Domácí násilí – výnosná fraška? – jak pro koho.

  Nedělá mi dobře, když vidím jak Fond ohrožených dětí využívá negativní reklamu a s fotem uplakánka na složence mámí z lidí peníze.  

Za peníze které by dnes více pomohly rodinám s dětmi,  nezaměstnaným nebo nemocným, lze bez uzardění vydávat dál na výstavbu  rezidencí – pelechů, pro lidi kterým práce v terénu nic neříká a při žádosti o nápravu vlivu škod z úředních pochybení na situaci v rodině, jen reagují frázemi:

„Hájíme jen zájem dítěte“, „Za to si může sám“ (mělo to platit o mě, když jsem chtěl nepodepsané výpovědi) a pokračují  si drze v korektuře své vlastní knihy – každodenní bohulibé činnosti na pracovišti pro lidi jako já.  

Je lahůdka slyšet upoceného hromotluka spěchajícího, aby mne odpudil jak řadový zastupitel, v sídle Helsinského výboru: „Máme jiné programy“. „To byste musel být cizinec, nebo trestaný“.

        Když chlap, za takového jsem se také hned začal považovat, prvně pohlédne do tvářičky zázraku jakým narozené dítě nepochybně je, určitě se mimo jiné zapřísáhne asi v tom smyslu:

„Z každého, kdo by ti ubližoval, stáhnu kůži, ať mě to stojí cokoliv“.

V tom věku ale ještě neví, že platí také další pravidlo: „Nikdy neříkej nikdy“.

Vše co jsme do života dostali, pak dáváme zcela bezděčně i s tím, čemu se teprve učíme.

„Žít a nechat žít“, je asi další norma, kterou si osvojujeme zpravidla už jako sourozenci pro nový svazek, aby se rozvinutá stala také součástí života našich potomků.  

         Náhle si člověk uvědomí, že i banán či pomeranč mu chutná jen s tím mrnětem a rád se dívá jak se učí podělit třeba i o čokoládu, rozlámanou na hodně kousků, aby mohlo samo pochopit a pak podat do pusy také mámě i tátovi.

I takové přemlouvání má kouzlo, třebaže nebývá hned vyslyšeno, protože do té malé „chlebárničky“ se těch kousků napřed vejde až neskutečně mnoho.

Když už se zdá že …, tak malá upatlaná ručička vám od úst začne na poslední chvíli couvat, aby vám ukázala před chvílí ještě nemožné, tedy objev, že i tenhle kousek se tam ještě vejde.

Ten náznak sobectví taje v teple rodiny jak ta čokoláda v něžné ručičce a pusince k zulíbání.

Není všechno hned idylka, zvláště když takový malý vašnosta se nese a nepozdraví jednou, podruhé, no prostě vždycky a hlavně ráno, když potkává i paní učitelku ve školce.

Důsledné domlouvání tak pokračuje i selhává opakovaně až do chvíle, kdy mladý vašnosta opět mine i paní ředitelku s níž se míjím potichu, zdravím a dál zůstávám už jen nasupeně stát.

Až když se mladý zastaví a otočí, zahartusím dost nahlas: „… já jsem snad pozdravil …ne? !“

„Já přece také“ zaznělo vzápětí tiše, ale za mnou, z úst paní ředitelky s rukou ještě přimrzlou ke klice.

Není-li vždy všechno idylické, pak děti musí slyšet jen to hezké a od ošklivého být ušetřeny.

Dítě je květinka, která nesmí být vytržena a převezena kdykoliv kamkoliv, třeba jen mámou.

Od takového kroku musí každého odvrátit právo dítěte na klidný vývoj, nechce-li se sám připravit o právo s ním (jen v klidu) se stýkat. Otřesné je děti zabavovat nebo dokonce chytat v křoví.

Vedle paní Wallové ze Soběslavi cítíte bezmoc i ze slov, splacenou pak léčbou na onkologii.    

         Umím si představit jak rodiče v zájmu dítěte dochází střídavě k vyšetření stavu a schopností k výchově a nepřípustí zavření dítěte do blázince, třeba  vinou sociálních pracovníků a s požehnáním soudu.

Umím si i představit, že i úředník slovně pochybující o psychické integritě svého odpůrce, alespoň u soudu musí doložit, že právě on měl papíry už tehdy v pořádku.

Vidím že některé lidi tato „práce“ baví a cítí se být pro ni  a pro akci zrozeni jak Zelenka, ale dál nevidí.

Takoví „odborníci“ ani tohle neví a dál dětem škodí jak ta hluchá lékařka, která si nechala mé dítě batole, během roku cca 15x rentgenovat, až jsem musel být zase já nevybíravě upřímný.

Najednou člověk pochopí, jak ani klinický psycholog nepoznává čím úzkostlivá péče nejen dítě omezuje, nechává-li jím a snad i sebou dál manipulovat. Psycholog nemohl jen moudře mlčet a sveřepou obhajobou svých bludů, ve mě jako laikovi ze starosti o dítě vzbudil jen přirovnání „vyčuraný jak politruk“.

Musím tak potom respektovat to, za co on mi ani neodpovídá? - vypadalo to zas na výron upřímnosti.

V tom okamžiku už jen náhodně pomohl článek o Münchausenově syndromu od psycholožky Ludmily Čírtkové a vedl k pochopení, proč jen v zájmu dítěte tak „odborné“ úrovni ustupuji.   

Münchausenův syndrom – člověk se snaží získat pozornost okolí a i vyvolat soucit, nespokojen že ostatní jsou k jeho problémům lhostejní a tak promítáním svých vlastních potíží na dítě a jejich kombinací i za pomoci známostí, pak stále obtěžuje doktory.(Laicky vyjádřená realita - dle definice)

13.1.09 konečně zaznělo z rozhlasu Přímá linka Č.Budějovice z úst Libuše Vláškové: „Je překvapivé, že čím jsou ženy vzdělanější, tím více manipulují s dětmi (až křivé po obvinění?), … dokonce je podezírá že matky své děti na setkání s pracovníky cvičí, … snaha mužů je tak obrovská a smeká před nimi, jak se snaží aby děti neztratili“ - konec částí z citátů.

Úřední násilí vidí přímo v přihlížení, nebo přímo úřední asistenci u poškozování vztahu dětí k rodiči, tedy vytvoření Syndromu zavrženého rodiče a poškození dítěte na celý život, před jeho zraky. Rodiči který pak dokáže že se nemohl za těch podmínek ubránit, musí od každého kdo tak zavrženíhodným způsobem a z moci úřední dítěti škodí, plným právem náležet výplata jednostranné náhrady škody/rok jako u záměny dětí v Třebíči z titulu náhrady škod za chybné úřední rozhodnutí.

Jak je věcí státu koho platí a propůjčuje mu právo rozsáhle poškozovat budoucnost dítěte, tak je odpovědností státu za takové lidi platit i napáchané škody a ty si z provinilců také vymáhat.

Nechtějme, aby si lidé sami vyřizovali účty s těmi, kteří si myslí že se smí chovat jako ti „nahoře“ tak jak je známo z řady míst, kde úřady svou úlohu dál beztrestně nezvládají.

V nebezpečí že skutečná vlna sociálně motivovaného násilí nás bez zjevného důvodu může smést tak, jako smetla celou rodinu v Ostravě Václavovicích, blednou i události v Janově.

Je to otázkou vyšetřování, ale předpokládejme že v mladé rodině se muselo stát něco hodně sociálně neúnosného a lidé ke kterým by takto postižení měli znát cestu, zde prostě nejsou.

Kdo tomu ještě nevěří, neví že i Arkáda v Písku si teprve staví hrad jak komunistický kostel „kokos“ – za peníze, pro které v krizi po uvážlivém posouzení musí být úplně jiný cíl využití.

Omlouvám se všem slušným lidem a vím že bylo dost takových kteří i tam pracovali pro lidi.

Byl jsem i v Arkádě a ze zájmu chtěl získat skripta právě konané přednášky o domácím násilí.

Prý je nemají a pak pro mne nebyly k dispozici ani ty které přiznali na paměťovém nosiči.

Je příznačné, že všude se snaží člověka odkazovat na stahování z internetu, aby se ho zbavili.

Potkal jsem tam mnoho lidí ze sociálního odboru, kteří mohli mít ze mne „vítr“ a zřejmě jen na základě jejich posuňkového dorozumívání jsem mohl pochopit marnost svého snažení.

I tak jsem si zjistil dost – proto jsem tam také ale zašel – ale oni se při takové neochotě vůbec nemohli dozvědět a dodnes ani neví, proč mi to jejich lavírování s výmluvami bylo k smíchu.     

Bez jakékoliv pomoci jsem u nich pochopil že toto téma je jim dál „prázdnou slámou“, nic se jich nedotýká a že ani vzdáleně tomu nerozuměli tak, jak je to dodnes ještě živí.

Také o tom i pro pobavení, ještě napíšu.

Jiří Sámek Písek