Vzhůru ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů?

Zprávou číslo jedna posledních dní je, že dva nejvyšší posty v EU obsadí ženy. Žena povede Evropskou komisi, žena povede i centrální banku. To tu ještě nebylo, milovníci kvót na všechno jsou v Edenu. Já ne.

Ta zpráva se mi vlastně vůbec nepozdává. Ne kvůli pohlaví; to je šumafuk. Ale odbornost vzala – snad i kvůli touze naplnit „kvótu“?? – za své. Výsledkem tedy je, že pět nejvyšších míst EU obsadí pět lidí za západní Evropy. (To asi pro lepší vztahy a porozumění mezi západní a střední Evropou.)

Volbě žen do evropských orgánů předcházelo fiasko. Ukázalo se, že hra na tzv. spitzenkandidáty byla jen podvod na voliče, aby měli pocit, že se jich někdo ptá na názor. O skutečném vedení EU totiž nakonec rozhodla dohoda německé kancléřky a francouzského prezidenta. To jsou skuteční vládci Evropy a nelze je obejít. Země V4 mohou tak nanejvýš něco blokovat.

Zabránit něčemu ale nemusí být tak úplně málo. Třeba když se podaří zablokovat, aby předsedou Evropskékomise byl Frans Timmermans, je to na šampaňské. Komentátor Miroslav Cvrček tento týden v Reflexu o Timmermansovi napsal, že je to člověk, který by „skvěle nahradil Brežněva v čele Sovětského svazu“. Trefně řečeno. Pro toho člověka je snad i socialismus málo levicový. Jeho projevy jako by patřily do jiné země a doby. Dlouho se zdálo, že EU nemůže vést nikdo horší než socialista J.-C. Juncker. Pak zaznělo jméno Timmermans. A leckdo se probudil.

Ale fajn, země V4 se vzbouřily, jméno Timmermans bylo smeteno a nakonec se tedy vesla ujme Ursula von der Leyen. Kromě ne úplně výrazné politické kariéry je o ní nejvíc slyšet jen to, že má sedm dětí v Německu, kde na ženu připadá jen 1,6 dítěte. (Tak aspoň tohle je sympatické.) A vedle Ursuly von der Leyen je druhou nečekanou vítězkou Christine Lagardová coby šéfka ECB. I to je překvapivé, protože to není tak dávno, co BBC tvrdila, že rozhodně do ECB nechce. A právě u ní začíná celá ta lapálie.

Guvernér byl dlouhá desetiletí v minulosti po celém světě vnímán jako pokud možno nejlepší z nejlepších ekonomů. Zhruba před dvaceti lety se to – opět po celém světě - zlomilo. Šéf ECB byl až dosud vnímán z poloviny jako odborník a z poloviny jako politik. Teď z něj bude pouze politik jako z kohokoli jiného.

Lagardová totiž nikdy nestudovala ekonomii a nikdy v centrální bance ani nepracovala. Paní Lagardová totiž…nepracovala nikdy v žádné bance! Vystudovala práva, profesním zaměřením je advokátka s profilací na pracovní právo a antimonopolní oblast. Pak vstoupila do politiky. Zde krom jiného působila jako ministr financí a následně i jako ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Jenže jakkoliv post šéfa MMF zní „ekonomicky“,byly to stále jen funkce politické a nikoli odborné. To máte asi jako chtít po ambulantním stomatologovi, aby vedl na sále transplantaci srdce, a tvrdit, že lékař jako lékař.

Na Lagardovou se v kariéře ekonoma amatéra následně usmálo štěstí, když kvůli sexuální kauze musel DominiqStrauss-Kahn okamžitě opustit post šéfa MMF. Francie tehdy potřebovala rychle zaplácnout místo svým kandidátem, jinak by ho dostala jiná země. I sáhla po své političce. A Lagardová věrně posloužila jako loutka. Dodnes je kritizovaná třeba za to, že na politickou objednávku nahrála Číně, když MMF přijal mezi rezervní měny čínský jüan, a to navzdory doporučení vlastních analytiků. 

A po ekonomicky nevzdělaném politikovi se bude chtít, aby chápal a prováděl klíčově důležitou monetární politiku, ačkoliv nejspíš v plné míře nechápe dokonce ani její význam a možnosti. Hodně lidí se skutečně už teď bojí, že i v ECB bude Lagardová jen loutkou zavázanou politikům. Navíc bez pochopení souvislostí bude jako „centrální bankéř amatér“ asi daleko víc nakloněna dalšímu kolu kvantitativního uvolnění – tedy v podstatě „tisku peněz“ - než skutečný makroekonom. To je celé špatně. Bylo by daleko lepší, kdyby křeslo šéfa Komise získal Francouz a ECB ovládl prezident Bundesbanky Jens Weidmann. Ten má nezpochybnitelný odborný kredit a tisk peněz dlouhodobě kritizuje.

Sázka na další pumpování peněz do ekonomiky se líbí spekulantům. Už se neptají, zda záporné úrokové sazby budou ještě zápornější, ale kdy. A my se díky tomu nemusíme ptát, zda bydlení v eurozóně bude ještě dražší a nedostupnější, ale kdy. A díky nedostupnému bydlení se zase nemusíme ptát, zda budou socialistické nálady na ulicích a výzvy k vyvlastňování ještě agresívnější, ale kdy… Ne, dosavadní vedení EU a eurozóny nebylo dobré. Ale ne, to nové není lepší. Minimálně v případě centrální banky spíš naopak.

Mimochodem – nepřipomíná vám celá tahle evropská maškaráda něco? Mně ano. Připomíná mi naděje mnohýchu nás, jak bude krásně na světě, až padne česká vláda. Fakt bude…? Lidé, kteří reptají na stávající politickou situaci, mají mé sympatie, protože na ni reptám taky. Ale současně vlna demonstrací ve mně vzbuzuje jistý druh obav.

Kdyby náhodou vláda padla – co dál? Pravděpodobně bude stejný premiér znovu dvakrát jmenován prezidentem. A pokud by se vládu nepodařilo sestavit, přijdou předčasné volby. A dál? Fakt to pak bude jiné…? Fakt ve volbách nezíská stejný premiér, proti kterému Letná protestovala, ještě víc procent? A neposílí ve stejných volbách ještě víc neomarxisté volající po vyvlastňování bytů? Nejsou tyhle demonstrace nejrychlejší zkratkou ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů? Není pro nás volba „evropských“ šéfůvlastně užitečným mementem?