádo hodně brojí proti kouření, ale alkohol a jídlo jsou neméně nebezpečné. Líbí se mi, že výrobci uvádí na potravinách takové ty malé tabulky, kde se dozvíme, že dvě deci coly pokryjí cca 40% denní potřeby cukru. Teď se jimi ještě řídit a bude nám lehčeji. Nejtěžší na tom všem je přiznání si zrovna té "naší" závislosti a chtít s ní něco udělat. Není to jednoduché a proto obdivuji všechny, kteří to dokážou.

Přeji pěkné dny, Marie.