Kde asi soudruzi dělají s eurem chybu?

V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují… v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí - fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií - a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.  

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)