Hýčkejme si své malé obchody!

Nemůžu říct, že bych byla kdovíjaký bojovník proti hypermarketům, ale čeho je moc, toho je moc. Jasně, je pohodlné pořídit vše na jednom místě, hlavně když prší nebo je zima, jenže to je tak všechno. A těchhle velkých krabic už je nějak moc.

Zdá se mi, že právě ta pohodlnost nás trochu likviduje. Neznám rozumnou hranici poměru počtu obyvatel na jeden hypermarket, ale v našem městě jich je hodně. Pravda, mají velmi často narvaná parkoviště, zato okolní ulice zejí prázdnotou, na ty už moc lidí nezbyde. Ve všech krabicích jsou téměř stejné obchody, především s oblečením II. jakosti za nesmyslné ceny a obřími potravinami. Korzují v nich celé rodiny jako na výletě - což mi přijde opravdu fascinující, nechápala jsem to před deseti lety, když markety vznikaly, a vida, dnes už to je regulérní způsob trávení volného času. Když jsem tenkrát pracovala v obchodě v marketu, celkem často jsme s kolegy volali záchranku - často si vzpomenu na tříletého klučíka, který chudák zkolaboval po šestihodinové tůře po obchodech. Dnešní děti už jsou určitě odolnější, evoluce je záludná.

Pracuji v malém obchodě v centru města, naše teritorium jsou čokolády, káva a víno, sousedé zase prodávají italské sýry a nepřekonatelnou sušenou šunku od řezníka z Alp. Náš obchod je na místě už sedmý rok a při životě nás drží stálí zákazníci, za které jsem opravdu vděčná, ale bylo by jich třeba mnohem víc. Jasně, máme vyšší ceny a výběr není nekonečný, ale když se začaly objevovat aféry ohledně technických solí, čokolád bez kakaa a dalšího, byli to právě naši zákazníci, kteří mohli být v klidu. Velmi často k nám zavítají návštěvníci, které jsem dřív snášela poměrně klidně, ale teď mně dopalují, protože už říkají to samé příliš dlouho: Jé, vy jste ještě tady, to je dobře, já se vždycky ráda přijdu podívat! Už jim odpovídám, že si taky někdy musí něco koupit, abysme tady byli i příště. Asi tak dvakrát týdně se mně někdo ptá, kdeže je to pekařství, že si sem vždycky chodili kupovat chleba. To mívám sto chutí odpovědět, že v prdeli, ale jen odvětím, že by mně zajímalo, co jedli posledních pět let, to totiž pekařství krachlo z důvodu nezájmu. Rozumějte, nejsem hulvát, ale kdyby alespoň neříkali, že vždycky!

Chodím do práce pěšky, je to tak na 20 minut a mám pečlivě vybraných několik tras, abych se moc nenudila. Na každé trase mám něco - trafiku, drogérii, potraviny, zeleninu, večerku nebo papírnictví a obchod s oblečením. Takže si každý den cestou potlachám s prodavačkami, nakoupím potřebné a večer po práci si to odnesu domů. Má to ovšem několik úskalí: musím si na cestu vyhradit pár minut navíc, je dobré nosit v kabelce nákupní tašku, je třeba promyslet nákup potravin a někdy si připadám jako himalájský šerpa, když se do práce a následně domů přihrnu s rukama až na zem. Občas nakupujeme takové ty těžší věci typu mouka, olej apod. v menším marketu, u kterého bydlíme a který jsem ochotná navštěvovat, protože nabízí jen jídlo a základní drogérii a nákup v něm nezabere víc než 15 minut. Když se v nějakém marketu musím vracet pro vodu od pokladny přes oddělení bot, zahradních potřeb a knížek, protože to tak vymyslel nějaký vševěd, abych víc nakoupila, dostane cestou tisíc jmen.

Určitě při těch svých cestách a nákupech utratím o něco víc peněz, ale to mi nevadí. Aspoň můžu říct, že jsem udělala něco proto, aby v centru krásného města nebyly jen herny, prázdné prostory a špína. Tenhle blog nechce být kdovíjakým útokem na Vaše nákupní zvyklosti nebo nabádáním k bojkotu čehokoliv většího, než psí bouda, ale zkuste se zamyslet, jestli ve Vašem okolí není nějaký krámek, který máte rádi a kde jste dlouho nebyli. Možná, že jeho majitel přemýšlí o tom, jestli by neměl raději zavřít a jít 'pípat' na kasu, aby se uživil.