Přichází kulturní komise, třeste se!

Zdá se, že Praha je plná peněz. Zdá se, že kdo v tom umí chodit, může na tom pěkně vydělat. Zdá se, že hezkým příkladem může být Praha 5.

Praha 5 perlila už párkrát. Tak například známý je příběh o tom, jak si díky dotaci z Evropské unie v rámci projektu Snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pořídila za 20 milionů obří betonová koryta, pardon, chci říct květináče, aby vzápětí zjistila, že se mezi nimi na ulicích nedá proplétat, lidé protestují nad jejich ohavností a je nutno je uklidit někam za buk, aby moc nezacláněly. A tento týden konečně oznámila, že květináče nabízí darem za odvoz, když se jí dosud nepodařilo koryt jiným způsobem zbavit. Jinými slovy: To, za co Praha byla ochotná dát dvacet míčů, trh svou neviditelnou rukou ocenil na nulu. Tak se, vážení a milí, hospodaří s penězi daňových poplatníků.

A nyní zase pražští radní přišli s myšlenkou, že Praha potřebuje víc umění.

I vnikla nová komise nazvaná Komise pro umění ve veřejném prostoru. Bude rozhodovat, kde budou stát nové sochy, památníky a další umělecká i pseudoumělecká díla i dílka. Šéfem komise bude česko-japonský architekt Osamu Okamura. Jestli máte pocit, že vám to jméno něco říká, nemýlíte se. Zdá se, že v ČR zažíváme jakousi lavinu rodiny Okamurů.

Když to zjednodušíme, smyslem nové komise je naplnit program Prahy „2 % na umění“. Jinými slovy, 2 % investic města by měla jít do uměleckého zvelebení veřejného prostoru. Jak známo, Praze zvelebování veřejného prostoru náramně jde. Například taková betonová koryta se ve zvelebování úžasně osvědčila. V roce 2018 přitom šlo z městského rozpočtu na podporu umění ve veřejném prostoru 134 milionů korun. To není zrovna málo.

Záměr politiků je bohulibý. Každý přeci ví, že každé náměstí by mělo mít svou sochu, že. To znamená, že šetřit penězi se rozhodně nebude. Má to akorát takový drobounký zádrhel.

Umění se totiž dá těžko ocenit. Víme, že červená lavička Ferdinanda Vaňka, pojmenovaná po prezidentu Václavu Havlovi, která stojí před budovou Národní technické knihovny, vyšla na luxusních 850 tisíc. Dost alarmující částka, řekla bych. Tady ale cena za jedno červené prkýnko na jednom červeném soudku neskončila. Daňový poplatník se prohnul ještě jednou. Lavička nestála dlouho a hned po měsíci byla poškozena vandalem. Radní tehdy chtěli po neznámém pachateli 150 tisíc vymáhat. Jak už to ale bývá, po neznámém týpkovi se dokonce i známá částka vymáhá dost složitě. Pokud ovšem znovunatření lavičky mělo koštovat 150 tisíc, nedostalo se náhodou cenově nad nový lak u eskového Mercedesu? A kdo těch 150 tisíc asi zaplatil?

Z těch dvou příkladů za všechny je zřejmé, že všechny podobné kulturní, potratové a jiné komise se záměrem povinně utratit víc než sto milionů korun vždy povedou jen k nehospodárnosti, korupci, protěžování umělců-kamarádů a vzniku mnoha zbytečných či dokonce překážejících ohavností.

Však všichni jistě ještě mají v paměti ostudu se sochou Věry Špinarové v Ostravě. Město jiné, pointa stejná. Lidé se proti soše bouřili, podle nich dokonce ani nebyla zpěvačce podobná. A to přitom nebyla žádná pásová výroba. Praha bude úplně někde jinde. Ve chvíli, kdy se z umění udělá pásová výroba (což se udělá, když je „nutno“ utratit pěkných pár milionů), vysokou uměleckou hodnotu nelze čekat. Zato dobrý byznys pro zúčastněné čekat lze.

Jak to totiž v podobných případech bývá, komise jistě bude transparentní a nestranná. Určitě tu nebudou žádné provize, vratky a jiné formy malé domu. Nebo že by snad…?

Z ceny lavičky za 850 tisíc přitom může vedle umělce obstojně žít i hned několik radních. Přece neudělají jen jednu lavičku, udělají celou alej laviček! Daňový poplatník zaplatí cokoli, daňového poplatníka se totiž nikdo neptá. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi vlastně zdá, že za nějakých 850 tisíc lavičku ani postavit nelze, cena jedné lavičky je přeci jasně nad milion. To je přeci jasné! Někdo snad něco namítá? A kdo s tím co udělá, když umění nelze ocenit?

Praha se chová tak, že mám pocit, že má všechny mosty v dobrém stavu, nepotřebuje linku metra D, nepotřebuje nové podzemní parkoviště v centru, nepotřebuje navazující radiály na tunel Blanka chrlící auta do spleti poddimenzovaných povrchových ulic, takže dopravní zácpy jsou po otevření Blanky ještě větší než před ním. Něco mi to ale připomíná. I za soudruhů mnoho věcí chybělo, a přesto mělo kde spočinout oko dělnické třídy, když se vracela z továren na neútulná sídliště vyzdobená kovovými hnusy či sochami rudoarmějců coby demonstrací reálně socialistického umění.

Ne, nejsem proti umění. Dokonce si troufnu říct, že za svůj kulturní život vydávám víc procent z mého rozpočtu, než je český průměr. Jenom se mi jaksi příčí, že radnice nemají problém s rozhazováním cizích peněz. Z cizího ostatně krev neteče.