Přečtěte si kapitolu nové knihy HEDVIKA, která vyjde v prosinci 2012

Po několika měsíční práci mi v prosinci 2012 vyjde u nakladatelství Deus moje druhá kniha, která se jmenuje HEDVIKA. Jedná se opět o román pro ženy, ale budu velmi vděčná i za mužské čtenáře. Kniha má kolem 336 stránek.

Když mi v lednu 2012 vyšla první kniha BRIGITA, měli čtenáři mého blogu, věrní příznivci, kteří zavítali na můj web, a také moji přátelé na Facebooku, jako první šanci si přečíst jednu kapitolu. Stejně tomu bude i nyní.

O ČEM JE MOJE DRUHÁ KNIHA HEDVIKA?

Hedvika Potužníková, třiašedesátiletá hrdinka, byla oddanou manželkou svého muže Vladimíra a báječnou matkou dvěma dětem. Pár měsíců po nečekané smrti manžela se však dozvídá tajemství, které manžel skrýval celý život nejen před ní a rodinou, ale i před celým světem. Hedvika se cítí zrazená a ztrácí důvěru ke všemu, co celý život s láskou budovala. Po vyřízení dědictví přestává truchlit a její poklidný život se díky radikálním změnám mění ve veliké dobrodružství. Po půl století se vrací zpět do svého rodiště, na Pomezní Boudy. Zde se setkává s dávným přítelem z dětství, Wilhelmem Müllerem a jeho rodinou. Oba postupně objevují, že na lásku není nikdy pozdě.

KDE A KDY SI BUDETE MOCI KNIHU HEDVIKA ZAKOUPIT?

Kniha vyjde v prosinci 2012 a během čtrnácti dnů bude k dostání ve velkých knihkupectvích jako je např. Neoluxor, Kanzelsberger, Knihy Dobrovský, ale také se můžete ptát u svých knihkupců, kteří ji pro Vás jistě rádi objednají. Ke koupi bude také v internetových obchodech.

Přeji příjemné čtení a jsem v dokonalé úctě, Vaše Hana Rebeka Šiander

HEDVIKA

Hedvika seděla doma v kuchyni u stolu a v rukou svírala oblíbený hrnek s kávou. Měla naději, že kafe jí udělá dobře, zvedne jí tlak a zahřeje ji. Bylo jí podivně chladno, a byť si oblékla svetr, nemohla se zahřát.

„Mami, nepotřebuješ něco?“ zeptala se Hedvičina dcera Jana, která seděla s ní u stolu.

„Děkuju, mám všechno, co potřebuju,“ řekla smutně Hedvika.

„Mám o tebe starost, mami!“ řekla Jana a chytila matku za ruku. „Já tomu pořád nemůžu uvěřit! Na jednu stranu mám na tátu strašnej vztek, že bych nejraději něco rozštípala, rozbila… Ale na druhou stranu se mi tomu všemu nechce věřit! Vždyť byl skoro pořád s náma. Nemůže to být nějaká mýlka? Jak je to možné?! Byl to ten hodnej táta nebo nějakej hajzl? Kdyby byl ještě naživu, tak bych…“

„Tak už dost!“ okřikla ji Hedvika, „táta si nezaslouží, abys o něm takhle mluvila.“

„Mami, promiň! Ale já jsem z toho tak rozčílená! No, řekni, jak nám tohle mohl udělat? Copak jsi o ničem celou tu dobu nevěděla?“ zeptala se Jana matky, zvedla se od stolu a začala energicky přecházet po kuchyni sem a tam.

„Ne, nevěděla.“

„Co ale budeme dělat?“

„Jani, já jsem po tom dnešním dnu celkem dost unavená, je mi zima a začíná mě třeštit hlava, jestli ti to nebude vadit, šla bych si lehnout.“

„Jistě, já to chápu,“ odpověděla Jana. „Já jen nerozumím tomu, že můžeš být takhle klidná! Já bych na tvém místě nejspíš vraždila!“

„A koho?“ zeptala se Hedvika a ve dveřích se obrátila směrem k Janě.

„Já nevím, to je jedno!“

„Dobře, tak já se s tebou rozloučím a jdu si lehnout. Až budeš odcházet, tak za sebou, prosím tě, zamkni, ano?“ prosila Hedvika dceru.

„Jo, mami. Ještě jsem si chtěla půjčit nějakou knihu v obýváku. Až budu odcházet, tak zamknu, neboj!“ řekla Jana.

Hedvika nechala dceru v přízemí domu a šla pomalu po schodech a měla pocit, že jí není těch třiašedesát, kolik měla zapsáno v rodném listě, ale že je jí nejméně sto.

Nikdy si věk nepřipouštěla a s úsměvem na rtech říkávala, že s věkem přichází přirozeně i stáří a není možné se mu vyhnout. Nechtěla být jako ženy, které i v šedesáti vypadaly na čtyřicet. Domnívala se, že je trapné, když žena neumí stárnout s grácií a snaží se stále ze sebe i na stará kolena dělat mladici. Doufala, že se jí podaří i bez různých moderních vymožeností, jakými byly nejrůznější plastické operace, stárnout se ctí. Zatím ji žádné nemoci stáří netrápily, byla zdravá a silná a v žádném případě si dosud nepřipadala ani nijak stará. Cítila se úměrně svému věku.

Ráno, když se probouzela, ji ani ve snu nenapadlo, že by mohlo být během hodinového jednání u notáře všechno jinak.

Uplynulo pár hodin stejného dne a ona si připadala stará, utahaná, vyčerpaná, a protože ji bolela hlava, tak i nemocná.

Cítím se tak mizerně! Ó můj Bože, pomoz mi, prosím!, modlila se v hloubi duši Hedvika, která si už na Boží přítomnost dlouhou dobu nevzpomněla.

Nechtěla říkat nic nahlas ani příliš projevovat emoce, protože Jana byla ještě v domě a její pláč by si mohla vysvětlit jako slabost, vztek nebo vzpouru vůči manželovi… Zkrátka a jednoduše, že s ní souhlasí a dává jí za pravdu. To nechtěla, proto se jen tiše přesunula do ložnice a zavřela za sebou dveře.

Stále napjatě poslouchala, zda neuslyší zaklapnutí hlavních dveří a charakteristický zvuk zamykání klíčů, jak se na tom dohodla s Janou. Nic neslyšela, takže Jana byla zřejmě ještě v domě. Raději se šla ještě podívat k oknu. Ne, nemýlila se. Janino auto stálo před domem.

Hedvika se rozhlédla po ložnici, kde se až do dnešního dopoledne cítila dobře. Stála u okna, cítila, jak je hrozně unavená a toužila si lehnout do postele, ale do té velké manželské postele, kde lehávala celá léta s Vladimírem se jí bytostně nechtělo. Bylo to místo, kde sdíleli s Vláďou ty nejintimnější chvíle, čas, kdy si byli nejblíž, tady se milovali. Manželská postel byla místem, kde počali jejich dvě děti, Jaroslava a Janu.

Teď cítila Hedvika k posteli a vůbec k celé ložnici odpor.

Vodil si sem Vláďa tu ženskou? Milovali se v naší posteli, když jsem třeba odjela na víkend ke kamarádce? napadlo Hedviku.

Nemohla to vyloučit.

Cítila se špinavá a nedokázala vymluvit sama sobě, že je to jen tou novou informací, kterou se před pár hodinami dozvěděla o manželovi. Nebyla to špína v pravém slova smyslu, ale cítila cosi, co pošpinilo a zohyzdilo manželství, které měla Hedvika po celých třiačtyřicet let za nádherné a spokojené.

Půjdu si dát sprchu, rozhodla se Hedvika.

Začala se pomalu svlékat a než byla nahá, slyšela dole v domě zabouchnutí dveří, na které čekala. Přešla k oknu a nenápadně se podívala zpoza záclony dolů před dům, aby se neprozradila. Viděla dceru, jak v ruce s klíči odchází k autu, nasedá a odjíždí.

Tak to by bylo… oddychla si Hedvika a cítila pocit jisté úlevy, že už nemusí dceři cokoliv vysvětlovat ani čelit jejímu lamentování či pocitům nespravedlnosti, které oprávněně prožívala. Zároveň měla dojem, že její postoj k dceři není tak úplně fér, ale nechtěla se s ní hádat a právě teď jí její vlastní krev nakládala víc, než mohla unést.

Přešla od okna k posteli a posadila se na její kraj. Rukou přejela po patchworkovém přehozu, který dopoledne přehodila přes postel, když na začátku dne stlala peřiny.

Vzala do ruky flanelové pyžamo a odebrala se do koupelny, kde na sebe pustila horkou vodu a nechala ji stékat po svém těle.

Konířová? Konířová!? Co to je proboha za ženskou? Jak dlouho ten poměr trval? Jak dlouho mě Vláďa podváděl? Jak dlouho mě měl za hloupou ženskou, která na nic nepřišla? kladla si Hedvika otázky, na které neznala odpovědi.

A co bylo nejhorší, nebyl nikdo, kdo by jí je zodpověděl. Vladimír byl mrtvý a ona ani její děti o ničem nevěděli.

A co přátelé? Známí? Řekli by mi o něčem nebo ne?

Chvíli přemýšlela, ale nakonec došla k závěru, že nejspíš i oni o ničem netušili. Chovali se k ní i k jejímu muži mile a přátelsky celou dobu, nepřišlo jí, že by si před ní o něčem špitali, nebo se s Vláďou někde tajně na něčem domlouvali.

Na Hedviku stékala voda a bušila jí nemilosrdně do těla. Emoce, které až dosud Hedvika zadržovala a dusila v nitru, se probouzely k životu. Hedvika už nemohla dál. Začaly jí nejdříve pomalu stékat slzy po tvářích, které nebyly díky sprše vidět. Pak se rozvzlykala a nakonec, když nemohla pláč zadržet, začala hlasitě plakat a naříkat, až se její tělo otřásalo. Přitiskla se k mokrým dlaždičkám a nakonec se schoulila na dno sprchového koutu.

* * * * *

Fotografie a odkazy:

www.flikr.com

http://siander.cz

http://deus-knihy.cz/cs/

ŠIANDER, Hana Rebeka. Hedvika. Deus. Praha 2012. 336 stran. 1. vydání. ISBN 978-80-87408-21-6