Zdravotní politika v České republice na rozcestí

V mém článku http://selucky.blog.idnes.cz/c/319895/Deficity-zdravotnictvi-v-Cechach-z-pohledu-svobody-obcana.html jsem popisoval naše zdravotnictví převážně z pohledu pacientů. Pohledy lékařské veřejnosti jsou docela známé, současné restrikce na úkor kvality ale nejsou žádným překvapením, jde jenom o pokračování běžícího vývoje. Na jednu stranu roste cena nových technologií a léčiv, na druhou stranu demografické změny vyvolávají vyšší spotřebu péče. A to v systému, který je podfinancovaný tak, že relativně nevelká změna v současnosti se ho zdá destabilizovat zásadně.

Problémem z hlediska státu i zdravotnických zařízení je, že používané regulace jsou jenom  „úřednické“, plošné, neberoucí ohled  na reálné ceny výkonů ani na pacienty vyžadovanou spotřebu. Pokud snad tomu někdo nevěřil, myslím, že pěknou citací je část projevu náměstka ministra zdravotnictví, kdy mluví o tom, že ceny výkonů nerespektují tržní cenu (tedy jsou pod ní, dokonce dnes reálně často  pod nákladovou složkou ceny) a považuje to za normální (…..  cena, již pacient platí za službu, které se mu dostane, prostřednictvím odvodu daně pojišťovně, neodpovídá tržní ceně služby.…..) viz: http://www.tribune.cz/clanek/29248-nosek-lekari-meli-dost-moznosti-vyhlasku-ovlivnit  Jeho zdůvodnění má logiku jenom  v pohledu úředníka pojišťovny, nikoliv pacienta a tím méně zdravotnických zařízení.

Stát, pojišťovny se snaží touto cestou uregulovat pomalejší růst ekonomiky a nedostatečně stoupajících odvodů.  Výsledkem je samozřejmě místo kvalitní péče postupný přechod k jejím náhražkám, což je obecně platný poznatek z reality posledních let. Ne snad že by o to pacienti nebo zdravotnická zařízení (ZZ) stála, ale jsou ekonomicky donuceni k tomuto postupu.

V tomto momentu se problém nesvobody pacienta ( nucený odvod zdravotní daně, jen jedna možnost kvality poskytovaných služeb a další deficity) a nesvobody ZZ objevují v plné nahotě. Také z hlediska státu a pojišťoven je opravdové unikum nepoužívání jiných regulací.

Stát má v principu dvě možnosti. Regulovat spotřebu zdravotnických služeb omezením jejich nabídky. (nikoliv ceny výkonů, ale omezení dostupnosti  ZZ a služeb)  a současně udržením dostatečné kvality a mj. i respektováním cen blízko tržních v těchto zdravotnických zařízeních. Tato cesta je v ČR zřejmě politicky neprůchozí (nepovedené rušení nemocnic) a musela by také být doplněna možností, aby se pacient léčil mimo tento systém v kolaterálním systému svobodných privátních zařízení, za tržní ceny. Podobný systém je léta ve Velké Británii, ale i tak bohatá zem má zásadní problémy s financováním zdravotnické služby (NHS). Obyvatelstvo VB je stále víc nespokojeno s rozsahem a dostupností služeb v rámci NHS. Privátní systém je úplně oddělen, jak finančně tak většinou i fyzicky, proto je poměrně drahý a tím málo dostupný. Zajišťuje ale dokonalou dostupnost a slušnou úroveň služeb pro movitější, nebo zaměstnance bohatých firem. Popravdě si neumím představit, že by se naši občané spokojili s kvalitou, rozsahem a dostupností péče podobného rozsahu jako v britské NHS. Pozoruhodné je, zvláště  prismatem dnešních dní v ČR, že zdravotníci jsou i ve státním systému NHS placeni solidně.

Představa, že by se v ČR dala ufinancovat zdravotní péče v rozsahu a kvalitě, jak je slibována pacientům a jak je virtuálně požadována (na úrovni Německa) je v realitě ekonomiky ČR nesmyslná. Aproximativně by to znamenalo násobky peněz jdoucích do zdravotnictví, což jistě není reálné.

Druhá principiální možnost je regulace služeb cestou peněženky pacienta. Obvyklý model je určitý stupeň základní péče, která je placena daní nebo základním pojištěním spolufinancovaným státem (nepracující), jde většinou o základnější péči, zavedené metody, levnější varianty léčení s přijatelnými výsledky a kvalitou, také bez zásadní spoluúčasti pacienta nebo "zdarma". Prostě kvalita a rozsah péče odpovídá vloženým prostředkům. Tento systém je doplněný připojištěním, nebo jinak nadstandardně placenými službami, bez omezení kvality a dostupnosti fakticky, pouze ekonomicky. Takový systém v mnoha variantách je také funkční, dá se doplnit  o spořící prvky, bonusový a malusový systém a podobné vymoženosti známé z pojištění v jiných oblastech. Umožňuje také prolínáním základních a nadstandardních služeb solidní profinancování standardní úrovně, celková cena pro pacienty nemusí být zdaleka nijak výrazná, protože dojde k omezení nesmyslné spotřeby dnešních dní, každý pacient i při sebemenší spoluúčasti velmi zvažuje, zda potřebuje to nebo ono vyšetření či léčení. Pro zdravotníky by to znamenalo méně výkonů ale za tržní, nebo blízko tržním ceny.

Ve světě vzniklo z historických ekonomických a politických důvodů mnoho variant organizace zdravotní péče, taky s různými prvky regulace a financování. Prakticky jeden z nejmizernějších je v dnešní ČR a bude se dál s pravděpodobností blížící se jistotě jenom dál horšit. Myslím si, že v dnešní rozjitřené situaci má cenu se zamyslet, jaké jsou možnosti změn a jak se k nim dostat. Dnešní systém s neobyčejnou mírou nesvobody a dirigismu státu je jistě určen k rozkladu, nebo k zásadní reformě. Bylo by dobré, aby občané ve svém zájmu pochopili, že politici, kteří o zdravotnictví jenom mluví, slibují vzdušné zámky, kvalitní a dostupnou péči,  nedělají mnoho nebo nic pro skutečné řízení zdravotnictví k těmto cílům a financování těchto slibů. Takže postupně se ze slibů stává jen virtuální realita, V tom mají prsty všechny vlády za posledních 20 let, posledních 10 let je obdobím, kdy i ekonomický nedouk musel pochopit, že tento systém nemá budoucnost a že by se s ním mělo hned a docela radikálně něco udělat. Co fakticky udělaly různé vlády, koalice i opozice každý občan může posoudit sám. Ono je to politicky nepopulární, lepší je vystupovat, plná ústa blaha občanů a nedělat nic. Toho jsme si ale užili už dost.