Jak jsem chodila tři čtvrtě roku na fyzioterapii a učila se správnému držení těla

Začalo to v mých 35 letech. Bolesti zad po ránu, bolela mě kolena a kyčle. Měla jsem věčně zatuhlé svaly na šíji a přidaly se bolesti hlavy. Co je špatně? Ukázalo se, že mám vadné držení těla, špatně cvičím a nedostatek pohybu. 

S ČASEM SE NAŠE TĚLO MĚNÍ

Když mi bylo dvacet let, vůbec mě nenapadlo, že by mě mohla bolet záda. A taky nebolela. Ve třiceti tomu bylo stejně. A to jsem za sebou měla, pokud to vezmu od základní školy po bakalářské studium, jednadvacet let studií. To už je nějakých prosezených let ve školních lavicích!

K tomu bych připočetla všechna povolání, kde jsem osm až dvanáct hodin seděla – všechny ty asistentky, reklamní makléřky, nebo práce v médiích, kdy se píšete jeden článek za druhým a vstřebáváte a pročítáte co největší množství informací.

Když mi bylo pětatřicet, tak to pozvolna začalo. Začínala mě bolet záda a to především ráno, když jsem probudila. Bolely mě občas kolena a kyčle. To mě děsilo. Také jsem měla věčně zatuhlé svaly na šíji, ale přidaly se i bolesti hlavy. Občas byly bolesti takové, že jsem musela ležet, aby mě nic nebolelo (jak jsem se dozvěděla později, to je to nejhorší, co člověk s bolestmi zad může udělat, nejlepší je mírný nezatěžující pohyb, který svaly uvolňuje), anebo jsem dokonce brala léky na bolest.

VYŠETŘENÍ U ORTOPEDA

A tak jsem to začala řešit. Měla jsem velké obavy, že je něco v nepořádku a děsilo mě to. Ortoped mě vyšetřil a konstatoval, že mám špatné držení těla. Když se dozvěděl, že píši knihy a recenze a tudíž prosedím dlouhé hodiny u počítače v jedné poloze, řekl, že musím začít pravidelně cvičit. Žádné vážné choroby či poškození nenašel. Byla jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou stranu jsem se šokovaně ptala: „A to by jenom pouhé cvičení mohlo všechny tyto problémy odstranit?“ Nechtělo se mi tomu věřit!

Ortopéd konstatoval, že správné držení těla a vhodné cviky by mi měly opravdu účinně pomoci. Nejen od špatných návyků a nastolil nové, ale také by měla zmizet veškerá bolest. Tím to všechno začalo.

Dostala jsem poukaz na fyzioterapie. Už nevím, kolik lekcí bylo, ale jedna hodinová lekce za týden (v případě prázdnin či dovolených byla odsunuta), ale docházela jsem na fyzioterapie půl roku. Poté mě ortoped vyšetřil, zkontroloval kosterní soustavu a napsal cvičení na další tři měsíce.

Jak jsem psala, začínala jsem pomoc hledat v době, kdy jsem velice trpěla a bolela mě záda, klouby, kyčle a také občas hlava. Najít ale pomoc, kdy ji člověk opravdu potřebuje, je nemožné! Nevím, jak v jiných městech, ale tady v Ústí nad Labem, měly téměř všechny fyzioterapeutky volno až za tři měsíce. Byla jsem v šoku! Prý jsou všichni tak zaměstnaní lidmi, kteří trpí jako já, že to dříve nejde.

Nakonec jsem narazila na soukromou kliniku, která měla také svoji fyzioterapeutku. Hodina cvičení stála myslím 500 Kč. Naštěstí jsem zjistila, že moje zdravotní pojišťovna všechno uhradí.

JAK PROBÍHALY MOJE HODINY FYZIOTERAPIE?

Moje terapeutka byla o pár let mladší než já. Bylo jí lehce přes třicet. Vystudovala magisterské studium v oboru v Praze a pracovala několik let na předních pražských klinikách. Měla za sebou hodně, jak teorii, tak praxi. Byla jsem tedy v dobrých rukou.

Na první hodině jsem se vysvlékla do spodního prádla a fyzioterapeutka se na mě dívala a občas prohmatávala svaly a úpony, aby zjistila, jak na tom jsem.

Konstatovala to, co ortopéd. Mám absolutně špatné držení těla. A to jsem si mnoho let myslela, že v tomhle žádný problém nemám! Omyl. Vadné držení těla se ale nevyznačuje jen, když člověk stojí, ale při všech činnostech, které člověk dělá. A já jsem, jak vidno, v tom byla expert – špatně jsem stála (hrbila se), bídně jsem seděla, nevhodně jsem zvedala břemena ze země atd. Měla jsem celkově dojem, že celý život dělám téměř všechno špatně, ale nevím to. Nikdo mi to neřekl. Můj špatný zdravotní stav toho byl důkazem.

• „Netrapte se tím! Jste tady a chcete to řešit. Většina lidí, které potkáváte na ulicích, zastávkách MHD či v supermarketech, má špatné držení těla,“ řekla fyzioterapeutka, aby mě uklidnila.
• „Jak to poznáte?“ zajímalo mě.
• „To je jednoduché. Občas se zkuste na lidi na veřejných místech podívat. Rovná záda, ramena stažená dozadu, hlavu rovně, vypnutá prsa a zatažené břišní svalstvo má jen hrstka lidí. Většinou se jedná o lidi, kteří se věnovali nebo věnují tanci, anebo jde o baletky. A pak ještě ti, kteří prošli fyzioterapií a už vědí, jak si neničit zdraví,“ vysvětlovala fyzioterapeutka.

UČILA JSEM SE, JAK SPRÁVNĚ STÁT, SEDĚT, SPÁT…

A tak jsem se několik hodin učila to, co bych měla znát odmalička – správně stát, bezchybně sedět na židli za počítačem (aby netrpěla celá páteř a já měla dobrou oporu v nohách), jak zvedat břemena (a neublížit si u toho – tzv. „nestrhnout si záda“) a jak správně spát (např. kolik mít polštářů pod hlavou, abych si nekřivila páteř v noci).  

Narazila jsem na vynikající článek „Děti se musí hýbat. V opačném případě mají handicap do budoucna, varuje neuroložka Chlupová“, (i záznam) na rádiu ČRo Plus, kde hovoří neuroložka Jaroslava Chlupová o tom, jak se děti v naší zemi trestuhodně málo hýbají, což má za následek špatné držení těla, ale také mnohá poškození. Chlupová konstatuje, že děti se nehýbají proto, že jejich rodiče nemají pohyb. https://plus.rozhlas.cz/deti-se-musi-hybat-v-opacnem-pripade-maji-handicap-do-budoucna-varuje-neurolozka-8351684

Skvělý článek je také na serveru iDNES.cz, který se jmenuje: „Téměř každé dítě má vadu držení těla, upozorňuje specialistka.“ Přečtěte si jej zde! https://www.idnes.cz/brno/zpravy/jaroslava-chlupova-lokomoce-pohyb-deti-vada-drzeni-tela.A180521_402676_brno-zpravy_dh

Jak se tedy zdá, problémy od útlého dětství má v současné době obrovské množství dětí a tím i celé rodiny. Pokud něco neuděláme, ortopédové budou mít práce nad hlavu a fyzioterapeuti k tomu.

ZÁKLADNÍ CVIČENÍ  

Když jsem se po několika hodinách fyzioterapie naučila základy, přešly jsme k cvičení. To bylo pro mě také velice důležité. Velice mě potěšilo, že jsem se dozvěděla, že když budu pravidelně cvičit, přestane mě všechno bolet, budu v kondici a budu moci zapomenout na bolesti. To byla pro mě velká motivace.

A tak jsem se následné měsíce učila, jak správně cvičit. Nejdříve jsem své fyzioterapeutce předvedla, jak jsem dosud cvičila sama. Běhala jsem a poté prováděla protahovací cviky a pár posilovacích cvičení. Většina toho byla špatně. Základ byl dobrý, ale stačilo třeba trochu něco pozměnit, např. špatný úhel zad při cvičení a bylo zle. Místo toho, abych si cvičením pomohla, jsem si ubližovala ještě víc.

Víte, co mě překvapilo nejvíc? Že cviky, které jsem se naučila v dětství ve školce, např. švihy rukama nahoru a dolů či rytmické švihání rozpažením oběma rukama atd., jsou pro dospělého člověka zničující. Dětem pomohou (protože jsou ve vývinu), ale dospělým ublíží.

Také jsem se dozvěděla, že pokud pracuji na počítači, musím nejen správně sedět, ale abych si neničila záda a nepřetěžovala extrémně svalstvo, měla bych práci každých dvacet minut přerušit a protáhnout se. Trochu si zacvičit, nebo aspoň si zablbnout (zatancovat) u oblíbené písničky. Stačí pět minut.

HODNĚ CHŮZE, BĚHÁNÍ A CVIČENÍ KAŽDÝ DRUHÝ DEN

Fyzioterapeutka se mě ptala, kolik času trávím pohybem denně? Říkala, že většina lidí, kteří k ní chodí, přijedou autem, zacvičí si a odjedou autem. V práci celý den prosedí a není divu, že jejich tělo trpí. Ale takové problémy s páteří a zatuhlými svaly, jako máme my dnes, naši předci nemívali. Ti přeci jenom stále neseděli u počítačů, ale celý den se hýbali při práci a také často chodili pěšky. Měli tedy přirozený pohyb. A to je to, co nám chybí. Nejsme zkrátka stvořeni k tomu, abychom pracovali osm a více hodin s počítačem, celé hodiny seděli a nehýbali se. Ačkoliv to tak má převážná většina lidí v současné době, je to naprosto destruktivní a tento styl života si vybere svou bolestivou daň na našem zdraví.

Myslela jsem si, že mám docela dost pohybu, že určitě zvládnu pět kilometrů denně. Ale když jsem si nainstalovala do mobilu krokoměr, ukázalo se, že to byl omyl. Pouhé tři kilometry denně a někdy ani to ne. Fyzioterapeutka mi řekla, že to není špatné. Někteří její klienti neujdou za den ani kilometr… Prý co by dala za tři kilometry v jejich případě!

To mě nepovzbudilo, ale krokoměr mi umožnil, abych si hlídala pohyb. Kam je to možné, chodím pěšky. Trasy si v žádném případě nezkracuji, ale naopak záměrně prodlužuji a pravidelně běhám. Snažím se nakrokovat 10.000 kroků denně, což je necelých osm kilometrů. Každý druhý den cvičím cviky, které jsem se naučila.

Jaký je výsledek? Ortopéd i moje fyzioterapeutka měli pravdu. Bolest postupně zmizela, já se cítila lépe a díky cvičení jsem se navrátila do velmi dobré fyzické kondice, jakou jsem měla ve dvaceti letech. Dnes je to osm let, co pravidelně cvičím a cítím se báječně. Jediné, na co musím dbát, je, abych nebyla líná a nevynechávala cvičení.

Krásné letní dny a hodně pohybu vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander