Kam až jsou schopni lidé z Generace Z zajít?

Dvě hodiny u nás na patře nešla elektřina. Zasáhlo to šest bytů, trpělo tím sedm lidí. Moji sousedé v pronajatých bytech jsou dvacátníci, tedy Generace Z. Všichni odmítli výpadek proudu řešit. Čekali na mě, až to vyřeším.

Bydlím v malém pronajatém půdním bytě na pražském Smíchově. Tam, kde před sto lety bývala velká půda a věšelo se zde prádlo, vytvořil majitel domu dalších šest bytů.

Jednou večer jsem byla na modlitební akci v církvi, kam pravidelně chodím. Cestou domů jsem se stavila v supermarketu a do bytu dorazila ve 20.40 hodin. Na chodbě se svítilo, ale když jsem si odemkla dveře bytu a sáhla po vypínači, byla tma. Nejdřív jsem si pomyslela, že mi odešla žárovka a tak jsem zkusila další vypínače, ale nic se nezměnilo.

Všimla jsem si, že hodiny na mikrovlnné troubě nesvítí, stejně jako internetové rádio a wi-fi. Nahlédla jsem do ledničky, byla stále ještě studená, ale také nefungovala.

Jasně, vypadly mi pojistky, pomyslela jsem si. Tak jsem všechny jističe ve svém bytě procvakala, ale k žádné změně nedošlo. Naproti mému bytu bydlí už tři roky dívka, které je 21 let. Zamířila jsem za ní. Už přes dveře jsem slyšela zvuk a pomyslela jsem si, že to je nejspíš televize a problém bude jenom v mém bytě. Zazvonila jsem u ní a ona mi otevřela dveře.

• „Ahoj, mám u sebe v bytě problém. Nejde mi elektřina,“ řekla jsem.
• „Mně taky nejde,“ odpověděla sousedka.
• „Ale co ta televize?“
• „To si s přítelem přehráváme film na mobilu.“
• „Aha, takže nejde elektřina nikomu na patře?“ zeptala jsem se.
• „Nejde,“ potvrdila sousedka.
• „A proč nikdo nenahodil pojistky?“ zeptala jsem se nechápavě.
• „No, my jsme se tady sešli ze všech ze všech pěti bytů, kromě tebe, tys nebyla doma, a mluvili jsme o tom. Ale když jsme nahodili ty pojistky na chodbě, stejně to nefunguje,“ vysvětlila mi sousedka.
• „A jak dlouho nejde elektřina?“
• „Dvě hodiny.“
• „Tak dlouho? To jste tady v pěti bytech už dvě hodiny bez proudu?“ zeptala jsem se nechápavě.
• „Jo,“ usmála se na mě rozpačitě sousedka a pokrčila rameny.
• „A to nikoho nenapadlo zavolat majiteli domu?!“
• „Asi ne,“ řekla sousedka.

Rozloučila jsem se s ní a šla do svého bytu.

Nevím, zda to znáte taky. Je to to takový zvláštní pocit, který se u mě dostavuje v poslední době celkem často. Mám dojem, že jsem na takové malichernosti už stará. Nechci ztrácet čas hloupostmi, protože čas života, který je mi vyměřen tady na zemi je omezený a chci ho strávit, pokud možno, co nejlépe. Příjemně, smysluplně a efektivně.

Absolutně mi mozek nebral informaci, že kolem mě je pět bytů, kde bydlí celkem sedm lidí a ani jeden nejenže není schopen nahodit pojistky, ale všichni zaujmou postoj, že je jim to jedno. Já to řešit nebudu! Ať to vyřeší někdo jiný! Ale ne já!

Pak mi došla ta strašná zpráva. Tvrdá realita je, že všichni ti dvacátníci kolem mě elektřinu řešit nebudou. Ačkoliv jsem si jistá, že být dvě hodiny po tmě, je jistě dost omezovalo a vadilo jim. A pokud to nevyřeším já, jako čtyřicátnice, tak budeme bez elektřiny všichni dál.

Dokonce to vypadalo, že všichni čekali, až přijdu domů a vyřeším to. Protože mi to bude vadit. Nebudu zapírat, že mě to nerozčílilo.

Vzala jsem mobil a zavolala majiteli domu. Vzal to hned. Omluvila jsem se, že tak pozdě večer vyrušuji a rovnou se ho zeptala, jestli mu někdo z nás nevolal. Odpověděl, že ne a o žádném problému neví. Zeptala jsem se, kde jsou další pojistky, poděkovala a rozloučila se. Náš rozhovor trval minutu.

Našla jsem další pojistky, nahodila je a skrz dveře bytů jsem zaslechla: „Jé! Super! Už je světlo!“

Vrátila jsem se do bytu a napadlo mě, zda se někdo ze sousedů u mě nezastaví a třeba mi poděkuje. Co myslíte? Ne. Anebo spíš, a to by bylo opodstatněné, někdo se mě zeptá, jak se mi podařilo obnovit elektřinu pro šest bytů? Kdyby taková situace nastala v budoucnu znovu. Taky ne. Nikoho to nezajímalo.

Moje lednička začala mrazit, wi-fi startovala, já si rozsvítila a kladla jsem sama sobě otázky: Pokud by u nás na patře hořelo, našel by se někdo, kdo by zavolal hasiče? Anebo by si mladí podnájemníci vzali své mobily, notebooky a nejdražší věci a opustili by své byty, aniž by vůbec řešili požár? On se určitě najde někdo, kdo tu pomoc zavolá!

Další situace se začaly objevovat. Mladí u nás v domě nepovažují za nutné, aby důsledně zavíraly těžké dřevěné vstupní dveře domu. Výsledek? Ráno narazíte na spícího bezdomovce, který se utábořil se svým spacákem a věcmi na chodbě domu. Jindy to byl zase zfetovaný narkoman.

Jednoho ze sousedů u nás v domě přestalo bavit stále rozsvěcovat světlo na chodbách domu, které je nastaveno na určitý časový limit. Pak zhasne. Do vypínače tedy zarazil zápalku, aby to svítilo non-stop. Na Ukrajině jsou vděční, když si mohou vůbec rozsvítit a my tu svítíme několik dnů nepřetržitě dnem i nocí! Možná si soused mnul ruce, jak to skvěle vymyslel a že už nemusí mačkat vypínač. Ale už nedomyslel, že světlo na chodbě pan domácí rozpočítá ve vyúčtování nám všem... O tom, že elektřina není za pár korun psát snad ani nemusím.

Jestli mi něco vadí na mladých lidech z Generace Z (to jsou lidé narození od poloviny 90. let 20. století do roku 2010), že jim chybí zodpovědnost, zájem o druhé a okolí. Jistě, říká se o nich, že žijí ve vlastní sociální bublině, milují IT technologie a neustále kontrolují několik sociálních sítí. Chápu, ale zřejmě jim unikají mezi prsty reálné vztahy a situace, které prožívají tady a teď a měli by umět na ně reagovat.

Neříkám, že takoví jsou všichni, ale bydlet v pronajatém bytě, kde jsou vašimi sousedy dvacátníci (tedy jenom lidé z Generace Z), to je skutečně zajímavá a zároveň smutná sonda do reality života.

Občas se mě někdo zeptá, jak se mi v tom novém pronájmu na Smíchově bydlí. Dlouho jsem nevěděla, co na to říct. Nenacházela jsem slova. Teď už to vím. Připadám si tady jako na ubytovně. Žádné upřímné sousedské vztahy (tak, jak to znáte z domu, kde bydlíte celé roky a kde byty obývají jejich majitelé, kteří si bytů i okolí váží a pečují o ně) a minimální zájem o druhé (žádná nabídka pomoci nebo přání sousedům např. o Vánocích). Zkrátka přijít, vyspat a odejít, pokud možno s nikým se nepotkat a nemluvit.

Krásné vánoční dny a spoustu ohleduplnosti a laskavosti v okolí vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander