Za třetinový mozek třetinový plat

Není to tak dávno, co se předseda Českomoravské komory odborových svazů Josef Středula nechal slyšet na téma financování zdravotnictví. Nelíbí se mu. Zhruba přetlumočeno: Prý pokud někdo platí třetinu toho, co ostatní, bylo by „normální a logické“, když by pak dostal jenom třetinu sádry nebo třetinu srdeční chlopně. Toť narážka na živnostníky, z nichž valná část platí pojistné na zdravotní pojištění jen 1.797 korun měsíčně, tedy v minimální možné výši.

Ponechme stranou zjevnou nadsázku se srdeční chlopní. Jde o princip. Ten patrně jako nadsázka míněn není. Což je dost šílené, protože tahle logika má hned několik zádrhelů.

Tak zaprvé: Tvrzení mezi řádky, že živnostníci platí třetinové odvody než zaměstnanci, je – jemně řečeno – podivné. V tom lepším případě jde o hloupost, v tom horším případě o pokus o manipulaci. Realita je taková, že dnes všichni zaměstnanci odvádí do systému 13,5 %. Takže ten, kdo má například plat 10 000, odvádí jen 1.350 Kč, tedy ještě méně než živnostníci.

Zadruhé tak docela korektní není dokonce ani tvrzení, že zaměstnanec s platem 10 000 odvádí 1.350 Kč. Ve skutečnosti totiž odvádí ještě méně, konkrétně 4,5 %. Zbytek za zaměstnance platí zaměstnavatel! Naproti tomu za živnostníky nikdo neplatí nic.

Zatřetí jednou už máme zdravotnictví státní a tudíž postavené na solidárnosti. A z toho plyne, že se nemůžeme na odvody do systému dívat zásluhovou optikou. Nemůžeme si myslet, že čím víc platím, tím větší nárok mám. To platí ve zdravotnictví soukromém, které si každý může koupit, má-li na to. Pokud solidární systém někomu nevyhovuje a má dost peněz, může si koupit základní, stříbrnou, zlatou nebo nevím jakou kartu na soukromé klinice, a podle toho, kolik si zaplatil, může požadovat služby. Ale vyžadovat tenhle zásluhový princip ve státním zdravotnictví by znamenalo, že kojence a důchodci necháme třeba zemřít, protože nemají příjmy žádné – to zjevně asi nebude to pravé ořechové.

Začtvrté takový živnostník téměř „nestůně“. Jednoduše nemá čas jít k doktorovi. Tak třeba pan zelinář, ke kterému chodím pravidelně nakupovat. Ten by se hned zeptal pana odboráře, kdo za něj doveze do krámu zboží a bude prodávat, když bude u doktora. Když měl nedávno zlomená dvě žebra, pracoval úplně stejně jako kdy dřív, protože nechtěl přijít o živnost. Nešlo o to, že by byl tak hladový po penězích; šlo o to, že si nemohl dovolit ztratit zákazníky, musel poplatit nájem, který mu běžel pořád, ať byl či nebyl nemocný, a musel zaplatit své zaměstnance za pultem. (Pokud snad šlo panu Středulovi o spravedlnost, nebylo by nakonec spravedlivé, aby ti, kteří nestůňou, dostávali peníze ze systému zpět, když k doktorovi nechodí a zdravotnictví téměř nevyužívají?)

A tak ať to beru z kterékoliv strany, zdá se mi, že páně Středulovo vyjádření je něco jako pokus o nový „třídní boj“: Vykopeme hluboké příkopy a budeme tvrdit, že za všechny problémy mohou ti z druhé strany příkopu – tedy živnostníci. To ovšem není nic nového. Vzpomínáte? Už jednou jiný politik přirovnal živnostníky k parazitům. Koneckonců pan Středula se živí od roku 1989 jako profesionální odborář, tomu už říkám nějaká politická praxe.

Ve skutečnosti problém peněz ve zdravotnictví není v tom, že by jich bylo málo, ačkoliv se tvrdí opak. Je jich relativně dost. Ale tyto peníze jsou chybně alokovány. Problém je v nehospodárnosti zdravotnictví. Prostě nepoužívají se tam, kde by byly užitečné (a kde pak skutečně chybí), ale směřují do kapes investorů, kteří si zdravotnictví zvolili za výdělečný byznys. Mimochodem, jedním z nejbohatších článků celého systému jsou farmaceutické firmy. Zde, v těchto tocích peněz, je zakopán pes nefunkčního zdravotnictví.

Vychází mi z toho jen jediné. Dlouhodobě se u nás vytváří prostředí, v němž se automaticky předpokládá, že živnostníci kradou a okrádají ostatní, zejména zaměstnance. A podle toho se k nim stát taky chová. A přitom živnostníci jsou lidé, kteří nefňukají a od nikoho – zejména od státu – nic nečekají a nechtějí. Chtějí jen jedno. Aby jim stát už konečně dal pokoj, aby měli čas se živit.