Ach, proč se ti muži tehdy jenom nevyjádřili?!

Po mnoha letech se mi ozvalo několik mužů, kteří se přiznali, že mě kdysi tajně milovali. Byla jsem v šoku! Nic jsem totiž netušila. A teď, po mnoha letech, je pozdě. Muži, jestli tajně milujete nějakou ženu, vyznejte jí lásku! 

JAKO ZE ZNÁMÉHO FILMU „LÁSKA NEBESKÁ“

Vzpomínáte si na scénu z filmu „Láska nebeská“ z roku 2003, kdy se čerstvě provdaná Juliet (Keira Knightley) za Petera (Chiwetel Ejiofor) dozví, že jeho nejlepší přítel Marc (Andrew Lincoln), který se k ní choval velmi chladně a odměřeně, ji vlastně celou dobu tajně miluje?

Juliet se to dozví, když Marca požádá o svatební video… Zjistí, že většina záběrů kamery na svatbě byla zaměřena pouze na ni. Marc stále hledá způsoby, jak se se svými city Juliet svěřit, ale nenachází odvahu a zoufá si. Pak ale během Vánoc zazvoní u dveří novomanželů, pustí koledy z magneťáku a formou psaných vzkazů sdělí Juliet, že ji miluje. Podle něj je totiž Juliet prostě perfektní! A bude ji milovat až do smrti…

Když jsem viděla tuto scénu ve filmu poprvé, bylo mi Marca strašně líto, protože Juliet je provdaná za jeho nejlepšího přítele. Takže i kdyby šlo o lásku sebevětší, nikdy nemohla dojít naplnění. A také ve filmu naplnění nedojde. Marc odhalí Juliet své city, Juliet za ním sice ještě vyběhne z domu a políbí ho, ale oba vědí, že to je všechno. Konec. Což si také sám pro sebe Marc cestou domů šeptá.

Film byl natočen v roce 2003 a já jsem ho viděla asi o tři roky později. A vzpomínám si, jak jsem si tehdy říkala, že musí být krásné, když je někdo tajně milován či zbožňován někým jiným. A dokonce jsem si tehdy přála, aby se našel někdo, kdo by mě z hloubi svého srdce tajně miloval…

O PATNÁCT LET POZDĚJI…

Když se dnes ohlédnu za sebou, zjišťuji, že se od roku 2003 v mém životě mnoho změnilo. Občas jsem navázala nějaký vztah s nadějí, že bude vážný a bude končit svatbou a založením rodiny. Ale zůstalo jenom u mých přání. Měla jsem na muže velkou smůlu. Vypadá to totiž, že mužům, se kterými jsem trávila čas, o totéž nešlo, i když to na začátku slibovali a plánovali. Časem se ukázalo, že zůstalo jenom u slibů a pro mě to byla velká ztráta času a obrovské zklamání.

Pak se ale občas stalo, že se mi ozval nějaký dávný kamarád, spolužák či kolega. Nejdřív jeden, za pár měsíců další a další… Během patnácti let jich mohlo být tak osm? Někdo se mi ozval po sedmi letech, další po deseti letech, jeden dokonce po dvaceti letech.

VÍŠ, ŽE JSEM BYL DO TEBE TEHDY ZAMILOVANÝ?

Obsahy rozhovorů byly víceméně stejné: „A víš, že jsem byl do tebe tehdy zamilovaný?“

Když tyto rozhovory byly pokaždé téměř stejně, začínalo mi to být nápadné! V každém případě to byl pro mě pokaždé šok! Absolutně jsem nic netušila! A vždycky jsem se ptala: „Jak jsem to asi tak měla vědět, když jsi tehdy nic neřekl ani nedal nic najevo?“

Protože jsme o mnoho let starší, já i moji tehdejší tajní ctitelé, a je nám jasné, že jsme už někde jinde a nelze navázat na něco, co bylo aktuální před léty, dává tu určitou svobodu se přiznat a odhalit své city.

A já, která jsem o těchto ctitelích absolutně netušila, si promítám před očima svoje prožité neúspěšné a někdy katastrofické vztahy, a říkám si: „Proč se jenom tehdy nevyslovil!?“ Můj život by totiž mohl vypadat úplně jinak…

Zásadní je i to, že musím přiznat, že jsem sdílela svůj život s muži, kteří kromě jedné výjimky, nesahali některým mužům (kteří se ale nevyjádřili!!!) ani po kotníky! Jenže já jsem vybírala mezi těmi, kteří se vyjádřili a projevili o mě zájem a ne mezi těmi, o kterých jsem nevěděla.

CO  SI S TÍM PO TOLIKA LETECH POČÍT?

Co se s tím dá dělat? Je mi to líto, ale nemíním truchlit. Nepatřím mezi lidi, kteří by si mysleli, že když něco minou, už neexistuje žádná naděje a prohrála jsem všechno. Ne, věřím, že vždycky existuje naděje! Věřím, že jsem svůj život „neprohrála“ a toho Pravého ještě potkám.

Pokud tento můj blog čtou čtenáři, kteří se počítají mezi křesťany (tak jako já) a mají dojem, že toto není příliš „křesťanský článek“, tak bych ráda napsala, že polovina mužů, kteří nenašli odvahu se vyslovit, byli právě křesťané. Takže se zdá, že hraje roli spíše odvaha a statečnost, které se nedostávalo ani věřícím ani nevěřícím.

KAMARÁDKA, KTERÁ JE CELÉ ROKY BEZ PŘÍTELE, A PŘESTO DOUFÁ...

Před mnoha lety reagovala na můj blog mladá žena, která bydlí nedaleko Prahy. Je to matka samoživitelka, která je velmi statečná a odvážná. Pere se se životem, jak to jde. Několik let, co jsme spolu v písemném kontaktu, se občas jedna druhé zeptáme, jak to vypadá s muži v našich životech. A často obě konstatujeme to samé – není v našich životech žádný muž, se kterým by se dalo počítat pro vážný vztah…

Ale po těch letitých přiznáních mužů to začínám vidět jinak. Co když byl občas opravdu někdo na blízku, ale opět – jenom nenašel odvahu a nevyjádřil se?

SVÁTEK SV. VALENTINA JAKO PŘÍLEŽITOST K VYZNÁNÍ LÁSKY

Možná si položíte otázku - kam tím vlastně mířím? Zhruba za dva týdny, 14. února, nastane svátek Sv. Valentina. Mnohými svátek zatracovaný, ale mnohými také oblíbený. Před léty jsem četla, že ve Velké Británii si nedávají přáníčka, tzv. „Valentinky“ jenom zamilovaní, ale je to čas, kdy právě „Valentinku“ můžete poslat člověku, na kterého celá léta myslíte, obdivujete ho, platonicky milujete, ale nemáte odvahu se k tomu přiznat. A je čistě na vás, zda se podepíšete nebo ne…

Možná právě proto, že si říkáte totéž, co si říkali oni muži v mém životě a nikdy se nevyjádřili: Ale já jsem si myslel, že jsi v tom vztahu šťastná? Já jsem se domníval, že bys mě nechtěla? Myslel jsem, že čekáš na někoho úplně jiného?

Po patnácti letech a několika láskyplných vyznáních, která však zazněla velmi pozdě a byla zmařena, bych chtěla vyzvat muže, aby se vzmužili, chopili se odvahy a vyjádřili se! Možná si říkáte, že by vás dáma vašeho srdce odmítla… Ale jak to můžete vědět, když jste se jí nezeptali? Jestliže je dívka, žena či dáma vašeho srdce volná, naděje trvá! A vy to nesmíte vzdát…

Krásné zimní dny a dostatek odvahy ve vztazích Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

https://www.flickr.com/