- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.
Intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.
To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)
Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce.
Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo nestrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.
Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:
Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:
Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.
Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.
A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.
Další články autora |