Restrikce ve zdravotnictví byly, jsou a budou

Zdraví jako hodnotu si nedovolí nikdo zpochybnit. Proto tak citlivě vnímáme jakoukoliv snahu o omezení zdravotní péče. Zvláště těžké  je to pro nezdravotníky, kteří většinou nejsou schopni rozlišovat v léčení věci podstatné a méně důležité, postupy, metody a léky nezbytné k léčení a vyléčení  od těch zbytných. Přitom disproporce mezi možnostmi ekonomiky a rostoucími náklady jsou zcela zjevné. Proč tedy nerozdělit léčebné metody a postupy na  nezbytné, podstatné a ty zbytné? Jak vyřešit střet mezi zbožnými přáními u pacientů, podporované politikařením některých takypolitiků a realitou ekonomiky? Je to vůbec legitimní?

Většina občanů vyspělých států Evropy získala v posledních 100 letech pocit, že jako občané svého státu mají na zdravotní péči nárok podobně jako třeba na penzi a že toto má za něj stát zařídit. Postupně ho o tom přesvědčili politici v rámci svých předvolebních bajek, podporují je v tom samozřejmě media a pro státy se socialistickou historií je to ještě výraznější proto, že na ně desítky let působila dokonalá propaganda o špičkovém socialistickém zdravotnictví zdarma a pro všechny. Sice to bylo jen zbožné přání, jak vám potvrdí každý zdravotník pracující v těch letech, ale jiné informace v podstatě nebyly, zdarma to bylo a propaganda byla dokonalá, tak dobře se ji věřilo.....Tento pocit nároku na špičkovou zdravotní péči občanů je ve velmi dobrém souznění s pochopitelnou snahou zdravotníků o posouvání hranic poznání a možné péče. Každý z nich chce z mnoha důvodů  dělat svou práci stále líp a poskytovat péči na stále vyšší úrovni.

Do tohoto přání vstupuje ekonomika, kdy zvláště pokud je "novinka" placena  dobře státem nebo pojišťovnou, daleko lépe a rychleji se zavádí do širšího užití. V reálu  kromě medicínské důležitosti hraje také roli schopnost lékařů i firem lobovat za solidní zaplacení metody. Takže novinky se často nezavádí jenom podle medicínské důležitosti , nebo podle prospěšnosti pro pacienty, ale také pro mnoho nemedicínských důvodů. Ukazují to krásně na první pohled nepochopitelné rozdíly v zavedení novinek do systému zdravotnictví toho či onoho státu. Jak jinak vysvětlit třeba množství stentovaných kardiopacientů v ČR, které procentuálně  zjevně překračuje užití této metody ve většině vyspělých států světa? Nebo jak vysvětlit, že Řecko je v počtu CT a NMR vyšetření špičkou ve světě, dokonce i před USA? Pak se také nabízí myšlenka, zda takové rozdíly jistě s finančními dopady také vedou k lepšímu "zdraví" obyvatel té které země, což ale statistiky většinou popírají.

Tragické důsledky má navíc postup většiny politiků. Při vyprázdněnosti dnešní politiky, nedostatku  "velkých témat" a chybění podstatné hrozby pro národ (válka) si dělají kolbiště ze zdravotnictví.  Z hlediska jejich zájmů (udržení se u moci a získání peněz ) je to sice pochopitelné, ale v porovnání s realitou zcela zničující. Místo věcné diskuze  o problémech a jak je řešit tu máme hodiny v médiích a stovky stran v tisku o otřesné problematice třicetikorunových poplatků a děsivých nadstandardech. Přitom toto je opravdu z hlediska financování nezbytných zdravotnických úkonů i z hlediska dopadu na finance občanů zcela okrajová věc, chtělo by se říct v podstatě jenom virtuální realita. Ale pozor, vyhrává to volby, takže vše je dovoleno! A media nemají o čem psát, tak hurá- je tu téma. A píší a publikují, sice bez pochopení souvislostí, jenom plytce, ale zaplní se čas a strany, občany to zajímá a reklama se prodá. Tak co. Jde zase o prachy. Diskuze o zodpovědnosti těchto politiků nebo medií je snad celkem  zbytečná. Problémem  je ovšem to, že mezi občany je i díky tomu naprosté zmatení v tom, co je důležité reálně a co jenom virtuálně a pro politiky. Důsledkem toho je tuhý odpor proti jakýmkoliv změnám, který v důsledku poškozuje hlavně právě řadové občany, pro které by tyto změny měli provádět  politici hodní toho jména.

V posledních letech se dramaticky mění situace. Na jedná straně z důvodů známých exponenciálně rostou náklady na financování zdravotní péče. http://selucky.blog.idnes.cz/c/183982/O-cem-se-v-politice-kolem-zdravotnictvi-cudne-nemluvi.html  Na druhé straně vyprázdněná státní pokladna nedává možnost pokračovat ve financovat tohoto  nárůstu stejným stylem. A to rozhodně nejenom v ČR, ale ve většině bohatých států světa.

Z tohoto hlediska jsou zajímavé také údaje o spoluúčasti na zdravotní péči. Uvádí se, že ČR je jedna ze zemí, kde spoluúčast na zdravotní péči je minimální. Mluví se o  cca 17%. Problém je, že je to jako obvykle počítání hrušek s jablky. Protože našich 17% je z více jak 50% vydáváno za potravinové doplňky, vitamíny, tedy nesmysly, které nemají s podstatnou léčbou nic společného. Taky v jiných státech tyto se zbytnosti do nákladů na zdravotní péči nezahrnují. Takže našich 17% se hravě smrskne na zhruba 7% ve srovnání s více jak 20% většiny rozvitých států Evropy. Jak to jde dohromady s parlamentními a mediálními výlevy politiků jsem už uváděl. Také je zajímavý paradox, kdy v situaci zdravotnictví placeného státem , daní či pojišťovnou chtějí pacienti naprosto všechno, zdarma a bez poplatků. Přitom je evidentní, že kdyby to platili přímo, ze své kapsy, chovali by se diametrálně jinak. Prostě zvažovali by vynaložení každé korunky, její efekt a potřebnost. Stačí se podívat do států, kde není zdravotnictví garantováno státem, což je dnes většina světa.

Dnešní plamenné debaty o reformě zdravotnictví většinou vycházejí z naprosto mylného předpokladu, že v minulosti nebo v současnosti bylo zdravotnictví v podstatě v pořádku a že nebyly žádná omezení. O hlubší minulosti škoda mluvit, kdo by si nepamatoval zamčené skříně s nedostupnými léky na oddělení k použití primářem jenom pro VIP, pašování brufenu a jiných daleko podstatnějších léčiv z Jugoslávie i odjinud, plánování nákupu přístrojů ze západu s předstihem 5 let a i tak omezené zdroje na tyto a jiná zvěrstva  o tom neví nic. Představa že ani v současnosti není žádná restrikce je taktéž podlehnutí zbožným přáním a virtuální realitě našich politiků. Teoreticky sice mají všichni dostupné všechno, jak je to v reálu rozhodují pojišťovny tím , co jsou ochotny nebo schopny zaplatit nebo proplýtvat. Že se to obecně neví - asi se to nechce vědět. Fakt je, že zdravotníci mají problém kritizovat vlastní zdravotnické zařízení nebo toho, kdo mu platí (pojišťovny), ono by to taky odrazovalo pacienty. Politici většinou pravdu pokud ji znají přiznají jenom omylem, novináři nemají chuť a důvod rozkrývat pravdu v souvislostech (což je nejenom pro laika velmi obtížné a dalo by to spousty práce) a tak občané žijí v blahém bludu, že je všechno naprosto v pořádku.

Člověk pak docela chápe jejich zděšení a odpor k jakýmkoliv změnám. Nechápou , proč by se měly dít, nemají o tom informace  a těch pár textů v nemasových mediích na věci nic nezmění. Mají obavy (podporované medii a části politiků), že se jim sáhne do peněženky a jsou přesvědčeni po desetiletích mediální masáže, že k tomu není žádný důvod. Že jim ti darebáci sáhnou do peněženky jenom proto, aby je okradli a že oni (občané) za to nic nezískají.  Co by také získali, když je všechno v pořádku! Že se  ve zdravotnictví hlavně krade a to kdyby se vyřešilo, zas bude dobře a hlavně, občany to nebude nic stát. Omyl. Krade se všude stejně a musí se to řešit obecně, protože izolovaně ve zdravotnictví se to nevyřeší. Krom toho, i kdyby se ve zdravotnictví všechny peníze dostaly do léčení, stejně by to nestačilo.

Když to tak sleduji zevnitř i z venku, jeví se mi, že ať je u moci kdokoliv, bude muset zahájit zásadní změny ve financování zdravotnictví. Ať o tom budou mluvit nebo ne, stejně do dopadne pod tlakem objektivního vývoje tak, že se medicína rozdělí na nezbytnou a zbytnou. Čím dříve, tím lépe. Mám docela obavy z toho, že pod tlakem opozice a odborů bude reforma velmi měkká, že zůstane spoustu nesmyslů v plné úhradě pojišťovnami, že z povahy zájmu politiků o udržení se u moci  nebude reforma a nastolení pořádku dostatečně zásadní. Že proto nebudou peníze na některé podstatné záležitosti.

Současná vláda je v docela nezáviděníhodné situaci. Chtěla by reformovat zdravotnictví, nic jiného ji také nezbývá z hlediska reálií. Na druhou stranu je to proti odporu velké části občanů podporovaných opozičními politiky (jenom nás chtějí okrást, vždyť je vlastně všechno v pořádku, tak proč to měnit), taky proti vůli velké části zdravotníků (omezení svobody, omezení volného zkoušení novinek a zavádění nejnovějších technologií, nebo taky existenční obavy) s přizvukováním masových medií. Odpor "silných" podnikatelů a firem ve zdravotnictví schopných zařídit si solidní platby od pojišťoven je také zřetelný. Zavedení průhlednosti a pořádku by pro ně byl také problémem. 

Z hlediska těchto faktů je jasné, že o hloubce změn a o standardu a nadstandardu nemohou rozhodovat ani lékařské, ani pacientské organizace, ale ani pojišťovny. Míru těchto změn musí, chtělo by se říci bohužel, nastavit  politici. Snaha převést to do rukou lékařů nebo pacientských organizací je zjevně nereálná. Také je hloupost chtít je přesně vymezit zákonem.Dnešní společnost, medicína a ekonomika se mění natolik rychle, že legislativní proces je přespříliš pomalý k eventuálním průběžným změnám , které jsou a budou nutné.

Bylo by opravdu zásadní, kdyby si občané uvědomili, že žádná změna znamená zhoršování zdravotní péče. I když je jasné, že se to od svých politiků ani médií nedozvědí. Stejně je docela zajímavé, kolik lidí si stěžuje na zdravotnictví v porovnání s tím , jak málo občanů podporuje změny. Zvláště ty změny, které by je mohly něco stát.

Část údajů převzato z :  Miroslav Palát - Ano, jde hlavně o peníze, Euro 28, 4.7.2011