Život podle ochránců lidský práv, tentokrát ve zdravotnictví

Vstoupily nám ve zdravotnictví v platnost nové zákony. Zákony psané, jak naši zákonodárci umí. Bohužel. Možná s bohulibým záměrem, ale s pitoreskními následky.

Základní představa je, že musí být chráněna práva každého, stůj co stůj. Další premisa, která kouká z tohoto zákona jako sláma z bot sedláka je představa, že zdravotníci jsou svévolní škůdci pacientů. A pokud je pacient dítě, musí být přece chráněno!!!

V zákoně se píše, že v případě výkonů nebo úkonů (plánovaných, u akutních je to v poněkud vhodnějším režimu) které mohou vážně postihnout dítě, je třeba informovaný souhlas obou rodičů dítěte.  Výkony, které jsou z hlediska zákona nebezpečné samozřejmě vyjmenovány nejsou. Problém nejenom medicíny je ale to, že v podstatě jakékoliv rozhodnutí nebo úkon, může být v extrému nebezpečné. V extrému třeba i užití jedné tabletky jinak neškodného léku může vést ke smrti ( v případě nepoznané alergie). Nebo přiložení sádry v kombinaci s jinými nešťastnými okolnostmi může způsobit otlaky, nekrózu nebo v extrému i zánik celé končetiny. Takže na opačnou úvahu, který že to ze zdravotnických úkonů je spolehlivě bez jakýchkoliv  možných rizik, odpověď zní žádný.

Optimální je, když mohou oba rodiče přijít k lékaři s dítětem, mohou být poučeni, věc jim vysvětlena a mohou se dohodnout na souhlasu či nesouhlasu. Asi v každém případě. Problém je, když jeden z rodičů má diametrálně jiný názor než druhý. Pro tento případ, podobně jako pro situaci nedostupnosti druhého rodiče je nutné požádat soud o stanovení opatrovníka, který spolu s rodičem rozhodne.  Takže prakticky- požádá se soud, čeká se na stanovení opatrovníka, tomu je potřeby vysvětlit výkon a rizika a ten spolu s rodičem rozhodne. Snad. Soudní výlohy bude platit rodič?  Kolik to bude stát času lékaře  a jak to bude dlouho trvat zákon neřeší. Tím méně, kdo to tomu lékaři zaplatí. A že mu to vezme spoustu času snad ani nikdo nepochybuje.

Pro situace  rodičů bojujících proti sobě a jako zbraň beroucích svoje děti si reálný průběh moc neumím představit - bude se ten druhý odvolávat, aktivně bránit? Jak dlouho to vše bude trvat? Že jeden z rodičů má svěřeno opatrovnictví přece nemůže bránit druhému rodiči páchat dobro na svém dítěti! Proto názor obou rodičů má stejnou hodnotu.

Že se vám to jeví jako Kocourkov?  To ale zdaleka není konec všem stupiditám kolem této situace.  O povaze a průběhu výkonu zákon nakazuje informovat dítě v přiměřené podobě a zaznamenat jeho názor na věc.  To si fakt umím představit. Řeknu jen lehce, že to bude trochu bolet a všechny výhody do budoucna jsou vymazány. Prostě dítě nechce, aby ho něco bolelo a budoucí výhody nebo komplikace jsou mu šuma fuk. Pravda, do věkové hranice 10 - 16 let se nemusí při souhlasu obou rodičů a jasnému vyhodnocení zdravotníka na názor dítěte brát ohled. Tak proč se má zaznamenávat? A jak řešit situace „bojujících“ rodičů s nesouhlasem dítěte? A co názor 13letého chlapce proti názoru rodičů? Bude rozhodovat soud?

Ministr Heger se nám vyjádřil, že spoléhá na rozum zdravotníků a že se v případě takových banálních výkonů jako je třeba běžné očkování  nemusí snad získávat souhlas obou rodičů. Bože, co to je? Kdyby se spoléhalo na zdravý rozum lidí, nemuselo by se spoléhat na zákony. Pokud společnost vyjadřuje svoji vůli zákonem, má ho zdravotník ignorovat? A co se stane, když se běžné očkování ukáže jako škodlivé pro to konkrétní dítě? Je to sice naprosto raritní, ale možné to je. A když rodič dá k soudu lékaře, přijde ho tam ministr hájit, že přece zdravý rozum...  No to snad ne. Takže ministr nás pobízí k obcházení zákona na vlastní riziko?  Nebo pobízí rodiče, aby si to vyřídili se zdravotníky , kteří podle nich nemají zdravý rozum a chtějí dodržovat zákon?

Možná bohulibá myšlenka ochránců lidských práv vede bohužel k postižení všech zúčastněných - zdravotníků, rodičů, nakonec i dětí, celé společnosti. Vede ve většině případů k mrhání časem a energií rodičů i zdravotníků, v některých případech k složitému vyjednávání o banalitách  nebo k řešení soudem. Možná, pokud by se spoléhalo na zdravý rozum všech zúčastněných a jen pro případ zásadní kolize názorů by byl vyhrazen soud, nekomplikovalo by to život nikomu a ve svobodné společnosti má přece občan dost možností, jak hájit svoje práva nebo práva svého dítěte.

Zdá se, že naši zákonodárci nevěří ve zdravý rozum lidí, nebo nejsou přesvědčeni, že je zde svobodná společnost. Tak se raději vyrobí další legislativní zmetek.