V kraji boha Radegasta aneb malé pivovary v podhůří Beskyd

Seznamovat se s malými pivovary v různých koutech naší země je opravdová potěcha pro tělo i ducha. Nejen proto, že produkty každého z nich vyprávějí svůj vlastní příběh, ale i proto, že když člověk překoná vrozenou lenost a vydá se přímo na místo, potká zajímavé lidi a tak nějak víc pochopí duši nápoje, který je pro náš národ neotřesitelným symbolem prosperity a umu. Naše malá expedice pod Beskydy byla poznamenána nejen radostí z poznávání, ale i naprosto otřesným počasím... Možná bůh Radegast pohoršeně trestal naše impertinence směrem k jeho pivu, možná si pozval na pomoc krále Gambrina a další vykutálená HGB božstva z Evropské unie. Tak jako tak, vůle zvítězila nad rozmary klimatu a naše chuťové pohárky byly doslova a do písmene hýčkány lahodnými produkty minipivovarů podbeskydí...

Za hlavní stan expedice bylo zvoleno město Štramberk a to především ze tří důvodů: a) je velice malebné, b) má výtečný městský pivovar c) je strategicky výhodně položeno, takže člověk může kolmo objet vše pivně zajímavé. Jistě, nabízí se otázka, jak se slučuje kolo jako dopravní prostředek, pivo jako cíl cesty a nový silniční zákon... Inu, občas jsem si cestou zanotoval nesmírně vlezlý hit JUDAS PRIEST "Breaking The Law", ale nemohu si pomoct, provinilost byste v našem dvojčlenném pivním pelotonu hledali marně. Pilo i jezdilo se rozumně, den patřil degustacím, večer pivaření. Ale vydejme se na samu cestu za kvasnicovými poklady Valašska.

První položkou našeho itineráře byl valašsko-meziříčský Bon, konkrétně hospůdka U Zetků v Jarcové nedaleko Valmezu, která jako jediná nabízí kompletní sortiment (čili světlé výčepní, světlý a tmavý ležák). Už sama cesta po rozbláceném břehu Vsetínské Bečvy byla strastiplná, o to strastiplnější bylo pak zjištění, že po čtyřech hodinách cesty vlakem budeme o žízni, neboť majiteli se ten den nechtělo otevírat. Velká škoda, Bon tedy našim degustátorským úmyslům úspěšně unikl.

Městský pivovar Štramberk

(zal. 2005, vrchní sládek: Marek Pietoň, piva: světlý ležák Trubač, tmavý ležák The Troobacz + nárazově speciály, varna: 500 l, orientační cena za velké pivo: 25 Kč)

O to větší bylo naše očekávání namířené na vyhlášený Městský pivovar Štramberk. Od roku 2005 navazuje na městskou tradici vaření piva, a to hned dvěma druhy moku: světlým nefiltrovaným ležákem plzeňského typu Trubač a tmavým nefiltrovaným pivem typu flekovského The Troobacz. Nutno říct, že obě barevné varianty nabízejí špičkový chuťový zážitek, světlé připomene Prazdroj v nejlepších letech (navíc s lehkou kvasnicovou dochutí a pouze jemným zákalem), černé zase potěší jemným dotekem karamelu a velmi vyváženou chutí, která jej činí nebezpečně pitelným. Městský pivovar je po všech stránkách dotažený podnik se stylovým hospodským prostředím haškovského ražení, příjemnou a hovornou obsluhou a skutečně vynikající kuchyní, která nabízí jak tradiční pivní pochutiny, tak široký rejstřík pokrmů i pro ty vybíravější. Ceny jsou pro obyvatele hlavního města velmi příznivé (průměrně odhadem mezi 100–150 Kč bez příloh). Připočtěme polohu v centru nádherného města, skvostný gotický sklep, širokou nabídku vín a také páteční harmoniku... K zakoupení je široká paleta suvenýrů, od triček, sklenic, přes klíčenky, pivní karty až po etikety pro sběratele. Je prostě znát, že město Štramberk myslí na turistický ruch, nicméně jejich podnik je zcela prost otravných manýrů některých pražských minipivovarů, které zavánějí továrnou na peníze. Trubač je poctivé pivo a stejně tak poctivě je vám odprezentováno, v bujarém hospodském duchu, kterému možná chybí příjemná dávka "pajzlovitosti", ale rozhodně nepřipomíná pivní Disneyland pro ruské zájezdy.

Minipivovar Příbor

(zal. 2005, vrchní sládek: Ing. Richard Lichtenberg, pivo: 13° Benjamínek, cena za velké pivo: 24 Kč)

Poněkud odlišný příběh zažíváme v nedalekém Příboře (cca 7 km cesty kolmo, navíc převážně z kopce), který se chlubí minipivovarem od roku 2005. Vlastně, na místě je minulý čas, už dovařil, od května 2008 je varna uzavřena a zásoba 13° Ječmínka se dotáčí ve vinárně Oáza nedaleko náměstí. Nevábný normalizační interiér stydlivě ukrývá vedle radegastího chrliče i malý kohout s medově zabarveným a lahodně chmeleným ležákem, který zdobí tvář klasika psychoanalýzy. Pivo je výborné, grafické ztvárnění nápadné, potenciál značky určitě obrovský, nicméně o pivu se něco dozvíte leda z plakátku u výčepu a nemožné bylo zakoupit i pouhou sklenici. Je jasné, že v takovém duchu se zřejmě minipivovar provozovat nedá, člověk si láme hlavu, proč byl zazděn tak výborný nápad... Nicméně, Freud je mrtev, jeho ostatky chutnají velmi dobře, ale už jen dočasně, údajně bude Freudovo pivo občas vařené v Leskovci, ale pokud chcete ochutnat, stavte se ve vinárně Oáza, dokud je. Za pokus určitě stojí.

Minipivovar Hukvaldy

(zal. 2003, vrchní sládek: Petr Neumann, varna: 250 l, piva: světlá 12°, polotmavá 14°, tmavá 12°, orientační cena za velké pivo: 20–24 Kč)

Snoubení nebe a pekla zažíváme o pár kilometrů dál, v Hukvaldech – Dolní Sklenové (opět příjemně "sjezdová" cesta vhodná pro všechna kola). Minipivovar tu běží od roku 2003 a jeho majitelé ustrnuli někde mezi Štramberkem a Příborem. Na jednu stranu člověk pořídí pěkné sklenice, může se pokochat webovou prezentací u terminálu v hospodě, na stranu druhou se skvělé hukvaldské pivo točí v klasické nálevně bez kuchyně (sice sympatické, ale přeci jen) a o místo se opět dělí s jistotou jménem Radegast. Ač je tedy v nabídce minipivovaru světlý ležák, polotmavá 14° i tmavá 12°, na čepu je pro něj pouze jedno místo. Koštujeme tak vynikající světlý ležák s neobyčejně jemnou příměsí kvasnic a chytlavě harmonickou chutí a dáváme se do hovoru s mladým sládkem Petrem Neumannem (22 let). V Hukvaldech vaří od 1. července 2008, před tím působil rok jako sládek u Koníčka ve Vojkovicích – a inspirace vojkovickým pivem je v Hukvaldech hodně znát. Varnu má minipivovar sice malou, ale je patrné, že hukvaldské pivo i při malém rozměru hospody jede, 250i litrových várek se týdně uvaří 5 – 6 (ležáckých tanků je ve sklepě 19). Samozřejmě je možné si objednat bečky různých velikostí. Nezbývá než doufat, že majitelé se odhodlají do podniku přeci jen více zainvestovat, město s nádherným gotickým hradem by si se stylovou hospodou určitě hravě poradilo, navíc když pivo mají skutečně excelentní.

Nedaleko Hukvald, v obci Kozlovice se navíc schyluje k dalšímu minipivovarnickému potěšení, v malebném areálu bývalého fojtství by se mělo od 20. prosince 2008 čepovat místní valašské pivo...

Krátkou epizodu si naše pivní expedice připisuje i v Kopřivnici, kam doráží ve stavu naprostého promočení (v Hukvaldech se ze špatného počasí stalo prachmizerné, navíc cesta je nepatrně terénně zvlněnější). Do varny místního minipivovaru se nám bohužel nedaří dostat, ale valašský kvasnicový Vulkán točí v hospodě Žaba. Přivykli jsme už lecčemus, nicméně stylový interiér sídlištní pivnice s LCD obrazovkou a dojezdem Tour de France přesto zamrzí... zcela ho ovládá radegastí zeleň a podivně zatuchlá atmosféra městských pivnic. Překvapivě čirý Vulkán (18 Kč za 0,5 l) není špatný, ale po předchozích lahůdkách bych ho označil za poněkud nevýrazný. Dost možná ale svou roli hraje prostředí, přeci jen, genius loci a zlatavý nápoj, to k sobě neodmyslitelně patří.

Minipivovar U Koníčka Vojkovice

(vaří od roku 2006, vrchní sládek: Mojmír Velký, varna: 500 litrů, piva: Ryzák světlá 11°, Grošák polotmavá 14°, Vraník tmavá 12° + nárazově speciály, orientační cena za velké pivo: 20–24 Kč)

A to nejlepší nakonec. Minipivovar Vojkovice sice původně nebyl v itineráři, neboť leží poněkud z ruky (cca 25 km od Hukvald), ale díky ochotě a nadšení Petra Neumanna pro dva pražské pepíky se nakonec podíváme i tam. A nezbývá než říci: takhle má vypadat minipivovar. Malý podnik rodiny Velkých nabízí krom restaurace i ubytování, to vše ve velmi příjemném prostředí statku, před nímž se pásávají dva koně (to oni prý dali pivovaru jméno). Na čepu je Ryzák (světlá 11°), pivo s tak překrásně vyváženou chutí, jemnou hořkostí a lahodnou chutí kvasnic, že bych jeho pitelnost označil za smrtící (což se záhy také potvrzuje). Dále si můžete dát natočit Grošáka, polotmavou 14°, která pohladí decentní stopou karamelu a takřka smetanově jemnou dochutí a tmavou 12°, v níž se zazdálo i něco přívětivého kávového podtónu... Všechny tři druhy jsou absolutním požitkem pro chuťové buňky, to vše dokresluje vynikající a levná kuchyně, příjemná obsluha a skvělá atmosféra, která přímo svádí k posezení. Varna v zadní části minipivovaru je taktéž útulná a v ležáckém sklepě se tísní 30 tanků... Vojkovice vaří na objednávku, nicméně v létě je třeba počítat s vyčerpanou kapacitou. Na závěr se nám tak dostává malé lekce v pohostinnosti (což platí i o 26i letém sládkovi Mojmírovi Velkém, který nás velice ochotně provedl po svém královstvím). Po přesunu do Štramberka následuje exhibiční malý Trubač, halekání při harmonice a velmi nejistý pochod městem do hotelu.

A ráno rychlé balení, souboj s celkovým tělesným vyčerpáním po třech dnech objevitelské činnosti, 25 km kolmo do Valmezu, kolega Kouba směr LFŠ v Uherském Hradišti, já přeplněným Košičanem hurá do hlavního města. Za sebou máme cca. 130 km cesty a přehršel chuťových inspirací... Cestou z nádraží se na mě z polojasné oblohy snáší vytrvalý déšť, to asi bůh Radegast posílá poslední varování... nicméně pokud máte rádi pivo, budete se nacházet v okolí námi navštívených měst(eček) a budete pít jeho produkty, jste cypové... ať do mě hrom bací.

Foto + text: Vítek Schmarc, spoluautor a spolupivník: Karel Kouba

Upozornění: ani jeden z účastníků není pivní someliér, alébrž pivník, proto prezentované poznatky nutno brát s rezervou jako dílo nadšenců. Fotografie z Vojkovic jsou žel pouze z mobilu. Při pořizování zážitků nebylo ublíženo ani jednomu kolu.

Srdečně děkujeme všem milým lidem, které jsme cestou potkali, především pak Petru Neumannovi z Hukvald.