Co k Vánocům? Nic nechci, já mám všechno

Bude to znít skoro jako v pohádce, ale moje rodina i přátelé mají všechno, co potřebují. Dokonce i sny mají splněny. Takové lidi je pak těžké o Vánocích potěšit. Ale co udělat radost těm, kteří to ocení? Někoho překvapit?

RODINA, KTERÁ MÁ VŠECHNO, CO POTŘEBUJE

Tak tohle je odpověď, kterou slýchávám už několik let. „Kdy to tak asi začalo?“ kladu si každoročně otázku. Myslím, že zhruba před sedmi lety. Nejdříve se jednalo o moji nejbližší rodinu, matku a bratra. Ráda bych jim udělala radost a zahrála si na „Ježíška“. Nicméně kdykoliv jim nějakou dobu před Vánoci zavolám a nenápadně sonduji, co by se jim tak asi hodilo a jestli něco nepotřebují, odpověď je pokaždé stejná: „Já mám všechno, co potřebuju. Nedělej si starosti a zbytečně neutrácej!“

Když se nenechám odbýt, a jim už také dochází, že moje otázka směřuje ke Štědrému dnu, tak odpoví: „Vážně si nedělej starosti. Však ty těch peněz taky moc nemáš… A já když něco chci, nebo si něco přeju, tak si to prostě koupím rovnou. Není nic, co bych si přála.“

Kdykoliv jsem se nenechala odradit, tak to stejně dopadlo špatně. Ať už to byla větší věc, která byla dražší či drobnost jen tak pro radost, nesetkala jsem se s kladným přijetím. Většinou se mi dostalo odpovědi: „Proč to kupuješ? To jsem si koupila už před půl rokem. Já jsem ti to neřekla?“ anebo tak trochu drsnější odpověď od bráchy, „ségra, to byla ale blbost! Příště si to odpusť!“

A tak, ačkoliv to zní tvrdě, přestala jsem téměř své rodině kupovat dárky. Snad jedině když mě někde něco opravdu zaujme a já jsem na sto procent přesvědčená, že tohle by mělo šanci na úspěch, pak si dodám odvahy, nenechám se odradit, jdu a koupím to.

Jenomže takových odpovědí přibývá. To není jenom moje nejbližší rodina, ale také vzdálenější příbuzní. To zase vím od jejich dětí, kteří už nevědí, jak udělat radost svým rodičům.

PŘÁTELÉ, KTEŘÍ SI NIC NEPŘEJÍ…

V poslední době jsem se však se stejnými reakcemi setkala také u svých přátel. „Proč si děláš starosti? Možná bychom mohli Vánoce vypustit?! Já mám všechno, co potřebuji.“

Se stejnou reakcí jsem se setkala také u narozenin a svátků, když jsem se nenápadně zajímala, co by dotyčným udělalo radost.

ŽIJEME V ZEMI SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ?

A tak zjišťuji, že mám kolem sebe vlastně jedině spokojené lidi, kteří mají nejen naplněné potřeby, ale rovněž i přání a sny, protože si je splní okamžitě, když je právě napadnou. Snad bych jenom podotkla, že se jedná o zcela normální lidi se zcela obyčejnými příjmy či důchody.

Je to na jednu stranu dobrá zpráva. Žijeme v zemi splněných přání! Kdo by si to kdy pomyslel? Zní to téměř pohádkově… Zcela jistě je to důvod k radosti, protože jestliže máme všechno a nic nám nechybí, můžeme být přeci spokojení.

Snad proto nerozumím, proč u nás neustále panuje jakási „blbá nálada“. Proč se na sebe nedokážeme usmívat? Proč jsme věčně „naprudění“ a naštvaní? Proč na nás ta spokojenost a štěstí není vidět? Proč ji nedáme najevo svou radostí? Téměř to vypadá, že neumíme dát najevo spokojenost, anebo že ji dokonce před druhými z nějakého důvodu tajíme.

MOJE SEZNAMY

Na druhou stranu je pro mě takové zjištění těžké, protože zjišťuji, že už nemám kolem sebe lidi, kterým bych mohla jakkoliv udělat radost.

Já sama jsem ve zcela odlišné situaci. Potřebuji a přála bych si spoustu věcí. Proto mám dva seznamy. Jeden se jmenuje „SEZNAM NUTNÝCH VĚCÍ“, kam si zaznamenávám věci, bez kterých se dlouhodobě žít nedá a které nutně potřebuji, ale momentálně si je nemohu dovolit.

Vzhledem k tomu, že si nikdy nekupuji nic, na co nemám a nezadlužuji se různými leasingy a půjčkami a ani nevlastním žádnou kreditní kartu, je pro mě jedinou cestou šetřit. Nestěžuji si, je to moje rozhodnutí. Nekupovat věci na dluh je podle mého správné. Když našetřím potřebnou částku, tak si postupně věci kupuji a pak věci na seznamu s radostí odškrtávám.

Například jsem potřebovala novou postel a matraci. Tu jsem si pořídila vloni. Teď mám na seznamu novou ledničku, která mi pomalu odchází, nové elektrické obvody do bytu či notebook.

Pak mám druhý seznam, který nese název „SEZNAM PŘÁNÍ“, kde jsou položky, které nejsou k životu důležité, ale udělal by mi radost. Například dovolená či nová kuchyňská linka. Tento seznam odpočívá na svém místě a až bude můj první seznam naplněn, vyškrtán a nakonec triumfálně roztrhán, přijde na řadu tento seznam.

Zjistila jsem, že když mám kolem sebe lidi s naplněnými potřebami a kteří nic nepotřebují, jsou přesvědčeni, že ani ti druzí nic nepotřebují. A tak postupně přestávám dostávat dárky, nejen k Vánocům, ale i k narozeninám a svátkům. Musím poctivě přiznat, že dárky jsem vždycky dostávala nesmírně ráda. Užívala jsem si rituál rozbalování, okamžik překvapení, ale také samotný dárek.

Žijeme tedy v zemi, kde se většině lidem žije opravdu velmi dobře, naše potřeby jsou naplněné a užíváme si života. Plníme si přání a sny a možná dokonce často nevíme, co si s našetřenými penězi počít.

KOHO TEDY POTĚŠIT? KOMU MŮŽEME UDĚLAT RADOST?

Dospěla jsem tedy k názoru, že když nemohu udělat radost rodině a přátelům, mohu potěšit ty, kteří tolik štěstí v životě nemají. Dokonce zjišťuji, že mi to přináší obrovskou radost, když mohu někomu pomoci a něco mu darovat.

Našla jsem projekty, které mohu s klidným srdcem podpořit a mám jistotu, že mé finance podpoří to, co je slibováno a nikde se cestou neztratí v cizí kapse.

DĚTSKÝ DOMOV CHARLOTTY MASARYKOVÉ NA ZBRASLAVI

Několik let jsem podporovala Dětský domov Charlotty Masarykové v Praze na Zbraslavi. Pokud byste chtěli podpořit tento projekt, více informací najdete zde: http://www.ddzbraslav.cz/kontakt.php

Jedná se o děti ve věku od jednoho do tří let, které neměly v životě štěstí, aby se narodily do milující rodiny. Vyrůstají tedy v dětském domově, kde se o ně stará vynikající tým lidí, kteří se jim snaží vynahradit to, co jim chybělo a přinést jim dětství, kde by byly radost, zážitky a trochu toho štěstí.

RODINA LYSAKOVÝCH Z KYJEVA

Po mnoha letech jsem se opět setkala se svou nejlepší přítelkyní Viktorií Ovsyannikovou, provdanou Lysakovou. Viktorie žije v Kyjevě se svým manželem Sergejem a mají tři děti, Michaela, Davida a nyní se jim má narodit dcera Gloria. Kromě řádného vzdělání se věnovali také studiu teologie a před několika lety založili církev, kterou dnes navštěvuje asi šedesát lidí. Manželé Lysakovi tuto církev vedou a slouží.

Kyjev je sice vzdálen od válečné zóny na východě Ukrajině stovky kilometrů, přesto je ve vzduchu cítit válka. Manželé Lysakovi měli několik pracovních nabídek ze zahraničí, ale odmítli je.

Lysakovi jsou nadšení křesťané plní naděje a víry. Milují svůj ukrajinský národ a svou zem, kde chtějí žít a sloužit Bohu, i když politická a ekonomická situace v zemi je těžká. Sergej a Viky mají kromě práce v církvi také dvě až tři různá zaměstnání.

Žijeme v České republice, kde je nadbytek všeho. A tak je pro nás těžko představitelné, že někdo nemusí mít věci, které jsou pro nás samozřejmostí, jako jsou třeba boty, žehlička či počítač.

Rodina Lysakových je podle mě právě ta, která uvítá jakoukoliv materiální či finanční pomoc a bude se z ní z celého srdce upřímně radovat. Pokud byste chtěli pomoci také i vy, najdete během pár dnů další informace na mém webu: www.siander.cz  

VÁNOČNÍ ČAS JE ČASEM DÁRKŮ A PŘEKVAPENÍ         

Není právě vánoční čas o tom, abychom překvapili ty, kteří to nečekají? Abychom udělali radost těm, kteří potřebují pomoc?

Přeji krásné předvánoční čas a splnění všech přání! Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie a informace o Dětském domově Charlotty Masarykové jsou dostupné zde: http://www.ddzbraslav.cz/index.php

Fotografie dostupné z Flikr.com zde: www.flikr.com