Za všechno se platí? - bohužel, někomu se platí opravdu za všechno

Nemám vzdělání o způsobech předkládání informací a upoutání zájmu čtenářů jako řada profesionálů a tak píšu jen jak mi zobák narostl. Nejde mi o slávu, protože už tím jak bráním svá práva, myslím si jsem slavný už dost.

Nemám vzdělání o způsobech předkládání informací a upoutání zájmu čtenářů jako řada profesionálů a tak píšu jen jak mi zobák narostl

Opatrný si dává pozor na to aby příliš moc nevykukoval z řady.

Vše shrnuje do rčení: „Kde jedí jez, kde pijí pij a kde pracují? – odejdi abys nepřekážel.

Napsal jsem „Vážně nevážně – převážně …“ a myslel jsem přitom také na rčení:

„Moudrému napověz - nemoudrému pak ani nakopnutím nepomůžeš“.

Za kvantem mých slov jsou vždy i souvislosti které ukazují, jak těžko je vnímat ty kteří si už nevidí ani na špičku nosu, mnohdy ani pod nohy a nijak jim to nevadí.

Článek 11.2.2009 v Právu: „Jacgues a Rabas se omluvili novinářům kvůli odposlechům“ mě samotnému to také dost jasně dokazuje.

Jde v podstatě o to, že oba sice uznali svou „nepozornost“, podpořili novelu trestního zákona proti novinářům o zákazu zveřejňování odposlechů atd., protože prý hlasovali omylem a tím to pro ně také skončí. Při představě že se takhle splete i chirurg - a to má podstatně nižší plat - také zamrazí.

Nato jsme byli informováni že prý celý klub SZ podpoří senátory Pitharta (KDU-ČSL) a Oberfalzera (ODS), kteří už připravují stížnost, ale protože je potřeba 41 poslaneckých hlasů, je to také už - bohužel.

Pan prezident také nemá důvod opravovat takové chyby svéprávných poslanců a dal to najevo.

Koho by nenapadlo co to všechno stojí a proč si poslanci nehradí podobné náklady za „nepozornost“ kterou přiznávají a takto si protlačují vyšší principy nemravné do zákonů?

Hlasování o poplatcích se jeví vypárováním jako stejně zamlžený problém.

Mnohý vzpomene na výrok Stalina Jozifa Visarionoviče: „Vojáka za generála nevyměním“.

Šlo o to, že odmítl vyměnit svého syna v zajetí za zajatého německého generála.

I podle toho by si měl každý z nás uvědomit co je tady „generál a co je tu jen „pěšák“.

S jistou dávkou ironie lze konstatovat jak i „postel“ může ovlivnit hlasování v parlamentu.

Nemám na mysli stav pana Kvapila, který byl v tom okamžiku už zajištěn péčí lékařů, ale

pomyslel někdo třeba na Jana Kaplického?

On byl známější a na ulici neměl zřejmě žádnou šanci, tedy stejnou jako každý jiný vandrák.

Když doktor Pirk řekl že k člověku na zemi by volal – volá vždy záchranku, říká tím že

pokud ani alkohol a ožralové na ulici nebudou, je stále náhodou i přežití kohokoliv z nás.

V čekárnách u lékařů je stále dost lidí kteří ochotně povykládají o lécích co si museli sami nakoupit a těžko chápou, že já míním užívat jen takové, které jen můj lékař doporučí a dává.

Takové tlachání přeruším zpravidla poznámkou že: „dnes díky Julínkovi k lékaři už nechodí hlavně řada hypochondrů a také ti kteří na to už nemají“.

Zasměje se každý, někteří pak i tak nějak - jinak.

K čemu je snažení lékaře který neví, že pacient mu do všeho zasahuje ještě samoléčbou?

O paní Jacgues jsem se začal zajímat v době podivného procesu s Tomášem Čermákem poté, co mi došlo že právě ona mi ani neodpověděla, když jsem posílal stížnost na Úřad vlády.

Od jednání o osvobozujícím rozsudku Tomáše Čermáka se snažím, aby se mi ozval na [e-mail] . Mohou klidně psát případně i mí oponenti – jistě odpovím.

Tak nabízím podstatně víc i před volbami a bez invektiv.

Mě šlo také o děti a jen chování paní Jacgues jsem hodnotil jako veliký hazard, přičemž nemluvím o vyjadřování i před tam přítomnými dětmi a nechápu proč ji moje děti nezajímaly.

S takovým vlivem a morálním dluhem cítím, že se pokusila jen zviditelnit a dostat do kriminálu policajta, který tam byl nuceně ve službě. Jí to tak nepřišlo, ale já vzpomněl na ty kluky – nejsem policajt – kteří na Národní proti našim lidem stáli též jen s rizikem, „civilu“.

Proto mi připadá zábavné, jak někteří lidé teprve dnes dokáží ochotně přiznat co dělali a hned dodávají že prý to „museli“ pro kariéru atd. ale nepřipouští, že jiní se tak nechovali - nechtěli.

Je to otázka morálky a osobní statečnosti tím spíš, že teprve nyní se některým dělá nevolno z toho jak někomu „museli“ lézt do zadku a to mnohdy vykládají s aktivitou, která jim je dodnes vlastní a dosud je neopustila,

Považuji za špatné, lidi s takovými ale i jinými „škraloupy“ delegovat a volit do dalších funkcí a doporučuji všem obracet se osobně na všechny naše zastupitele.

Každý by měl mít možnost projevit svou schopnost jednat čitelně i v situaci kterou se v článku Alexandra Mitrofanova „Bude zase řež“ nazývá volební klání o vstup do Evropského parlamentu.

Všude se jedná o vliv lobbingu a vykládám-li si LOBBING jako Lotrovské či Laciné, Obdarovávání či Okrádání Bezpáteřných Bloudů Inteligenčně Nadřazenými Gaunery, pak to znamená obrovské riziko pro celý národ, budeme-li si tam delegovat zas zjevně nestálé lidi, tedy i paní Kateřinu Jacgues.

Přitom včasné prověření schopností každého našeho kandidáta je možné průběžně testovat už po laciné úpravě vstupů do jednacích síní zastupitelstev, „nalajnováním“ České uličky.

V podstatě by to byla obdoba bezpečnostních rámů, běžných už všude, kde bychom se měli shledávat se vstřícností.

Zrušil bych celé oddělení stížností jako zbytečné, jehož práce stejně spočívá především v rozmělňování úsilí žadatelů o nápravu chyb.

Takto by si mnozí voliči přímo prováděli i mediálně sledovanou kontrolu, rozloženou – nalinkovanou zastupitelům do třech kroků:

Na vlastní uši – interpelující jen stojí na velkém vápně – čáře podél vstupu do jednací síně,

jako memento nevyřízených písemných stížností a může jednat s médii.

Na vlastní oči – interpelující postoupí blíž na malé vápno – čáru s košíky na čakany, důtky,

bejkovce a třeba i mikrofony podle vkusu stěžovatelů. 2. varování.

Na vlastní kůži – čára malého vápna s exekučním náčiním v ruce pro použití i podle článku

z 11.12.2007 „Vzít důtky a vypráskat neschopnost z úřadů“ MF Dnes.

Podle použití bejkovce – nástroje lásky býka na „proláskovění“ úředníka,

bych tuto fázi interpelací nazýval jen proláskověním s tím, že pak jen soud

rozhodne o právu a vině a interpelovaný viník také okamžitě skončí.

Výraz „proláskověný“je také výtvorem stále aktivního úředníka a protože ani na základě stížnosti dosud nebylo jeho pochybení nadřízenými odsouzeno, navrhuji jej oficiálně užívat.

Předpokládá se, že zastupitelstvo samo bude iniciativně předcházet nezbytnosti realizace třetího kroku na interpelované osobě už od prvního kroku a nejde tedy v zásadě o akt msty.

Proto toto řešení předkládám jako vtipný návrh na praktickou realizaci řešení stížností podle názvu článku Alexandra Mitrofanova „Zase bude řež“ Právo 11.2.2009