Tak to není scénář dalšího bakalářského příběhu, ale mé ohlédnutí za Štědrým dnem. Často si přejeme o svátcích ono – „šťastné a veselé“ a já jsem skutečně zažila veselé Vánoce, na které určitě nikdy nezapomenu. Pojďte si přečíst a společně se mnou i prožít, jak jsem strávila Štědrý den s dobrým přítelem. Protože jsem slíbila, že pravou identitu přítele neprozradím, říkejme mu třeba Oskar…
Neodpustím si malé ohlédnutí za Vánocemi, které jsem prožila v roce 2010. Vánoce miluji a slavím je tak dlouho, jak to jen jde. Tedy od půli listopadu do konce ledna nového roku.
Dlouho to vypadalo, že po rozchodu s přítelem, budu na Štědrý den sama ve svém malém bytě ve městě sněhem zapadaném Ústí nad Labem, kde téměř nikoho neznám.
Ve hře byly dvě varianty, jak bych mohla strávit Vánoce. Buď je strávit s matkou a bratrem v Hradci Králové, přičemž ani jeden z nich nemá rád Vánoce.
Strávila jsem s nimi zhruba dvacatero vánočních svátků a vím, že to byly pokaždé Vánoce v napjaté a nervózní atmosféře. Často byly dny klidu sabotovány pokusy, jak největší svátky roku zničit úplně.
Druhou variantou bylo, že budu sama na severu Čech. Tato možnost byla pro mě dost hrozná. Předem mi bylo jasné, že Štědrý den o samotě bych proplakala. Rozumějte mi dobře, svátky mají smysl, když je máte s kým slavit.
TELEFONÁT OD OSKARA
Nakonec mi však zavolal dobrý přítel z Prahy. Říkejme mu třeba Oskar. Také jeho potkal smutný osud a měl být poprvé téměř po dvaceti letech na Štědrý den sám.
Oskar věděl, že bych byla na Štědrý den sama a jeho čekalo to samé. Proto se mě zeptal, zda bych nechtěla strávit Štědrý den s ním. Nejdřív jsem váhala, protože vánoční svátky se většinou slaví v nejužším rodinném kruhu. Ale protože nás oba čekal Štědrý den strávený o samotě, nadšeně jsem souhlasila.
Předem jsme se dohodli, že Oskar se postará o kapra. Den předtím jsme se potkali a nakoupili potraviny pro bramborový salát. Na Štědrý den jsem dorazila k Oskarovi s předstihem a dali jsme vařit brambory na salát.
NEJDŘÍV SE POŘEZAL
I když jsem se vyučila kuchařkou, ocenila jsem, jak se Oskar postavil k přípravám v kuchyni. Já jsem rozdala úkoly - co, jak a kdo nakrájí a dali jsme se do práce. Oskar se chopil nože a jal se krájet cibuli. Po chvíli však poněkud nešikovně zakrojil obrovskou cibuli a pořezal.
Říkala jsem, že mu to ošetřím, ale Oskar se jako správný chlap bránil slovy: „To nic není!“ A nenechal se odradit!
Když ale bylo na dlažbě v kuchyni víc jak deset kapek krve a zdálo se, že Oskar časem pomalu, ale jistě vykrvácí, a navíc zakrvácí i cibuli, dal se přemluvit a ruku dal pod studenou vodu. Pak jsem mu poradila, aby ji zdvihl vzhůru, aby se odkrvila a já zatím našla náplast na ránu.
Než se rána uzavřela a Oskar přestal krvácet, pokračovala jsem v krájení dalších přísad do salátu. Oskar se ke mně po chvíli přidal a pomalu (mnou již odborně poučen – konec konců jsem přeci jenom vyučená kuchařka) jsme pokračovali v krájení a loupání.
Nakonec jsme přidali ingredience a dvě mísy bramborového salátu byly hotovy. Proč tolik? Oskar čekal v příštích dnech návštěvy a tak jsme ho připravili dost pro všechny. Salát jsme uložili jsme je do ledničky a na chvíli jsme si šli oddechnout.
PAK SE TOPIL
Nejdříve jsme si s Oskarem dali čaj, poslouchali americké vánoční písně ze 30. a 40. let XX. století a vyprávěli jsme si o tom, jak jsme dřív slavili Vánoce. Pak Oskar nalil do sklenic minerálku a já jsem začala vyprávět veselé vánoční příhody z mé rodiny.
Oskara mé povídání tak pobavilo, že se rozesmál právě ve chvíli, když upíjel minerálku! Však to znáte sami! Kvalitní Mattoniho minerálka bohatá na bublinky udělala své! Voda v ústech, v nosní dutině – zkrátka, Oskar se začal topit!
Nejdřív jsem si myslela, že mu zaskočilo a hned se to "spraví", ale červené oči plné slz a dlouhý kašel hovořil sám za sebe. Když se Oskar po několika minutách uklidnil, začali jsme si oba dělat legraci: „Tak co nás ještě potká? Krev, slzy a topení se už bylo!“ Zasmáli jsme se a šli jsme strojit stromeček.
Oskar přinesl tři krabice s elektrickými světýlky na stromeček. Shodli jsem se na jednom z řetězů a Oskar se dal do rozmotávání. Pak ho navěsil souměrně na krásnou zelenou borovičku, která provoněla pokoj, a já věšela skleněné ozdobičky. Nakonec pár stříbrných řetězů a měli jsme hotovo!
Na II. díl se můžete těšit ve ČT 17. února 2011 dopoledne.
Fotografie a odkazy:
http://www.flickr.com/
