Moje zkušenost s cestováním po Praze s Uberem

Cestování se společností Uber je pro mnoho lidí dostupné a příjemné. Když jsem potřebovala dopravit sebe a stolek z jedné části Prahy do druhé, zkusila jsem Uber. Hněv, zaryté mlčení, naštvanost a já na obtíž. To byla teda jízda!

Od kamarádky jsem slyšela na přepravní společnost Uber samou chválu. Užívala ji, když potřebovala a byla velmi spokojená. Já pravidelně jezdím v Praze metrem, tramvajemi a autobusy. Ale když jsem se dostala do situace, že jsem si zakoupila na Praze 13 ve Stodůlkách stolek a většina lidí, které znám byla na dovolené či neměla čas, nenapadalo mě, jak tuto situaci řešit.

Stolek na kávu ze 40. let XX. století je nádherný! Ovšem žádná dřevotříska (jak je to dnes obvyklé), ale kvalitní dřevo. Je pevně sestrojen, sešroubován a rozhodně není určen k tomu, aby se rozmontovával.

Tehdy mi kamarádka nabídla, že se o všechno postará. Spolehla jsem se na to, zavolala majiteli stolku a vydala se na cestu z pražských Vinohrad do Stodůlek.

Kamarádka s manželem mezitím usedli k počítači a jen mi zavolali, že Uber už je objednán a zaplacen. Udělalo mi radost, jak všechno vyřešili a zorganizovali. Pro mě osobně je každá služba příšerný stres! Důvod je prostý - každá společnost má jiné webové stránky, jiné formuláře, jiný vzhled, jiný systém atd.

U majitele jsem si vyzvedla stolek, zaplatila jej, a když majitel slyšel, že pro mě přijede Uber, vynesl stolek před dům a počkal se mnou na auto. Říkal, že to je skvělá služba a že ji občas využívá. Tvrdil, že pokud nevlastním auto, je tohle ideální řešení, jak dopravit stolek na adresu mého bydliště.

Tehdy jsem si pomyslela, že jsem se patrně měla seznámit s fungováním Uberu mnohem dříve! Všichni ho tak chválí! A ne tahat všechno na několikrát MHD v modrých taškách IKEA! Zvláště, když jsem se několikrát stěhovala, by se mi pomoc vážně hodila.

Když zabočilo do silnice krásné a čisté auto SUV, usmála jsem se. Majitel stolku si auto prohlédl a řekl: „To bude pro vás!“

Z auta vystoupil asi pětačtyřicetiletý řidič a dobrou češtinou se silným ruským (ukrajinským? těžko říct, kdo z nás tohle pozná?!) přízvukem se zeptal, zda jsem si ho objednala. Pozdravila jsem a s úsměvem přikývla. Pak jeho pohled padl na dřevěný stolek na kávu.

• „Jestli chcete stěhovat tohle, musíte si objednat někoho jiného!“ řekl stroze.
• „Je to problém?“ zeptala jsem se, protože jsem netušila, jak to chodí.
• „Je, na stěhování velkých věcí, jako je stolek, si musíte objednat auto větší velikosti. Já vozím jenom lidi,“ řekl naštvaně řidič Uberu.
• „Víte, já jsem si vás neobjednala, to zařídila kamarádka s manželem. Tak se vám omlouvám. Nevím, jak to u vás chodí. Vůbec jsem netušila, že tohle bude problém.“
• „Tohle je problém a já vás jednoduše nevezmu.“

V tom se do našeho rozhovoru vložil původní majitel stolku.

• „Proč byste tady mladou paní nemohl odvézt i se stolkem? Vždyť to pro vás není žádný problém! Já mám stejné auto a ten stolek jsem v něm přivezl až ze Šumavy. Takže se bez problému vejde i do toho vašeho!“
• „Nevejde!“
• „Ale vejde! Co by se nevešel? Jen musíte být trošku ochotnější!“ zvedl hlas původní majitel stolku, který byl mnohem starší.
• „A můžete ho rozložit?“
• „Stolek ze 40. let XX století? Zbláznil jste se?! Ten není rozkládací!“
• „Pak se ale nevejde!“
• „Ale vejde! Otevřete kufr a já vám s tím pomůžu!“ rozkázal původní majitel stolku a zamířil k autu.

Řidič Uberu otevřel auto a původní majitel stolku mu poradil, aby si posunul o trochu sedačku dopředu a věci v kufru v přepravce posunul k jedné straně. Pak se stolek bez problémů ocitl v autě.

Rozloučila jsem se s majitelem stolku a byla ráda, že jsem nezůstala na druhé straně Prahy se stolkem na ulici. Když jsem nasedla do auta vedle řidiče, zarytě mlčel a celou svou bytostí mi dával najevo, že je na mě naštvaný. Mlčky jsem se připoutala a po očku sledovala silnici. V autě panovala napjatá atmosféra.

Naštěstí potichu hrálo rádio, které tu nesnesitelnou atmosféru trochu zmírňovalo. Po dlouhém mlčení jsem se pokusila o přátelský rozhovor.

• „Jak dlouho už jezdíte s Uberem?“ zeptala jsem se.
• „Od té doby, co začal covid,“ řekl řidič.
• „To je jistě zajímavá práce. Musíte potkat spoustu skvělých lidí,“ poznamenala jsem.
• „Nesnáším to!“ procedil skrz zuby plný hněvu.

To mě dostalo! Do té doby jsem vnímala řidičovu naštvanost a hněv vůči mně, že mě veze, i když původně nechtěl a odmítal to. Teď mi však došlo, že on nemá rád vůbec tuhle činnost a nerad vozí cizí lidi ve svém autě! A kdyby zřejmě nemusel, nikdy by to nedělal! Nyní jsem se začala cítit velice trapně a na obtíž. Došlo mi, že se sice dostanu z bodu A do bodu B, kam potřebuji, ale za jakou cenu? Ten muž mě nenávidí!

Napadlo mě, že by možná bylo lepší mu navrhnout, aby okamžitě zastavil a vysadil mě u krajnice. Ale když jsem se na něj po očku podívala, byl tak naštvaný, že jsem nenalezla odvahu říct cokoliv dalšího, abych situaci ještě více nezhoršila.

Dál proběhla cesta, která trvala asi pětadvacet minut, v trapném mlčení, hněvu  a s naprosto neskrývaném dávání najevo, že jsem v jeho autě to poslední, co si tam přeje mít.

Byl to hrozný pocit! A pak jsem si vzpomněla, kdy jsem přesně tohle zažila naposledy. Bylo to zhruba před dvaceti lety, kdy se mnou můj tehdejší přítel hrál hru, kterou jsem sama pro sebe nazvala – Domysli si to!

Příteli často něco přeletělo přes nos. Musím přiznat, že to byl velice náladový člověk. A když měl dojem, že za cokoliv z jeho mizerné nálady mohu já, tak přesně takhle v autě během cest naštvaně mlčel. Když jsem se zeptala, co se stalo, odpověděl, že to přeci musím sama dobře vědět! Domysli si to! Byl to manipulátor velkého formátu! Fakt to uměl dobře. Člověk se v jeho přítomnosti cítil mizerně, trapně a na obtíž, přesně tak, jak to zamýšlel. A k tomu pokaždé to ohlušující manipulující ticho…

Když jsme konečně dorazili do ulice, kde bydlím, řidič vystoupil a mlčky vyndal stolek.

„Chcete s tím pomoct?“ zeptal se a bylo na něm vidět, že to není upřímné a ve skutečnosti mi pomoci nechce.

„Ne, děkuji. To už zvládnu. Nashledanou,“ rychle jsem se rozloučila.

Nesmírně se mi ulevilo, že už je ta trapná jízda za mnou a hlavně, že už s tímhle člověkem nemusím strávit ani o vteřinu déle.

Uvědomuji si, že myšlenka Uberu je skvělá a každý řidič společnosti je jiný. Ale moje zkušenost byla příšerná. Tohle bych už znovu zažít opravdu nechtěla.

Krásné zimní dny a bezproblémové stěhování čehokoliv vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander