Seřvat i paní ředitelku když nezdraví? - žádný problém.

Učit malého mrňouska slušně pozdravit, může znamenat i tichou přípravu na pěkný trapas. Nedělá mi potíž zveřejnit další historku v duchu článku blogerky Ivany Vejvodové, pro mne dodnes barvitě prožívané události s vlastním dítětem, přímo na půdě mateřské školky.

Nikdy bych neřekl o sobě že mohu psát za peníze, nyní tak činím už s cílem získat přímo dokonce dukáty.

Bez nich totiž nemohu stále ještě odpovídat v diskuzi svým čtenářům i oponentům.

O tom jak moc jsou děti pro radost i pro starost, nemám v úmyslu zde zbytečně meditovat, zvláště když se i po čase ukazuje jak ta nevinně vzniklá hrůzostrašnost byla až k popukání. 

K popukání ovšem až po čase, viděno naprosto nezávisle na pocitech vzniklých na obou stranách.

Než syn Jiřík dorostl do věku vhodného k nástupu do mateřské školky, cestovali jsme s ním denně autobusem k babičce a zpět.

Při takovém cestování na sebe malý mrňousek upoutával pozornost, když si na poznávání všech značek aut brousil svou roztomilou výslovnost a svou ochotou pro kohokoliv poznávat všechna auta uváděl v úžas i okolí.

Projíždějící tatlovky - (Tatry), lenaulty - (Renoldy), čkodovky – (Škodovky) atd. mu sloužily k bystření pozornosti do té míry, že k údivu nejedné zvědavé „tety“na jedné z našich prvních delších letních vycházek už bez kárky určil i čkodovku činácet klojku (Š – 1203) částečně skrytou za domem.

K zvýšení mé otcovské hrdosti musela nutně přispět i jeho další odpověď tetě, když  na skutečně záludnou otázku (Š-100 na boku na kolébce bez blatníků) udělal takřka holubičku i se zvednutou nožičkou si pohlédl na torzo auta na boku v šeru garáže a s jistotou prohlásil: „To je čkodovka čtovka, ale už je nějaká očkubaná“.

Prostě andílek v tričku a kraťasech, se všemi oblinami z zulíbání - říkaly obdivné pohledy věci znalých tet. 

               Nástup do školky samozřejmě nemohl proběhnout bez slziček a brzy bylo potřeba vysvětlovat, upozorňovat a všelijak dělat smutného,  že zas a zas nepozdravil tu tetu, jindy strejdu a co víc, ani paní učitelku a dokonce ani moc hodnou paní ředitelku ve školce.

Nepomáhalo ani poslední upozornění těsně před otevřením dveří a vstupem do školky i třídy.

Mladý vašnosta vždy nalezl něco daleko důležitějšího a ačkoliv mi to slíbil, zas nepozdravil.

Určitě jsem mu nesliboval dát na zadek ale musím přiznat, doháněl mne k šílené bezmoci, když opět a opět procházel bez pozdravu, zvláště kolem oné moc hodné paní ředitelky.

Rozhodnutí zlomit jeho nepřizpůsobivost mne stále výrazněji nutilo vystihnout okamžik k bezprostřednímu udělení ostré výčitky po každém takovém prohřešku a k tomu se mi zdála být nejvíce vhodná právě ta chodba, kde jsme potkávali nejčastěji i paní ředitelku..

Vstoupili jsme zas do budovy školky po předcházejícím důrazném upozornění synovi a jeho dáním slibu že teď už pozdraví každou tetu i na chodbě. Zas a zas jsem očekávaval naprosto ideální konstelaci:

           Otvírám mladému vašnostovi dveře, na opačné straně proti nám jde paní ředitelka.a já pro jistotu připomínám šeptem své očekávání, aby ji určitě pozdravil.

Jiřík v očekávání zážitků ve třídě projde zas kolem paní ředitelky jako šafář – bez pozdravu.

Minul jsem se s paní ředitelkou, pozdravil ji provinile pološeptem a zůstal pak už stát s rukama v bok.

Mladý pán rozšafně dokráčel na konec chodby, ke schodům do patra a když se otočil ke mě s naprosto nevinnou otázkou - proč stojím - v pohledu , poslal jsem mu svou rozhořčenou a hlasitou výčitku:

„Já jsem snad pozdravil“!

Může se stát pro ten okamžik ještě něco horšího, když ani toto s mladým nic neudělalo?

K výrazu jeho bezelstně nechápavého úsměvu na tvářičce na určitě zcela prázdné chodbě mi však tiše až plačtivě ovšem za zády, zaznělo:

„Ale já jsem také pozdravila“.

Ohlédl jsem se a spatřil zřejmě pod dojmem účinku mé ostré výtky, hrůzou zcepenělou, provinile se tvářící paní ředitelku s rukou ještě doslova přimrzlou ke klice.

Co bylo potom - to si už opravdu nepamatuji.

Určitě jsem nic už znovu nějakou dobu na syna nezkoušel.

Synáčkovi je dnes už tolik co tehdy bylo mě, už zdraví, ale od kdy, to si už také nepamatuji.

Za neuvědoměle způsobené ohromení s rukou ke klice přimrzlé hodné paní ředitelky si dnes už nedělám takové výčitky a přiznávám se že mi je to už  také k smíchu, zvláště když si představím, jak synovi tohle třeba připraví zase jeho děti a on se tomu bude smát také, ale až o mnoho let později, také jako já.