Proč nemám ráda Vánoce

Vánoce by měly být časem lásky a pokoje. Proč ale každý rok lidi posedne „vánoční šílenství“? Proč jsou na sebe lidé zlí a hádají se? Než se hádat s rodinou, jsem radši na Vánoce sama. Čekají mě třetí Vánoce o samotě. Zvládnu to?

VÁNOČNÍ ŠÍLENSTVÍ UŽ VYPUKLO!

Je to pár dnů, co jsem byla nakupovat v hypermarketu. Bylo kolem deváté hodiny večer a bylo nás tam pomálu. Užívala jsem si to! Prázdné uličky, nikde žádné fronty. Když jsem došla k úseku uzenin, zapovídala jsem se s milou prodavačkou. Bylo jí něco přes padesát.

„Co lidi? Už před Vánoci šílí? Jak to vypadá během dne?“ zajímala jsem se.

„Už to začíná! Lidi na sebe štěkaj a jsou vyloženě zlí! Je to strašné! A to teprve všechno začíná!“ odpověděla nešťastně prodavačka.

„Co tím myslíte, že jsou zlí?“ zeptala jsem se.

„No, vytvoří se mi tady fronta, asi deset lidí. Já obsluhuju, jak můžu, ale lidi jsou nervózní a naštvaní, že musej čekat. Pak někdo předběhne, protože neví, že směr obsluhy je zleva doprava. Lidi na něj sprostě křičej a hádaj se kvůli tomu! Je to hrůza! Já tohle nemám ráda! Řekněte mi, proč jsou takoví?“ odpověděla prodavačka.

MATKA „VYRÁBĚJÍCÍ“ STRES A VÁNOCE U NÁS DOMA

Vím naprosto přesně, o čem hovoří. U nás doma tohle vypuklo pokaždé, když se v kalendáři objevilo datum 1. prosince. Moje matka pokaždé „přepla“ do „vánočního režimu“ a začala vyšilovat. Začala řvát kvůli úklidu, nakupování, pozdním příchodům domů, pečení cukroví, ale i běžným věcem jako bylo špinavé prádlo, které jsme jí s bratrem včas nedali, aby ho dala do pračky.

Čím víc se blížil Štědrý den, tím přituhovalo. Matka byla naštvaná, zlá a někdy i dost hrubě sprostá. „Já se na ty Vánoce taky můžu vy***t! Nebudu dělat vůbec nic! A žádný dárky nedostanete!“ křičela hystericky.

Byla strašně vystresovaná a já jsem nikdy netušila proč. Často jsme jí s bráchou říkali, ať se tedy na všechno vykašle, že to bude mnohem lepší (a mysleli jsme to naprosto vážně, protože cokoliv by bylo lepší, než tohle stresové šílenství)! Ale to bylo pro matku jako červený hadr na býka! Vzala si to osobně. A řvala ještě víc!

Naše domácí vánoční šílenství gradovalo 23. prosince a samozřejmě 24. prosince, kdy byl Štědrý den. To už jsme na sebe křičeli nenávistně doma všichni! Za všechno, neustále a kvůli všemu. Vždycky se mi vybavilo, že Vánoce by měly být svátky pokoje, ale u nás doma to vypadalo, jako kdybychom všichni tři seděli na soudku s dynamitem.

Protože se to opakovalo od mého dětství rok co rok, vypozorovala jsem, že to „vánoční šílenství“ z matky spadlo, když jsme si rozbalili dárky a v televizi se začala vysílat vánoční pohádka. Matka se usadila do svého křesla – a byl konec. Jako když utne. Pak byl klid až do 1. prosince dalšího roku.

Klidné Vánoce jsem doma snad nezažila. Nevěděla jsem, jak to chodí jinde, ale říkala jsem si, že to určitě musí být lepší, než tahle naše domácí hrůza.

PRVNÍ VÁNOCE MIMO DOMOV

Budete se mi divit, že jsem si už od dětství přála trávit Vánoce mimo domov? A zažít něco jiného? První Vánoce, kdy jsem se „trhla“, jsem zažila v osmnácti letech. S mojí tehdy nejlepší přítelkyní Viktorií jsme se dohodly, že Štědrý den strávíme spolu. Na Ukrajině (v Žitomiru, má víc jak 250.000 obyvatel), kde byla Viky doma, to nebylo nic divného. Pravidelně trávila Vánoce se svými vrstevníky, než aby seděli doma s rodiči u vánočního stromku. Rodiče trávili čas zase se svými vrstevníky.

Jeden kamarád z církve nám půjčil svou garsonku (sám šel na Štědrý den k rodičům) a my jsme se odpoledne „nastěhovaly“. Stromeček tam byl, Viky přinesla salát a kapra (který jí udělala maminka) a já jsem přinesla cukroví od matky. Udělaly jsme si slavnostní večeři, povídaly si a smály se (něco, co jsem z domova neznala) a daly si dárky. Skvěle jsme si to užily!

Večer jsme se vydaly přes půl města pěšky na vánoční bohoslužbu do naší církve. Když jsme se vrátily a umyly, roztáhly jsme velký gauč, zachumlaly se pod peřinu a dlouho do noci jsme si povídaly a smály se. Další den jsme strávily společně a večer se vydaly domů. Byl to jeden z nejkrásnějších Štědrých dnů, který jsem zažila.

Matka byla naštvaná, že jsem si udělala „vánoční sólo akci“ a nemluvila se mnou několik dnů, aby mě vytrestala. Bylo mi to jedno. Trochu toho dusna… Už jsem byla imunní. Byla jsem vycvičená.

Od té doby jsem byla na vánoční svátky doma ještě několikrát. Vždycky to byla chyba. Matka se nepoučila a jela si ve svém režimu stresu, křiku, provokovala a vyvolávala hádky, aby nás s bráchou mohla seřvat.

POSLEDNÍ VÁNOCE DOMA

Naposledy jsem byla na Vánoce doma v roce 2007. Přítel z Prahy mě k matce odvezl autem a sám jel zpátky do Prahy, Vánoce trávil se svou matkou (vdovou). Dohodli jsme se, že pro mě přijede za pět dnů, ale už za dva dny jsem mu volala a úpěnlivě jsem ho prosila, aby mě pro všechno na světě vyzvedl a nenechával mě tam! Bylo to jako vždycky. Vlastně ne, tohle bylo ještě horší!

Onemocněla jsem. Měla jsem nějakou virózu, zimnici, horečky a celkově mi bylo dost mizerně. Jediné, co jsem chtěla, byl Paralen. Ale ten doma jako na potvoru nebyl. Brácha řekl, že se do žádné lékárny štrachat na Štědrý den nebude. Ať si tam dojdu. Nebyla jsem toho schopna.

Matka odmítala vzít na vědomí, že jsou i na Štědrý den otevřená obchodní centra i s lékárnami. Seřvala mě na tři doby, že prý musí kvůli mně jet autobusem do nemocnice na pohotovost, kde je lékárna. Ležela jsem v horečkách, potila se, měla zimnici a bylo mi všechno jedno.

Nakonec se matka oblékla a došla pro léky. Po návratu mi je hodila do klína s tím, že jsem jí zkazila svou nemocí celé Vánoce a našla si desítky témat, kvůli kterým na mě řvát, nadávat a štěkat. Když matka pochopila, že mi je blbě a nereaguju, zaměřila svou pozornost na bráchu. Ten mi zase zpětně vyčítal, že jsem naschvál onemocněla, protože on se teď stal matčiným „hromosvodem“!

Dárky se matce ani bráchovi nelíbily. Jako vždycky. I když se ptám a dám ji to, co chtějí, nikdy to není dobře. Žádná radost, nadšení ani vděčnost. Prostě je všechno blbě. Jako každé Vánoce se mě zmocňuje pocit zmaru.

Tohle byly Vánoce non plus ultra. Když mě přítel za tři dny vyzvedl, přísně poznamenal: „Když vidím, v jakém strašném jsi stavu, psychickém i fyzickém, bylo to naposledy, co jsem tě odvezl domů na Vánoce. Tohle už po mně nikdy nechtěj!“

Bylo mi 28 let a já jsem dospěla. Slíbila jsem si, že už nikdy žádné vánoční svátky doma trávit nebudu.

OSAMĚLÉ VÁNOCE

Letos mě čekají třetí osamělé Vánoce. Matka mi už volala a zajímala se, zda přijedu na Vánoce domů (200 km daleko). Ostatně jako každý rok. „Nepřijedu, nezlob se,“ odpovídám jí. Když chce vědět proč, tak jí oznámím, že mám jiné plány. Přece jí nemůžu říct, že Vánoce doma jsou hororem v bdělém stavu?!

Tohle by moje matka nikdy nepřežila! Ona totiž nikdy o ničem nediskutuje, ona rozkazuje, nařizuje a rozhoduje. Když jsem se s ní snažila o čemkoliv promluvit a něco jí vysvětlit, tak neposlouchá. Jediné, o čem se můžeme my dvě bavit (ačkoliv je mi to neskutečně líto), jsou nepodstatné věci, jako např. počasí či práce na zahrádce. Další věci nezvládá.

Ve skutečnosti nemám žádné plány na letošní Vánoce. Co bych taky měla plánovat, když jsem sama? Všechny roky předtím jsem vyzdobila celý byt, nastrojila stromeček a dokonce zkrášlila náš panelový dům. Ale letos mám neobytný dojem, že to nemá smysl. Pro koho? Pro sebe? Nemám ani nikoho, kdo by přišel na návštěvu. Taky vím, že mě nikdo na návštěvu nepozve. Takže zatím nic nedělám. Ale třeba se to ještě změní a já budu zase tři dny zdobit a zdobit a zdobit, všechno a všude. Uvidíme.

Nebudu lhát, přiznávám, mám z Vánoc hrůzu. Není nic horšího, než být na Vánoce sám, když všichni kolem oslavují se svými rodinami, povídají si a radují se z dárků. Často mám podivný pocit, že jsem na celém světě sama. Že na mě někdo zapomněl. Že je tohle všechno špatně. Kde se stala chyba? Jak se stane, že z šesti miliard lidí na celém světě neexistuje jediný člověk, který by mě miloval a chtěl by se mnou strávit nádherný čas Vánoc?

Když jsem se nastěhovala do Ústí nad Labem, nikdy by mě nenapadlo, že by tahle situace mohla nastat. Mám tu několik příbuzných. Dokonce se po mém přistěhování o mě zajímali, zvali mě na návštěvy a ptali se, kde budu o Vánocích. Pár svátků jsem strávila s přítelem v Praze.

Když se ale poprvé a podruhé stalo, že jsem byla na Vánoce sama, už se nikdo z příbuzných neozval. Samozřejmě, že jsem nemohla zavolat a říct: „Nemohla bych být s vámi?“ Člověk musí přece obdržet pozvání a ne se někam trapně vecpat. Časem jsem pochopila, že jsem nevítaná.

Ostatně ruku na srdce – kdo by si vzal na Vánoce k sobě domů, do své rodiny, neteř? Vánoce jsou přece velice osobní svátky, rodinné svátky. Jen tak si k sobě domů nikoho nevezmete. Ano, bylo by to nejspíš strašně trapné a rozpačité. O to nestojím.

To nejtěžší na Vánocích pro mě je, že se jedná o velké křesťanské svátky, kdy oslavujeme narození Ježíše, našeho Pána a Spasitele. On se narodil, žil a zemřel na kříži a třetího dne byl vzkříšen z mrtvých proto, aby nás spojil. Aby z nás, lidí, učinil jednu velkou rodinu, bratry a sestry. Ježíš přišel, aby nám ukázal svou velkou lásku a naučil nás milovat jedny druhé.

Tohle na mě asi doléhá nejvíc. Proto se záměrně během vánočních svátků vyhýbám církvím "jako čert kříži". Nezvládla bych to. Rozplakala bych se, jakmile by mi někdo řekl: „Užij si krásné svátky s rodinou!“ Ono už jenom říct nahlas, že jste na Vánoce úplně sami, protože nikoho nemáte, to chce vážně odvahu! Nikdy by mě nenapadlo, že něco říct může být tak strašně těžké. Často téma raději zamluvím, než abych řekla, jak na tom jsem.

Přitom jsem extrovert a mám ráda společnost. Vánoční svátky vlastně miluji a pokaždé, když jsem měla kolem sebe někoho, kdo mě měl rád, pořádala jsem oslavy ve velkém stylu. Ale to bylo kdysi... 

Potkala jsem několik lidí, ať už z církví, rodiny či sousedů, které ani ve snu nenapadne, že by na Vánoce mohl být někdo sám. Všechno to jsou lidé, kteří mají velkou rodinu (tři generace a ještě dobré přátele) a spíš mají opačný problém – všude plno příbuzných! „Rebeko, to si neumíte představit, jak se těším, až to bude za námi a vydechneme si!“ říká mi sousedka nešťastně. Smutně pokývám hlavou a mlčím. Jen si pomyslím, že vůbec netuší, jaké má štěstí!

UŽ TŘETÍ VÁNOCE?

Letos mě tedy čekají třetí osamělé Vánoce. Zase nevím, jak to zvládnu. Nejhorší je Štědrý den, co vám budu povídat. Vloni mi pomohlo, když jsem si předem vypracovala plán, co budu přesně dělat. Jakkoliv blbě, smutně a depresivně jsem se cítila, plán jsem plnila. Docela to pomohlo.

Pořádně jsem se vyspala, nasnídala a pak si četla Bibli a modlila se. Ale záměrně jsem vynechala z modliteb otázku rodiny. To bych nedala! Pak jsem si oblékla teplákovou soupravu a zavázala běžecké boty a šla jsem si zaběhat. Po obědě už to začalo rychle odsýpat.

Naladila jsem si vánoční program na svém oblíbeném křesťanském rádiu Worship Radio 247, které vysílá z britského Essexu. Pastorovi Davidu Aldousovi jsem byla nesmírně vděčná, že vysílal naživo a ne ze záznamu. Jeho kázání bylo nesmírně povzbuzující! Necítila jsem se tak strašně sama. Vyloženě mě to zachránilo!

Když jsem se podívala ze svého okna ven a viděla, jak se všude rozsvěcují světýlka na stromečku a ulice zvláštně ztichla, bylo mi jasné, že už se rodiny usadily k slavnostní večeři. Zakázala jsem si o tom dumat. Nebyla jsem na tom finančně dobře a na koupi kapra jsem neměla peníze, ale vymyslela jsem jinou alternativu. Po osamělé večeři jsem si rozbalila dárky od matky. Ještě jsem dostala dva dárky od bývalého přítele a jeden od kamaráda.

Hrozně jsem si přála, aby mi někdo zavolal a popřál pěkné svátky, ale nikdo si nevzpomněl. A možná, že to bylo dobře. Copak bych zvládla odpovědět na otázku: "A co ty? Jak slavíš Vánoce?" Ne, to bych nezvládla.

Dostala jsem dvě neosobní SMS a odpověděla jsem na ně. Před tím jsem každoročně rozesílala na všechny možné i nemožné strany vánoční přání, SMS a posílala i dárky. Málokdo se ozval. Došlo mi, že lidé reagují proto, že jim napíši a že by se sami od sebe neozvali. Proto jsem to přestala dělat. Moje teorie byla správná.

Považovala jsem za hrdinský výkon, že jsem zvládla Štědrý večer a nerozplakala jsem se jako ty dva roky před tím. Jedním z dárků byla kniha, do které jsem se začetla a skončila až po půlnoci, to už bylo 25. prosince a mě se nesmírně ulevilo, že už je Štědrý den za mnou. Tak uvidíme, jak to bude vypadat letos. Nejspíš si už začnu vypracovávat záchranný plán na Štědrý den.

Krásný adventní čas a hodně milovaných lidí kolem Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander