Nejdřív se pořezal, pak se topil a nakonec se upálil! II. díl

Tak to není scénář dalšího bakalářského příběhu, ale mé ohlédnutí za Štědrým dnem. Často si přejeme o svátcích ono – „šťastné a veselé“ a já jsem skutečně zažila veselé Vánoce, na které určitě nikdy nezapomenu. Pojďte si přečíst a společně se mnou i prožít, jak jsem strávila Štědrý den s dobrým přítelem. Protože jsem slíbila, že pravou identitu přítele neprozradím, říkejme mu třeba Oskar…

Po ustrojení vánočního stromečku, jsem se pustila do úpravy stolu a aranžmá u Oskara. Vyleštila jsem krásný starý stůl ze 30. let minulého století, rozprostřela jsem světle modrý damaškový ubrus, umístila talíře, vyleštila příbory a čtyři sklenice na nápoje různého druhu.

Doprostřed stolu jsem umístila dvě malé postavičky andílků a také dva skleněné svícny se svíčkami. Všechno vypadalo nádherně. Stále ale něco na stole chybělo! „Co bych tam tak ještě dala?“, ptal jsem se sama sebe.

Nakonec jsem v Oskarově obývacím pokoji objevila starožitný sekretář, ve kterém byly malé misky na kompot z broušeného skla. „To je ono!“ pomyslela jsem si. Na stůl jsem dala šest misek ze skla a do nich jsem umístila čtyři čajové svíčky, které jsme později zapálili.

Oskar připravoval rybí polévku a já jsem obalovala naporcovaného kapra. Když bylo všechno hotové, zasedli jsme kolem osmé hodiny ke štědrovečernímu stolu. Svíčky hořely a naše první společná štědrovečerní večeře (bez nácviku) byla vynikající a my jsme se s Oskarem dobře bavili.

MÁLEM SE UPÁLIL

Po večeři jsme zasedli do pohodlných křesílek. Oskar zapálil prskavky na stromečku a začali jsme si rozbalovat dárky. Oba jsme měli radost a shodli jsme se na tom, že jsme trochu měli obavy, jak „nenatrénovaný“ a improvizovaný Štědrý večer dopadne.

Na stolku stálo několik svíček a Oskar se naklonil nad stůl, že vyndá z velkého svícnu jednu svíčku a tou pak chtěl zapálit ty další.

Když se však nahnul nad stůl, zapomněl na to, že nemá košili v kalhotách. Cípy košile se vzňaly od svíček a košile začala rychle hořet. Oskar si toho nejdřív nevšimnul, ale jak už to u pánských košil bývá, bavlna bývá kvůli nemačkavosti směsovaná s polyesterem. A ten hoří zatraceně dobře!

Protože jsem dostala knížku, začetla jsem se do ní. Ale periferním zrakem jsem zahlédla nějaká velká světla! Oskar hořel! Ale jak se zdálo, nevěděl o tom! Právě se totiž soustředil na připalování svíčky. Vykřikla jsem: „Oskare! Ty hoříš!“ a Oskar celkem v klidu odpověděl: „A jo. To nic není!“. Pak začal cípy košile mávat, čímž se oheň rychle rozšiřoval a on hořel ještě víc.

„Oskare? Mám tě uhasit?“ ptala jsem se poněkud nervózně a začala jsem se rozhlížet kolem sebe, co bych na něj asi tak hodila a udusila oheň. Oskar řekl, že ne. Odešel do kuchyně a cípy včetně půlky košile strčil do umyvadla pod tekoucí vodu. Oheň byl uhašen!

Já jsem stála v obývacím pokoji a sledovala jsem „ožehnutého“ Oskara. „Je to dobrý? Nestalo se ti nic?“ ptala jsem se, i když jsem viděla, že už nehoří. „Jo, v pohodě!“ řekl Oskar a oba jsem se rozesmáli!

„Já myslím, že už se nic horšího stát nemůže! Už jsme tu měli krev, pak ses topil, teď hořel! Já myslím, že už se nic stát nemůže. Už jsme všechno vyčerpali, ne?“ ptala jsem se Oskara.

NAKONEC SI ZABOUCHNUL DVEŘE OD BYTU S KLÍČEMA V ZÁMKU UVNITŘ

„Taky myslím! Nemusíš se bát!“ řekl Oskar a říkali jsme si, že to je opravdu veselý Štědrý večer. Ještě jsme si chvíli povídali a čas utekl jako voda. Bylo po jedenácté hodině večer a nastal čas loučení. Oblékli jsme si kabáty, já pobrala své dárky a kabelku a něco jsem celou dobu Oskarovi vyprávěla.

Smáli jsme se a přitom jsme se obouvali. Pak Oskar zabouchl a my jsme scházeli po schodech domu dolů. Pak se Oskar zeptal: „Nevidělas někde moje klíče?“ a prohledával všechny kapsy. Klíče nikde. Snažila jsem se vidět situaci optimisticky a říkala jsem, že někde jistě budou, ať se zkusí podívat ještě jednou.

Oskar prohledal všechno a zjistil, že jak jsme si povídali, zabouchnul dveře a klíče nechal uvnitř v zámku. Hned se mi vybavilo, jak mi vyprávěl, že má bezpečnostní dveře a zámek, a že se k němu jen tak někdo nedostane!

UVĚZNĚNI V DOMĚ

Vydali jsme se dolů do přízemí domu a zkusili jsme, jestli někdo náhodou třeba nezapomněl zamknout dveře od hlavního vchodu. Když Oskar vzal za kliku, hned poznal, že ne! Dveře se důsledně zamykaly a my jsme byli uzamčeni v domě. Nemohli jsme ani do bytu ani ven.

Já jsem šla zkontrolovat, zda dům není náhodou propojen s vedlejšími domy ve sklepech a tudíž by mohl být průchozí. Nebyl! Všechno zamčeno! Oskar se vydal zvonit na sousedy. Ale ani po půlhodině se k nikomu nedozvonil. Zkoušeli jsme otevřít zámek plastovou kartou, ale byli jsme neúspěšní.

Myslela jsem si, že na Štědrý večer budou lidé doma, ale jak mi Oskar vysvětlil, dům, kde bydlí, je téměř liduprázdný. Lidé si byty koupili, ale ještě je nepronajali a bydlí jinde. Kolem půlnoci se Oskar dozvonil a objevil se soused s klíčemi od vchodu. Takže varianta, že budeme volat hasiče na Štědrý večer, padla!

Před domem stálo Oskarovo auto a tak jsme zajeli nejdříve za Oskarovýma rodičema (aby byli ještě vzhůru…). Ti měli náhradní klíče. Kolem jedné mě Oskar odvezl domů a já jsem mu zapůjčila šroubovák a špachtli, kdyby náhodou byly klíče v zámku ve vodorovné poloze a zámek bylo třeba rozšroubovat.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ

S Oskarem jsem se rozloučili a popřáli jsme si šťastné a veselé Vánoce. Oba jsem se shodli, že to byly opravdu veselé vánoční svátky a že na ně jen tak nezapomeneme!

A jak to dopadlo s Oskarem? Dobře. Moc jsem mu to přála… Odjel domů a během pár minut volal, že klíče byly sice ve dveřích, ale ve vertikální poloze. Takže při zasunutí klíčů na druhé straně v bytě vypadly a on se tak mohl dostat domů.

Fotografie a odkazy:

http://www.flickr.com/