Diskriminace naruby je znovu diskriminace

Dějiny mají sklon pohybovat se jako kyvadlo ode zdi ke zdi. Když to občas v nějakém směru krapet přeženou, obvykle proti tomu lidičky dříve či později zrebelují a otočí kormidlem zase na druhou stranu.

Jenomže obyčejně přitom neodhadnou tu pravou míru. Ti, kdo jsou zrovna na koni, si nenechají snadno své dosažené úspěchy vzít, a tlačí na pilu, co to jde. Až to zase přeženou do druhého extrému. A můžeme si dát repete od začátku; zas je tím zaděláno na novou rebelii.

Od ledna tohoto roku platí na Islandu nový zákon. Podle něj nesmí muž dostat vyšší plat než žena ve stejné pracovní pozici. Pokud by tomu tak nebylo, žena má podle zákona právo žádat plat vyšší, nemluvě o pokutě pro zaměstnavatele. Islandský ministr pro rovnost a sociální věci (ano, takové pofiderní jméno to ministerstvo má) k tomu dokonce uvedl, že „právo rovnosti je lidské právo“.

Zní to, jako kdyby Island čelil velké diskriminaci žen, a tudíž zákon byl nutný k odstranění jejich diskriminace. Ale houbeles, je tomu přesně naopak. Island je naopak tradičně velmi rovnostářský, například v islandském parlamentu je žen téměř polovina. Klidně můžeme Island vystavit jako vlajkovou loď v dnešním tažení za genderovou rovností.

Zdá se vám to jako ojedinělá vlaštovka? Zdá se vám, že se o genderové rovnosti víc mluví, než se realizuje? Tak vězte, že nikoliv. Na právě uplynulém ekonomickém fóru v Davosu poprvé v historii byly v předsednictvu výhradně ženy. A to v reakci na fakt, že až dosud naopak fóru předsedali výhradně muži. Což je za těch 48 let konání dost přechlapeno.

Takže asi takhle: Byly doby, kdy ženy byly diskriminovány. Neměly volební právo, nemohly se stát lékařkami, nemohly být političkami. Ne tak dnes. Dnes u nás žádná diskriminace žen neexistuje, veškerá diskriminace je jen domnělá. Je diskriminací to, že letos žádná žena nekandidovala na prezidenta? Nikoliv. Je to především výrazem toho, že ženské obyčejně mají lepší věci na práci, než si honit ego někde na Hradě nebo vykecávat se v Davosu.

Islandskému ministru pro rovnost by slušelo uvědomit si, že nic jako právo rovnosti mezi lidská práva nepatří. Mezi skutečná lidská práva patří právo na život. Nebo právo na integritu těla. Nebo právo na vlastnictví majetku. Ale nikoliv něco tak pitomého, jako rovnost, pokud jde o majetek, příjmy a zacházení. Naprostá rovnost totiž může existovat jen v komunismu, a ten, jak víme, existovat nemůže, protože nefunguje. A nefunguje, svatá prostoto, právě proto, že lidé jsou principiálně nastavení tak, že vynucená rovnost je ubíjí. Protože kde je rovnost, tam není motivace. Kde není motivace, tak je úpadek. Ekonomický, mentální, morální.

Když bude islandská děva svou práci flákat, protože bude mít doma děti a myšlenky v pejru, když bude kvůli tomu firmě užitečná jen z poloviny než její kolega – bude vědět, že dostane stejný plat jako on, ačkoliv by si zasloužila poloviční. Tak proč by to neflákala? A její kolega bude vědět, že i kdyby se přetrhl, nemůže dostat víc než jeho kolegyně. Tak proč by se trhal? Odflákne to taky. A všichni vespolek se tak budou poflakovat a hospodářství zajde na úbytě.

Když až dosud ekonomickému fóru v Davosu mohli předsedat jen muži, byla to diskriminace žen, protože statistická pravděpodobnost, aby se za celou tu dobu nevyskytla ani jediná žena, která se vyrovná mužům, se blíží nule. Jestli ale letos byly v předsednictvu jen ženy, opět to znamená, že bylo předsednictvo vybráno chybně. Protože opět se nule blíží pravděpodobnost toho, že by se nenašel lepší ekonom – muž. Když v předsednictvu vidím kupříkladu norskou premiérku Ernu Solberg, jenom údivem zvedám obočí, co má asi tak společného s ekonomií. Neboli muži jsou diskriminování.

Odpovědí na diskriminaci není diskriminace naruby, odpovědí nejsou ani kvóty. KAŽDÁ, absolutně KAŽDÁ kvóta je principiálně špatně, protože zasahuje do přirozeného výběru a uměle protěžuje lidi – nebo zboží - nebo služby – nebo si dosaďte cokoliv - kteří by sami nikdy neuspěli. Já nikdy v životě žádné profesní diskriminaci nečelila a kvóty mě jen ponižují, protože mi podsouvají, že bez nich bych se neprosadila.

Kvóty snižují efektivitu fungování. Kdyby západní mocnosti ve druhé světové válce uvalily padesátiprocentní kvóty na počet žen v armádě, projely by válku na celé čáře. Od dob, kdy ženy neměly volební právo, se kyvadlo přehouplo do druhého extrému. A nemůžu se zbavit dojmu, že se to za čas obrátí proti ženám.