Výročí největšího českého průšvihu

Častý je názor, že největším problémem polistopadového vývoje byla forma privatizace. Někdo zase největší problém vidí v pozdější oligarchizaci české ekonomiky.  

Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.

Intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.

To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)

Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce. 

Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo nestrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.

Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:

1. Ekonomice se dostávalo podpory k růstu v době, kdy už rostla. Tudíž růst se přepálil. Podniky nebyly schopné najít zaměstnance, loni už často nebyly schopni uplatit jejich rostoucí nároky na mzdy.
2. Navzdory papírovému růstu firmám klesala ziskovost, protože nebyli lidé a mzdové nároky byly neúměrné.
3. Firmy byly levnou korunou donuceny konkurovat nikoliv kvalitou, nýbrž cenou. ČR se tedy naučila orientovat nikoliv na technologicky pokročilé výroby s vysokou přidanou hodnotou, ale na jednoduché levné výroby s vysokým podílem manuální práce, pro které se vžilo hanlivé označení „montovny“.
4. Ekonomika založená na skladech a montovnách je víc ohrožená jednak čtvrtou průmyslovou revolucí, jednak případnou recesí. V takové ekonomice se podniky spíš zbavují lidí při prvních potížích.
5. Extrémně nízké úrokové sazby coby přímý důsledek intervencí vedou k tomu, že není kam investovat, protože žádná investice dostatečně nenese. Pokud investice není extrémně riziková, dokonce je její výnos plně požrán inflací. Naspořené peníze se tedy lidem ztrácejí.
6. Tyto extrémně nízké úrokové sazby zlikvidovaly penzijní systém a dopředu odepsaly jakékoliv pokusy o penzijní reformu. Nelze totiž spořit na důchod, když inflace naspořené peníze požírá rychleji, než se zhodnocují. Penzijní fondy svým klientům přinášejí ztrátu.
7. Extrémně nízké úroky coby rub intervencí nabízejí jedinou možnou rozumně výnosnou investici: Koupi nemovitosti na směšně levnou hypotéku. Právě ceny nemovitostí tak zdražily, že dneska si může byt dovolit míň lidí než před intervencemi.
8. Umělé oslabení koruny přilákalo hafo zahraničních spekulantů, kteří začali u nás výhodně skupovat nemovitosti, a tím ještě přispěli k růstu jejich cen.
9. Růst cen nemovitostí coby důsledek intervencí vedl ke zdražení nájemného, protože nájemné je jen určitým procentem ceny nemovitosti. I nájemní bydlení se tedy stalo mnohem méně dostupné.
10. Nesmyslně nízké úroky oslabují solventnost bank (ačkoliv u nás jsme na tom po této stránce pořád ještě dobře ve srovnání s eurozónou a jejími zápornými úroky). Slabé banky, které by potenciálně mohly padat jako kdysi v 90. letech, je to poslední, co můžeme chtít.
11. Nenormálně nízké úrokové sazby vedly i u nás ke vzniku takzvaných zombie firem (i když v menším měřítku než v eurozóně, kdy jsou úrokové sazby ještě nižší): Tyto zombie firmy přežívají jen na neustálé transfuzi levných provozních úvěrů, protože fungují tak neefektivně a s tak malými zisky, že bez permanentního vytloukání levného úvěru jiným levným úvěrem by zkrachovaly.
12. Zombie firmy nasávají část pracovní síly i kapitálu, které pak chybí jinde. Takže je mnohem těžší založit novou inovativní firmu, protože prostě nemůže sehnat ani lidi, ani finance na rozjezd. Obojí totiž spolykaly zombie firmy.
13. Protože je těžší založit novou inovativní firmu, zato přežívají staré, neefektivní zombie firmy, ekonomika se přestává modernizovat. Papírově sice vykazuje růst, ale v realitě čím dál víc zaostává. Podobně jako když východní blok kdysi sice papírově plnil pětiletku, ale jeho zboží bylo ve srovnání s americkým pro smích, ačkoliv USA čas od času na rozdíl od východního bloku postihla recese.

Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:

Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.

Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.

A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.