Historka opět předvolební - pro zasmání i zapamatování,

která způsobila, že dnes se mohu přiznat k virtuózní prezentaci nástroje reformy státní správy a sám o sobě mohu bez ostychu říci: „Jsem ten, co krásně a na veřejnosti „vobtáhnul“ strašně vošklivýho chlapa a doporučuje - bude-li třeba - necouvnout ani před stejně vošklivou ženskou“. O tom ale až potom ...

Do města opět přijel cirkus. Mnoho diváků i s dětmi přilákalo neobvyklé číslo a slíbená nezvykle vysoká odměna.

Když před slona v cirkusu postavili jakoukoliv misku na pamlsky, nepustil ji, dokud mu do ní nedali nějaký „úplatek“. Jen tehdy se slon pustil korýtka, aby si pamlsek vzal a jen v té chvíli mu mohli misku vzít. Úkol byl jasný – dostat slona od korýtka bez pamlsku a zničení misky, ale za tučnou odměnu. Siláci samozřejmě neuspěli, protože slon asi i stál na chobotu něžně obtočeném kolem korýtka. Cirkus zaburácel smíchem, když také děda z nedaleké vsi si s hůlčičkou začal slona obcházet.Všechno bylo na dědovi k smíchu a snad i tomu slonovi, zvlášť když mu ztěžka odkláněl i ucho. Děda moudře koukal slonovi i pod ocásek. Bylo to snadné, ale děda si opět hůlčičkou zkoušel sílu slona v uchopení talíře. Při další obchůzce zas děda koukal slonovi pod ušní boltec, opět mu pak nadzdvihl i ocásek - a švihl. Slon byl v tu ránu pryč, po něm zůstalo jen nedotčené korýtko a tak děda odměnu dostal.

Po době dlouhé opět asi jako volební období se do města cirkus opět vrátil:

Pro nepochybnou hvězdu večera - v lóži už natěšeného staříka - hned ztížili podmínky, ale zvýšili i cenu. Tomu kdo dokáže přimět slona pustit se na chvíli i prázdného korýtka a zakývat hlavou, pak znovu pustit korýtko a ještě jednou zakývat a hned zatroubit.  Cenu mu prý dají, když slon i potřetí pustí korýtko aby hlavou nakonec zavrtěl a ještě k tomu znovu zatroubil. Jen tehdy jemu prý cenu dají.

Smích umlkl nad záhadou, když všichni diváci i siláci rychle poznali že tohle je už nad jejich síly. A tak děda byl hned první a asi díky lázeňské péči za vyhrané peníze, šel už bez hůlčičky. Sotva odklonil slonovi ucho, slon zakýval, ale chobotem si zase rychle obtočil korýtko. Jak děda slona obcházel, slon sebou vrtěl, jakoby chtěl mít oči i vzadu. Pak mu děda jen zvedl druhé ucho, slon opět vysoko kýval hlavou a chobotem troubil jak pominutý. Po třetím zvednutí ucha slon troubil že ofukoval diváky v lóžích a vrtěl hlavou tak, že by byl i dědu chobotem přesekl. Za to se mu dostalo láskyplného poplácání, pohlazení a děda si šel pro cenu.

Odměnu staříkovi dali i s nabídkou místa hlavního krotitele cirkusů a s prosbou aby jim vysvětlil, jak nyní toho dosáhl, když jejich slon se jim nikdy nejevil učenlivý tak, jak on jim ukázal.

Stařík referoval.

Všiml jsem si že mne asi poznal a tak jsem tedy optal přímo jestli si mne ještě pamatuje....

A protože už hůř slyším, ptal jsem se zas a také jsem ho i na tohle upozornil....

Když odpověď uslyšeli také všichni diváci, chtěl jsem už jen vědět jestli by si to nechtěl zakusit ještě jednou - kdyby to bylo ovšem bylo zase třeba....

Pro mne a zřejmě i pro čtenáře z toho plyne zásadní i předvolební ponaučení, že:

Každý z nás prý má v torně pro život – obrazně řečeno - také maršálskou hůl. Je tedy nesporně věcí každého z nás, jak s ní v životě nakládá a že nás to mohou učit starší, stačí si také zapamatovat, že: "Moudrý se učí na chybách druhých, ale jen hlupák jen na chybách vlastních"

Jiří Sámek|