Proč ráda zaplatím „julínkovné“ či „cikrtovné“

Slyšeli jste už o někom, kdo s poplatky souhlasí? Snad jen pár mých známých s poplatky souhlasí. A taky já. Proto se chci podělit o svou zkušenost.

Z nejrůznějších televizních debat, talk-show v rádiích, v novinách i na serverech se můžeme dočíst o případech lidí, kteří nesouhlasí se zdravotními poplatky za návštěvu u lékaře, za léky v lékárně na recept nebo hospitalizaci v nemocnici. Ano, je to něco, na co jsme nebyli zvyklí a co vnímáme jako finanční zátěž pro naše peněženky.

Před několika lety bych poplatky za zdraví viděla stejně. Mé zdraví bylo v pořádku a kromě občasných preventivních prohlídek, jsem speciální pomoc nepotřebovala. Objevili se ale zdravotní problémy a vše bylo jinak. Lékaři si nevěděli rady a začali si mě mezi sebou předávat. Protože lékařů nebylo málo, zažila jsem nejrůznější postupy a přístupy.

Nakonec se mi dostalo nejlepší lékařské péče na soukromé klinice, kam docházím už tři roky. Nejenže zaplatím poplatky, ale také členskou kartu na rok a speciální taxu za jednotlivé výkony nebo hospitalizaci. Někdy jde o částky desítek korun, někdy o stovky, ale víc jak 1 500 korun jsem zatím neplatila (šlo o nadstandardní pokoj). Protože se mi však dostává nejlepší péče, stojí mi to za to.

Pro srovnání uvedu konkrétní příklady. Porovnám tu nejhorší péči, které se mi dostalo v jedné velké pražské nemocnici s tou nejlepší péčí na mé soukromé klinice.

Byly tři dny před Štědrým dnem a já jsem měla závažné zdravotní problémy. Obrátila jsem se na primářku ve velké pražské nemocnici, která mi byla v případě nouze doporučena. Čekala jsem v čekárně asi dvě a půl hodiny. Chápala jsem to, protože jsem přišla neohlášená. Celkem bolestivě mě vyšetřila a začala mi vyčítat, že si na mě jen tak neudělá čas, jak si představuji, že to musím chápat, že pro ni mé zdravotní problémy nejsou akutní, protože nekrvácím a ani neumírám.

Křičela na mě, že si na mě udělá čas za dva měsíce, až se řádně ohlásím a uvidí, co se v mém případě dá dělat. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem potřebovala pomoci teď, protože mám zdravotní problémy, které mě subjektivně trápí a taky že pojedu na vánoční svátky mimo Prahu a nechci skončit večer na pohotovosti.

Předepsala mi léčbu, druhý den jsem měla přijít na další odbornou prohlídku a úkon. Když jsem přicházela do nemocnice, byla jsem zoufalá, ale když jsem odcházela z nemocnice, plakala jsem. Lékařčin „milý“ přístup mě totiž „dorazil“. Protože jsem potřebovala opravdu pomoc, odložila jsem odjezd z Prahy.

Druhý den jsem přišla na kontrolu s oprávněnými obavami. Velmi se mi ulevilo, že mě vyšetřoval její zástupce. Byl šetrnější a nekřičel na mě. Jen mě překvapil jeho přístup, protože mi doporučoval zcela opačně užívat medikamenty než primářka. Když jsem mu řekla, že je to v rozporu s tím, co mi radila o den dřív primářka, řekl mi, ať použiji zdravý rozum a rozhodnu se sama, neb mi nemůže radit proti své nadřízené. Odcházela jsem s tím, že mé problémy jsou dočasně vyřešeny a že se sem už nikdy v nouzi nevrátím.

Když mám akutní problémy nyní, obracím se na primáře, který je mým ošetřujícím lékařem na soukromé klinice už po tři roky. Když zrovna ordinuje, přijdu v jeho ordinačních hodinách a čekám, až si na mě udělá čas. Většinou nečekám víc jak půl hodiny, kdykoliv potřebuji akutní pomoc. I když má za sebou asi 30 let praxe ve svém oboru, klidně přizná, že neví všechno.

Přesto vyřeší nejlépe můj naléhavý zdravotní problém, jak jen to jde a nasadí mi léčbu.  Konzultujeme moji léčbu společně, kdy i já navrhuji, co mi dřív pomohlo. Vyšetření jsou velmi šetrná a citlivá, nikdy neprožívám bolest a nebojím se. Součástí jeho přístupu je i povzbuzení, takže odcházím sice s tím, že mám dlouhodobé problémy, ale s optimistickým pohledem na věc. Ordinaci opouštím s pocitem, že se mi dostalo té nejlepší péče.

Nedomnívám se, že nejdražší péče musí být zároveň ta nejlepší. Ani nepatřím mezi boháče. V mém životě byly období, kdy jsem neměla ani na lék za 50 korun. Ale myslím, že zdraví je to nejcennější, co máme a pokud mohu ušetřit jinde, pak si za své zdraví zaplatím.

Pokud by se mě tedy někdo zeptal, zda budu hradit poplatky za zdravotní péči, ať už tomu někdo říká „julínkovné“ či „cikrtovné“, pak řeknu ANO. Musím přiznat, že si klidně ráda zaplatím za vynikající péči, která nespočívá jen v podání léků, ale v komplexní péči a přístupu. Ráda si připlatím za přístup, kde nemám pocit, že jsem jen další pacient v řadě, který zabírá čas lékaři, kterého ani nezajímám a považuje mě za hloupého pacienta, který o svém zdravotním stavu nemůže rozhodovat.