Válka na Ukrajině a moje přítelkyně Viky žijící s rodinou v Kyjevě

Moje nejlepší přítelkyně Viky žije s manželem, rodinou a přáteli v Kyjevě. Z Ukrajiny, kde je válka, odmítá odjet. Chce zůstat s rodinou a s přáteli pomáhat těm nejpotřebnějším. A tak se snažím zprostředkovat pomoc na Ukrajinu.

Často se stává, že zprávy, jakkoliv jsou pravdivé, tragické a smutné, nás mohou minout. Jednoduše nás nezasáhnou v srdci. Jdeme dál a netrápíme se tím. Možná se na chvilku zamyslíme, ale pak to rychle „přetluče“ něco jiného. A to ne proto, že by za tím nestála tragédie, ale proto, že to postihlo „cizí lidi“, které neznáme. To je důvod, proč to na nás nemá takový dopad, jako kdyby to byl někdo z naší rodiny či blízkých přátel.

Tak by to mohlo být i se mnou. Nemuselo by se mě to týkat. Jakkoliv mě vždycky trápí lidské neštěstí a soucítím s lidmi, kteří jej prožívají. Jenže je to jinak. Ukrajina je pro mě velmi osobní záležitostí. Řekla bych, že přímo srdeční záležitostí. V Kyjevě totiž bydlí moje nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měla, Viktoria Lysak (za svobodna Ovsyannikova).

KDYŽ VYPUKLA VÁLKA…

Když vypukla před necelými dvěma týdny válka na Ukrajině, vyděsila jsem se. Moje první myšlenky ihned směřovaly k Viky. Je v pořádku? A co její manžel Sergej? Co jejich tři děti? Jak se daří mamince Valentině, kterou jsem během jejího pobytu v České republice poznala? A co Vikyina babička? Je v pořádku její sestra s rodinou? A co tatínek?

Viky s manželem Sergejem žijí v Kyjevě a před mnoha lety tam založili církev, do které chodí asi stovka lidí. Jsou všichni v pořádku?

Uklidnila jsem se, když jsem se z Českého rozhlasu Plus dozvěděla, že do Kyjeva má ruská armáda hodně daleko.

To se ale během dvou týdnů změnilo. Ruská armáda chce dobýt Kyjev a svrhnout ukrajinskou vládu v čele s presidentem Volodymyrem Zelenskym. Ulice hlavního města jsou liduprázdné, po městě se střílí, likvidují se strategická místa. Lidé se skrývají v krytech a také hodně v kyjevském metru.

PRAVÉ PŘÁTELSTVÍ NIC NEPŘETRHNE

S Viky jsem nebyla v kontaktu několik let. Narodilo se jí třetí dítě, byla na mateřské. Dál pracovala spolu s manželem Sergejem v církvi a také se věnovali mnoha aktivitám (pomáhali chudým, pořádali přednášky na školách o sexu, drogách, AIDS, alkoholu…).

Viky jsem během našeho přátelství v naší zemi naučila perfektně česky. Tak dobře, že byste nepoznali, že to není Češka. Občas tedy Viky překládala na České ambasádě v Kyjevě. Sergej měl ještě další zaměstnání, aby uživil rodinu. Zkrátka byli oba hodně vytíženi.

V těchto dnech jsem si položila otázku: Jak se pozná pravé přátelství? Nevím, zda to znáte sami, ale pravé přátelství nic nerozdělí. Ani čas, okolnosti, rozepře, rozdílné názory nebo vzdálenost tří států. Ačkoliv mě a Viky dělí 1410 km (asi 17 hodin cesty autem), i když jsme se pár let neslyšely a mnoho let neviděly, nezáleží na tom.

Nemusíme to vyslovovat nahlas, ale je samozřejmé, že pokud to bude třeba, pomůžeme jedna druhé, ať už budou okolnosti jakékoliv. Sebetěžší, sebehorší. Ani jedna z nás by neváhala ani vteřinu.

Vzpomínám si, jak jsme se jednou v Hradci Králové loučily u domu, kde Viky bydlela s maminkou. Bylo to v roce 1998. Bylo po půlnoci a já jsem stála u svého bicyklu. Řekly jsme si poslední důležité věci, objaly se, políbily na tváře a já jsem nasedla na kolo, abych se vydala přes celé město domů. Než jsem odjela, Viky na mě zavolala.

„Hanny, víš, že kdyby bylo kdykoliv potřeba, že se můžeš na mě obrátit? Je jedno, jestli bude den nebo noc. Vždycky tu jsem pro tebe. Zapamatuji si to!“

Nebudu zapírat, nesmírně mě to dojalo. Byl to první člověk v mém životě, který to myslel vážně. Na tato slova jsem nikdy nezapomněla, ačkoliv uplynulo 24 let. Když si teď ta slova znovu vybavím a vzpomenu si na onu noc a na Viky, nemám daleko k pláči.

ODJET Z UKRAJINY NEBO ZŮSTAT?

Je úterý 8. března roku 2022. Zkontaktovala jsem Viky a Viky mi po několika dnech konečně odepsala. Navázaly jsme tam, kde jsme před léty skončily. Naše přátelství je tak pevné, že se o tom nemusíme ujišťovat.

Informovala jsem Viky, že by ona i celá její rodina a také přátelé mohli z Kyjeva odjet do České republiky. Pomohla bych jim, jak bych uměla. Napsala jsem, jak obrovskou pomoc nabízí náš stát pro ukrajinské uprchlíky v těchto dnech – od ubytování zdarma, přes kapesné (když lidé nemají úspory), přes cestovné zdarma, lékařskou péči zdarma, ale také možnost najít si zaměstnání v poměrně krátkém čase.

Viky však veškerou pomoc spojenou s útěkem z rodné země odmítla. Ona ani její manžel, který je pastorem, nechtějí opustit rodinu, ale také přátelé z církve. Přestěhovali se k přátelům na bezpečnější místo, pár kilometrů za Kyjev.

Spolu s lidmi z církve chodí za lidmi v kyjevském metru a vozí jim jídlo a všechno, co naléhavě potřebují. Nedaleko jejich přechodného bydliště je nemocnice a porodnice, tak jezdí a pomáhají i tam. Viky vždycky byla a je vděčná za jakoukoliv pomoc. Psala, že už postupně dorazila první humanitární pomoc do Kyjeva. Přesto spoustu věcí chybí. Potřeby jsou obrovské.

Například nemají mobilní telefony a power-banky, aby se spojili vzájemně lidé z církve, kteří pomoc rozvážejí na různá místa po městě, které je třikrát větší než Praha.

Anebo oblečení. Nejmladší dcera Viky se jmenuje Gloria a je jí šest let. Každý rodič ví, že děti rostou jako z vody. Nikdo nepředpokládal, že bude válka. Gloria vyrostla, a kdyby nebyla válka, zašla by Viky do obchodu a koupila by jí nové oblečení na jaro a léto. Jenže obchody jsou zavřené.

Tohle jsou věci, které Viky neplánovala. Ani já. Tohle nikdo neplánoval. Válku jsme neplánovali. Tak obyčejná věc, jako jít do obchodu, kterých je po Praze jako hub po dešti, Viky v těchto dnech chybí.

JAK POMOCI LIDEM V KYJEVĚ?

Jak jsem psala, Viky s rodinou a přáteli do České republiky nepřijede. Věří, že Ukrajina zvítězí a život se vrátí k normálu.

Proto jsem se zaměřila na pomoc, kterou bych mohla zprostředkovat pro Viky a dopravit na Ukrajinu. Aby měla ona a její rodina a přátelé z církve dostatek potravin, ale také i pro lidi, o které se starají v kyjevském metru, pacienti v nemocnici a maminky a jejich právě narozené děti v porodnici.

Dnes jsem zkontaktovala neziskovou organizaci ADRA. Vozí humanitární pomoc, ale pouze do ukrajinského Mukačeva, které je od Kyjeva 770 km. Je to daleko, uznávám. Uvidím, jak to dopadne.

Několik hodin jsem volala do další organizace, ČLOVĚK V TÍSNI. Telefon je stále obsazen. Tak jsem poslala e-mail a čekám na zprávu. Právě Člověk v tísni vypravil několik vagónů vlaku a jel podle zpráv na ČRo Plus až do Kyjeva. Tak snad se mi brzy ozvou a podaří se mi propojit českou pomoc s Viky, kterou by dál s manželem a přáteli mohli rozdistribuovat mezi lidi, kteří to naléhavě potřebují.

Když jsme se loučily s Viky, slíbily jsme si, že se určitě brzy uvidíme. Možnost, že by ona, její manžel či děti přišly o život, nezmiňujeme. Na druhou stranu jsme obě hluboce věřící křesťanky a víme, že to, co je nutné v současné době dělat, je modlit se. Volat k Bohu, aby válka co nejdříve skončila a nastal na Ukrajině i v Evropě mír. Mír, který jsme všichni považovali celá dlouhá desetiletí za něco normálního.

Válka na Ukrajině pro mě není něco vzdáleného, je to osobní.

Na tomto místě bych chtěla z celého srdce poděkovat všem v naší české zemi, kteří pomáhají finančně, materiálně a pracují ať už na placených pozicích či jako dobrovolníci, a pomáhají zmírnit utrpení, bolest a tragédii války na Ukrajině. Jste skvělí! Vaše pomoc mi vyrazila dech a velice mě dojala! Je velice potřebná a důležitá. Jsem na Vás velice hrdá a děkuji, za sebe i za moji přítelkyni Viky na Ukrajině.

Krásné zimní dny a sláva Ukrajině! Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie Kyjeva fotografa Leonharda Niederwimmera je zdarma ke stažení na Pixabay.com zde:

https://pixabay.com/photos/kiev-ukraine-to-travel-landmark-3795060/